„Tak to bude nejlepší,“ pokračoval Icik a taky nespouštěl oči z plamenů v krbu. „Jenom… kdyby tě náhodou mlátili… Pozor na Rumera, je to pěknej hajzl.“ Otřásl se, ale pak dodal: „A třeba se tě nikdo ani ptát nebude! To je totiž těžký… Člověk si některý věci musí promyslet, mít na to čas. Ve spěchu ho pak nic chytrýho nemusí napadnout.

Zmlkl. Andrej rozhraboval ohnivou hromadu s přeskakujícími plamínky a Icik po chvíli vstal a začal do krbu házet nové štosy papíru.

„Ne tolik desek najednou pohromadě,“ upozornil ho Andrej. „Vidíš to?

Špatně hoří… A ty nemáš strach, že tu tvou aktovku někdo najde?“

„Z čeho bych měl mít strach? Ať si ho má Geiger… A kromě toho — když ji nikdo nenašel tenkrát, už se to nikomu nepovede. Hodil jsem ji do otevřenýho kanálu. A pak jsem si pořád říkal: trefil jsem se vůbec…? Jo — a pročpak tě někdo tak zřídil? Podle mýho jste s Fritzem kamarádi, ne?“

„S Fritzem to nemá nic společnýho… Prostě jsem měl smůlu.“

Do kanceláře se hlučně doslova vevalil Kensi s ženami, na roztaženém plášti vlekli celou hromadu dopisů. Za nimi šel upocený Danny.

„Tak teď už je to snad všechno,“ řekl. „Nebo jste tu vymysleli ještě něco dalšího?“ „Zaberte pořádně!“ velel Kensi, náklad se konečně octl před krbem a všichni teď házeli dopisy do ohně. V krbu zahučelo. Icik zalovil zdravou rukou v hromadě popsaných různobarevných listů papíru, zašklebil se a vytáhl nějaký dopis. S chutí se dal do čtení.

„Kdo to tvrdil, že rukopisy špatně hoří?“ odfukoval Danny. Sedl si ke stolu a zapálil si. „Podle mě hoří výborně… Je tu z toho pěkný horko. Mám otevřít okno?“

Sekretářka najednou polekaně vypískla, vyskočila z místa a utíkala pryč: „Zapomněla jsem na to! Úplně jsem zapomněla…!“

„Jak že se jmenuje?“ zeptal se chvatně Andrej Kensiho.

„Amálie,“ šeptl Kensi. „Už jsem ti to říkal stokrát… Poslouchej… Zavolal jsem před chvíli Dupinovi…“

„No a co?“

Sekretářka se vrátila s náručí poznámkových bloků.

„Tohle všechno jsou vaše pokyny a rozhodnutí, šéfe,“ zapištěla. „Úplně jsem na ně zapomněla. To by se asi taky mělo spálit, ne?“

„Samozřejmě, Amálie,“ řekl Andrej. „Dík, že jste si vzpomněla. Spalte to, Amálie, jen to spalte… Tak co je s Dupinem?“

„Chtěl jsem ho uklidnit, že všechno je v pořádku, že jsme všechny stopy zametli. Jenže on byl hrozně překvapený: Prý — jaké stopy? Copak on někdy něco nevhodného psal? Právě teď shromáždil podrobnou dokumentaci týkající se hrdinného útoku na radnici a chystá do tisku stať ‚Friedrich Geiger a lid‘.“

„Děvka,“ řekl sklesle Andrej. „Asi jsme všichni děvky…“

„Mluv laskavě za sebe,“ okřikl ho Kensi.

„No tak promiň,“ pokračoval stejně unaveně Andrej. „Všichni nejsou děvky. Ale většinou jsou.“

Icik se najednou zahihňal: „No hele, tohle například psal rozumnej chlap!“ vykřikl a zatřepetal v ruce listem papíru. „Je zcela jasné,“ začal číst, „že lidé typu Friedricha Geigera čekají jenom na nějakou obrovskou kalamitu, třeba krátkodobou, hlavně však citelně narušující životní rovnováhu, aby se mohli na vzepjaté vlně zmatku dát vynést vzhůru… Kdopak to psal?“ Podíval se a okamžitě dopis zmačkal a hodil do krbu. „To by tak chybělo.

„Ty, Andreji, nebylo by načase promluvit si o budoucnosti?“ řekl Kensi.

„O čem chceš mluvit?“ zamručel Andrej a věnoval se pohrabáči. „Nějak to přežijeme, otřepeme se…“

„Ale já nemyslím budoucnost nás dvou. Zajímá mě budoucnost našich novin a Experimentu.“ Andrej se na něho udiveně podíval. Ano, Kensi byl přece vždycky takový… I teď se chová, jako by se během posledních mizerných měsíců nic nedělo! On snad je pořád ochoten za svůj názor bojovat! A teď možná ještě víc než dřív! Bojovat jménem zákona a ideálů… Je rozparáděný jako mladý kohout. Možná ale, že jeho se ta poslední doba vůbec nijak nedotkla!

„Mluvil jsi už se svým Kurátorem?“ zeptal se Andrej.

„Mluvil,“ odpověděl vyzývavě Kensi.

„No a co?“ Andrej v sobě musel překonat určitý ostych, který se ho zmocňoval vždy, když měl mluvit o Kurátorech.

„To je jenom moje věc a pro nikoho dalšího to nemá žádný význam. A co s tímhle vůbec mají společného Kurátoři? Geiger má taky svého Kurátora.

Každý darebák ve Městě má svého Kurátora. To ještě neznamená, že lidi nemůžou myslet svou vlastní hlavou.“

Andrej vytáhl z krabičky cigaretu, promnul ji a přimhouřil oči, když si připaloval od rozžhaveného pohrabáče. Pak tiše pronesl: „Už toho všeho mám dost.“

„Čeho — všeho…?“

„Prostě všeho. Myslím, že nejlepší by bylo odtud zmizet. A na všechno se vykašlat.“

„Jak — zmizet? O čem to mluvíš?“

„Nechat toho tady, dokud to ještě jde, a odejít na blata, k Jurovi, co nejdál od té špíny tady. Experiment se vymkl kontrole a my dva, Kensi, to napravit nemůžeme. Takže ani nemá smysl o něco se snažit. Na blatech budeme aspoň mít zbraň a budeme silnější…“

„Já do žádnejch bažin nepojedu!“ prohlásila náhle Selma.

Andrej chladně poznamenal: „Nikdo ti to nenabízí.“

„Andreji,“ podotkl Kensi, „to je dezerce!“

„Podle tebe dezerce, podle mě rozumnej postup. Dělej ale, jak chceš.

Ptal ses mě, co si myslím o budoucnosti, tak ti odpovídám: Tady už nebudu.

Naši redakci stejně rozpustí — a pošlou nás sbírat mrtvý paviány. Pod dozorem… A to ještě v lepším případě.“

„A tady je ještě něco od jednoho rozumnýho člověka!“ vykřikl nadšeně Icik. „Poslouchejte: Jsem dávný předplatitel vašich novin a v zásadě zastávám jejich názor. Proč ale pořád hájíte F. Geigera? Možná jste nedostatečně informováni? Já ale naprosto přesně vím, že Geiger má k dispozici materiály o všech významnějších osobách ve Městě. Jeho lidi jsou ve všech důležitých městských aparátech, je pravděpodobné, že někoho má i u vás v redakci.

Ujišťuju vás, že stoupenců jeho strany není tak málo, jak si myslíte.

A pokud vím, mají k dispozici zbraně… Mé jméno, prosím, nepublikujte.“ Icik se podíval na podpis pod dopisem: „A vida ho…! Tak to se musí spálit!“

„To skoro vypadá, že ty znáš všechny rozumný lidi ve Městě,“ podotkl Andrej.

„No, je fakt, že jich zas tak moc není,“ namítl Icik a znovu začal lovit mezi dopisy. „A to ani nemluvím o tom, že rozumný lidi málokdy píšou do novin.“

Nastalo ticho. Danny dokouřil a taky začal dopisy mačkat do velkých koulí a házel je do krbu.

„Prohrabujte to, prohrabujte, šéfe! Trochu života do toho prohrabování!

Půjčte mi pohrabáč!“

„Podle mě je to prostě zbabělost — utíkat teď z Města,“ pronesla vyzývavě Selma.

„Každý čestný člověk je tu teď zapotřebí,“ přidal se Kensi. „Když odejdeme, kdo tu zůstane? Kdo podle tebe, Andreji, má potom noviny dělat?

Dupinové a jim podobní?“

„Ty tu zůstaneš,“ odpověděl unaveně Andrej. „Můžeš si k sobě vzít Selmu…, nebo Icika.“

„Znáš se přece dobře s Geigerem,“ přerušil ho Kensi. „Mohl bys toho svého vlivu využít…“

„Nemám na něj žádný vliv,“ namítl Andrej. „A i kdybych měl, nechtěl bych ho využívat. Ani bych to neuměl. Takové věci nesnáším, je mi to proti srsti.“

A znovu nastoupilo ticho, bylo slyšet jen hučení plamenů v krbu.

„Kdyby sem aspoň dorazili co nejdřív,“ zavrčel Danny a hodil do ohně poslední hrst dopisů. „Napil bych se, abych se trochu vzpamatoval. Jenže nemám čeho.“

„Oni jen tak rychle nepřijedou,“ namítl hbitě Icik. „Určitě nejdřív zavolají.“

Hodil dočtený dopis do ohně a prošel se kanceláří. „Danny, vy totiž nevíte, jak se to dělá, nikdy jste to nepoznal. To je rituál… Procedura přesně vypracovaná a časem prověřená… Děvčata, nebylo by tu přece jenom něco k jídlu?“ zeptal se bez jakéhokoliv přechodu.

Hubeňoučká Amálie hbitě vyskočila, vypískla: „Hned to bude!“ a zmizela ve vedlejší místnosti.

„A vůbec…,“ vzpomněl si najednou Andrej, „kde je cenzor?“

„Strašně stál o to, aby tu mohl zůstat,“ řekl Danny, „ale pan Ubukata ho vyhodil. A cenzor protestoval, hrozně ječel. Kam prý půjde — a že ho tím zabíjíme. Museli jsme dokonce dát na dveře závoru, aby se nemohl vrátit.