To je omyl! Já jsem normální! To je omyl!“

To všechno jako roztřesený, rozhoupaný obraz, provázený strašlivou bolestí mezi žebry, spalujícím žárem a odpudivým puchem, to vše nyní proletělo kolem Andreje a vzápětí se někde ztratilo. Světélkující mlha se znovu sevřela kolem vozu, ale Jura pořád ještě na koně křičel, aby jel, neustále ho pobízel a opratěmi zběsile poháněl.

„Čertví co se to děje, oni se snad zbláznili,“ opakoval tupě Andrej a bezmocně se tiskl k Selmě. „Čertví… Asi zešíleli. Posedl je amok… Městu teď vládnou blázni, krvelační blázni, teď už je všemu konec, oni se nezastaví, přijde řada i na nás…“

Vůz najednou zůstal stát.

„Tak to ne,“ řekl Jura. Otočil se a začal hledat v kupě pytlů a ranců za sebou. „I když se to někomu hodí…“ Konečně našel velkou láhev a zuby z ní vytáhl zátku. Pak si odplivl a pořádně si přihnul. Potom láhev podal Stasikovi a utřel si ústa. „Takže někoho likvidujou… To je ten Experiment?

Dobrá…“ Z náprsní kapsy vytáhl složené noviny, opatrně z nich kousek odtrhl a odněkud vylovil tabák. „Berou to zvostra. To teda jo. Moc zvostra…“

Stasik podal láhev Andrejovi a Andrej zavrtěl hlavou. Selma si láhev vzala, dvakrát polkla a láhev vrátila Stasikovi. Všichni mlčeli. Jura dýmal jako komín, pořád mnul cigaretu a polohlasně vrčel jako pes. Pak ale znovu popohnal koně… Už byli skoro v Sanitární ulici, když před sebou zase uviděli světlo a uslyšeli výkřiky. Přímo uprostřed křižovatky se v záři reflektorů hemžily záplavy lidí. Projet se tudy nedalo.

„Asi nějakej mítink,“ prohodil přes rameno Jura.

„To tak bejvá,“ souhlasil zvadle Stasik. „Když už se dali do střílení, tak k tomu taky dělají mítinky, to tak bejvá. Nemůžem to objet?“ „No počkej, kamaráde,“ řekl na to Jura, „Proč bysme to měli objíždět?

Poslechneme si, co se tu lidem slibuje! Třeba něco řeknou o slunci! Podívej — našich je tady spousta…“

V té chvíli všechno ztichlo a nad davem zazněl vibrující energický hlas, zesílený reproduktory: „Ještě jednou to opakuji! Nemilosrdně! Vyčistím Město! Od špíny, od kalu, od všech darmošlapů. Zloději patří na lucerny!“ Dav souhlasně zamručel.

„Úplatkáři — na lucerny!“

Dav nadšeně zavyl.

„Kdo jde proti lidu, bude viset!“

„Uááá!“ zařval dav.

Andrej konečně zahlédl řečníka. Uprostřed hloučku, který stál na jakémsi vojenském autě, opíral se oběma rukama o postranice v modravé záři reflektorů chlap, jehož dlouhé tělo v černém plášti se rytmicky pohupovalo a ústa se doširoka otvírala… Byl to někdejší poddůstojník wehrmachtu, současný šéf strany Radikálního obrození… Friedrich Geiger.

„A to bude jen začátek! Nastolíme ve Městě náš, skutečně lidový řád.

Co je nám po nějakých experimentech! Nejsme morčata nebo králíci, aby se na nás něco zkoušelo! Jsme lidi! Naší zbraní je rozum a svědomí. A nikomu nedovolíme, aby rozhodoval o našem osudu. Sami si ho budeme řídit! Osud lidu je v rukou lidu. Osud každého z nás je v rukou každého z nás. Lid mi dal svou důvěru. Svěřil do mých rukou svá práva. Svou budoucnost!

A já přísahám: Tuto důvěru nikdy nezklamu!“

„Uááá!“

„Budu nemilosrdný! Jménem národa. Budu krutý! Jménem národa. Nepřipustím žádný rozkol. Už jsme se dost nabojovali! Žádní komunisté, žádní socialisté, žádní kapitalisté, žádní fašisté! Nebudeme se bít mezi sebou!

Budeme se bít společně za sebe!“

„Uááá!“

„Žádné politické strany! Žádné národnosti, žádné třídy. A s každým štváčem — rovnou na lucernu!“

A znovu nadšený řev davu… „Jestli chudí budou dál bojovat proti bohatým! Jestli komunisti budou dál bojovat proti kapitalistům! Jestli černí budou dál bojovat proti bílým… Zajdeme všichni! Navzájem se pobijeme. Ale jestliže se my všichni postavíme jeden vedle druhého, jestliže se chopíme zbraní, jestliže se dáme do díla v továrnách i na polích — nenajde se taková síla, která by nás dokázala zničit! Naší zbraní je jednota! Naší zbraní je pravda! Třebaže draze zapla cená — ale pravda! Ano, dali jsme se vlákat do pasti. Jenže my si s tou pastí dokážeme poradit!“

Dav se nadýchl k nadšenému křiku, ale najednou všechno užasle ztichlo.

Vzplálo slunce.

Poprvé po dvanácti dnech zazářilo slunce, rozhořelo se jako zlatý disk na obloze, svým oslepujícím jasem se přelilo po šedivých, vybledlých tvářích, s nesnesitelnou ostrostí se zablýskalo v okenních tabulkách, probudilo a oživilo miliony barev — a odhalilo černý dým nad vzdálenými střechami, zašlou zeleň stromů a otřískané stěny domů… Dav teď divoce řval, i Andrej křičel, co měl síly. Rázem tu byl jiný svět.

Nad hlavami létaly čepice, lidé se objímali, plakali, kdosi střílel do vzduchu a někdo v nepříčetné radosti třískal cihlami do reflektorů. Fritz Geiger, který tomu všemu z výše přihlížel — podoben Bohu, vyřknuvšímu „budiž světlo“ — napřahoval svou dlouhou černou paži ke slunci, třeštil oči a hrdě se vypínal. A potom znovu nade všemi zaburácel: „Vidíte? Už mají strach! Třesou se před vámi. Před námi všemi…! Pozdě, pánové! Pozdě! Chcete znovu zaklapnout svou past? Pozdě — už jsme vám z ní unikli! Žádné slitování s nepřáteli lidstva! Se spekulanty! S darmošlapy!

S rozkradači! Slunce je na naší straně. Je naše, vyrvali jsme ho z vašich odporných pracek. Už nikdy si ho nenecháme vzít! Nikdy… nikomu ho nedáme!“

„Uááá!“

Andrej se rozhlédl. Stasik někam zmizel, Jura stál doširoka rozkročený vpředu na voze, držel v ruce kulomet — a podle toho, jak se mu krví naléval zátylek, taky křičel ze všech sil. Selma plakala a pěstmi bušila Andreje do zad.

Že mu to ale vyšlo, uvědomil si Andrej. Tím hůř pro nás… Co tu ještě sedím? Musím zmizet — a ne tu sedět… Překonal bolest v boku, nadzvedl se a seskočil z vozu mezi pobíhající a křičící lidi. Začal se prodírat vpřed.

V prvních chvílích se ještě snažil chránit se lokty, ale brzy toho nechal.

Poléval ho pot z hrozné bolesti a nevolnosti, která ho přepadla, potácel se, ale šel dál, strkal se mezi ostatními, šlapal lidem na nohy, dral se dopředu — až se přece jen nakonec dostal na Sanitární ulici. A celou tu dobu mu v patách duněl Geigerův hlas: „Nenávist! Povede nás nenávist! Pryč s falešnou láskou! Pryč s jidášskými polibky! Vyřídíme si účty se zrádci lidstva! Připomenu vám, co jsem pro to udělal já! Vyhodil jsem do povětří obrněný vůz s krvavými žandarmy!

Před vašima očima! Rozkázal jsem, aby pověsili zloděje a gangstery!

Před vašima očima! A teď železnou metlou vymetu všechnu špínu a všechny darebáky z našeho Města. Před vašima očima! Ani sobě nic neslevím — a to mi dává svaté právo nelitovat ani ostatní…!“

Andrej se opřel do dveří hlavního vchodu redakce. Bylo zamčeno.

Zlostně do nich kopl, tabulky skla zadrnčely. Bouchal dál ze všech sil a sprostě klel. Najednou se dveře otevřely. Stál v nich Kurátor.

„Pojďte dál,“ řekl a ustoupil stranou.

Andrej vstoupil. Kurátor za ním zavřel na závoru a když se obrátil, všiml si Andrej, že je ve tváři strašlivě bledý, pod očima má temné kruhy a každou chvíli si jazykem přejíždí po suchých rtech. Andrejovi se až sevřelo srdce — ještě nikdy neviděl Kurátora v takovémhle špatném stavu.

„Snad opravdu není všechno ztraceno…?“ vypáčil ze sebe.

„No…,“ Kurátor se chabě usmál. „Moc dobré to není.“

„A… co to bylo se sluncem? Proč jste ho vypnuli?“

Kurátor si sevřel dlaně a prošel se vstupní halou. A pak smutné řekl: „My jsme ho přece nevypnuli. Havárie… Něco mimořádného. Tohle nikdo nečekal.“

„Nikdo to nečekal…“ opakoval hořce Andrej. Sundal si plášť a odhodil ho na zaprášenou lavici. „Kdyby nedošlo k vypnutí slunce, nic podobného by se nestalo.“

„Experiment se vymkl kontrole,“ pronesl sotva slyšitelně Kurátor a odvrátil se.

„Vymkl se…,“ opakoval Andrej jako papoušek. „Nikdy mě nenapadlo, že se Experiment může vymknout kontrole.“

Kurátor se na něho podmračeně podíval: „No… V jistém ohledu máte pravdu. Dá se to tak říct… Jestliže se Experiment vymkne kontrole, je to ovšem taky Experiment. Možná že bude třeba se nad tím znovu zamyslet, udělat nějakou drobnější úpravu, korekturu… Když se to zhodnotí retrospektivně…, retrospektivně! — tak tahle tma tmoucí bude chápána jako neoddělitelná, zaprogramovaná část Experimentu…“