„Čertví,“ odpověděl Jura, ani se neotočil. „Ten kůň vypadá na toho ťunťu… No — co bydlí až skoro u Propasti! Takovej zrzek poďobanej od neštovic… myslím, že je to Kanaďan.“

„Jo? Tak ten asi teď pěkně kleje.“

„Ne. Nekleje. Zabili ho.“

„Jo?“ vydechl Stasik a víc už nepromluvil.

Hlavní ulice byla liduprázdná a celá zahalená temnotou, třebaže podle hodin teď bylo pět odpoledne. Vpředu tma červeně světélkovala a neklidně se chvěla. Chvílemi tam probleskovaly bílé skvrny — snad to byly reflektory, snad silné svítilny — a právě odtud sem doléhal zvuk palby, který přehlušoval rachot kol a klapot kopyt. Něco se tam dělo… V domech se za některými okny svítilo, ale většinou jen od prvního patra výš. Fronty před obchody už nestály, ale Andrej si všiml, že v mnoha průjezdech se tísní lidé, opatrně vyhlížejí ven a zase se schovávají. Jen pár odvážlivců občas vyjde na chodník a podívá se směrem, kde se to ve tmě blýská a třaskají výstřely. Na dlažbě se místy povalovaly jakési tmavé žo ky. Andrej hned nepochopil, oč jde, teprve za chvíli mu došlo, že to jsou mrtví paviáni. V parčíku vedle školy se popásal osamělý kůň.

Vůz rachotil a natřásal se, všichni mlčeli. Selma opatrně nahmatala Andrejovu ruku a on se teď už zcela poddal své bolesti i únavě, přitiskl se k Selminu teplému svetru a zavřel oči. Je mi hrozně špatně, říkal si, moc špatně… Co to ten Kensi mlel? Jakej fašistickej převrat? Prostě všichni zcvokatěli strachy — a taky ze vzteku a z beznaděje… Experiment je Experiment… Vůz najednou poskočil a rachot kol přehlušilo divoké, pronikavé zaječení, které Andreje rázem vzburcovalo. Leknutím se celý zpotil. Napřímil se a nechápavě zíral do tmy.

Jura klel a ze všech sil rval k sobě opratě, aby udržel koně, který začal uskakovat stranou. Po levém chodníku s nelidským, ale současně i velice lidským řevem, plným bolesti a hrůzy, běžel velký hořící chuchvalec. Oheň z něj sršel na všechny strany a Andrej se ani nestačil vzpamatovat, když Stasik seskočil z vozu a přímo od boku vypálil do oné živé pochodně dvě krátké dávky ze samopalu. Někde vzadu zazvonilo roztříštěné sklo výlohy, ohnivý chuchvalec žalostně zapištěl, odkoulel se o kousek dál a ztichl.

„Už se netrápí, chudák,“ zachraptěl Stasik a Andrejovi konečně došlo, že to byl pavián. Hořící pavián… Co to je za nesmysl: hořící pavián…?

Teď ležel na kraji chodníku a zvolna dohoříval. Až k vozu se od něj táhl hrozný zápach.

Jura pobídl koně a vůz se znovu rozjel. Stasik šel vedle něj a přidržoval se postranice. Andrej natahoval krk, snažil se rozeznat, co se děje vpředu, v chvějícím se — náhle světlém, růžovém oparu. Ano, něco se tam dělo… Zatím se nedalo odhadnout, oč jde, bylo to celé nějak podivné, Andrejovi nepochopitelné… Jako by tam někdo strašlivě vyl… Do toho třaskaly výstřely, burácely motory a chvílemi v mlze kratince vyšlehávaly červené jazýčky ohně.

„Hele, Stasiku,“ prohodil Jura přes rameno, „zaběhni dopředu a koukni se, co se to tam děje. Já pojedu pomalu za tebou.“

„Tak dobře,“ řekl na to Stasik, urovnal si samopal, přeběhl na chodník a podél zdi vyrazil dopředu. Brzy se ztratil v mlze. Jura stále víc přitahoval opratě, až se kůň úplně zastavil.

„Sedni si pohodlně,“ šeptla Selma.

Andrej škubl ramenem.

„Ale vždyť se nic nestalo,“ šeptala dál Selma. „Ten chlap, co jsi ho viděl, byl přece správce — a k nám přišel na kontrolu! Chodil po všech bytech a zjišťoval, jestli někdo doma nepřechovává zbraně.“

„Mlč!“ procedil Andrej mezi zuby. „Na mou duši,“ nepřestávala Selma. „Zrovna tam zašel a zrovna chtěl odejít.“

„To chtěl jít bez kalhot?“ zeptal se chladně Andrej a ze všech sil se v sobě snažil potlačit hroznou vzpomínku: Jura se Stasikem ho bezvládného vlečou domů a on — ve vlastním bytě! — vidí v předsíni nějakého neduživého skrčka, který si honem zavazuje župan, pod nímž vykukují flanelové spodky. A za jeho zády se usmívá odporně nevinný, opilý Selmin obličej.

A pak ta proměna! Nevinný úsměv vystřídalo leknutí — a potom se Selmy zmocnilo zoufalství… „Ale on tak chodil po baráku — v županu!“ šeptala Selma.

„Prosím tě, mlč už!“ řekl Andrej. „Mlč a dej mi pokoj. Já nejsem tvůj manžel, ty nejsi moje žena… Tak co je mi po tom?“

„Ale já tě přece mám ráda! Miluju tě,“ šeptala Selma zoufale. „Jenom tebe!“

Jura hlasitě zakašlal.

„Někdo jede,“ řekl.

V šeru se před vozem objevila temná silueta čehosi velkého. Blížilo se to a zářily na tom dva reflektory. Byl to náklaďák se sklápěčkou. Zůstal stát asi tak dvacet metrů od jejich vozu. Bylo slyšet povely, které přehlušovaly hluk motoru. Několik postav vyskákalo z korby na zem a rozběhlo se po ulici. Pak bouchla dvířka, ještě jedna temná postava se oddělila od náklaďáku, chvíli postála — a potom se pomalu vydala přímo k jejich vozu.

„Jde sem,“ oznámil Jura. „Poslouchej, Andreji, ty buď zticha. Mluvit budu já.“

Chlap přistoupil až k vozu. Byl to zjevně jeden z těch, co si říkali milicionáři.

Na rukávech krátkého kabátu měl bílé stužky, přes rameno mu visela puška.

„Aha — farmáři!“ prohodil. „Dobrej den přeju, chlapi!“

„Taky tak… Pokud to nemá bejt vtip,“ odpověděl vyčkávavě Jura.

Milicionář několikrát nerozhodně přešlápl a nakonec se rozpačitě zeptal: „Nemáte chleba na prodej?“

„Ty bys toho chtěl,“ řekl Jura.

„Nebo třeba maso, nebo aspoň brambory.“

„Povídám, že bys toho chtěl.“

Milicionář se zjevně neurazil. Popotáhl, povzdechl si, ohlédl se k náklaďáku a jakoby s úlevou vykřikl: „Tamhle něco leží! Ještě jeden se tam povaluje…! Jsou slepí nebo co?

Ohořelej… tam leží…“ Rozběhl se, pleskal nohama o dlažbu, pak začal na někoho mávat a potom se objevilo několik postav, které s nadávkami odvlekly k náklaďáku čadící temný žok, s námahou ho rozhoupaly a hodily na korbu.

„Ten by toho chtěl,“ mručel Jura. „Brambory… Maso!“

Náklaďák se pohnul z místa a projel kolem nich. Táhl z něj odpudivý puch spálené srsti a ohořelého masa. Sklápěčka byla vrchovatě zaplněná.

Na světlejším pozadí nedalekého domu Andrej viděl, že kolem nich projíždějí jakési temné hromady — a najednou mu přeběhl mráz po zádech: Z oné černající se masy trčela bílá lidská ruka s prsty doširoka roztaženými.

Ponuří průvodci tohoto nákladu se tísnili za kabinou auta a přidržovali se, aby neupadli. Mohlo jich být tak pět šest — a jak si Andrej stačil všimnout, byli dobře oblečení a na hlavách měli klobouky.

„Pohřební četa,“ řekl Jura. „To je správný. Odvezou paviány na skládku — a zametýno! Hele, támhle na nás mává Stasik.“ A popohnal koně.

V nejasném šeru a mlze se vynořila Stasikova neforemná postava. Když vůz dojel až k němu, Jura se vyklonil z předku vozu a nejistě se zeptal: „Není ti něco? Co se stalo?“

Stasik neodpověděl a pokusil se ze strany naskočit na vůz. Smekl se však, zaklel a oběma rukama se chytil za postranici. Přitom něco zlostně mručel.

„Co to říká?“ zeptala se šeptem Selma.

Vůz se pomalu blížil k místu, odkud bylo stále hlasitěji slyšet výstřely a burácení motorů. Stasik šel pořád podél vozu a oběma rukama se ho držel.

Vypadalo to, že nemá sílu dostat se nahoru. Jura se k němu vyklonil a vytáhl ho k sobě.

„Tak co je?“ zeptal se ho hlasitě. „Můžeme tam jet? A mluv pořádně, takhle vím houby, co říkáš!“

„Matko boží,“ pronesl Stasik, teď už zcela srozumitelně, „proč to dělají?

Kdo si tohle vymyslel?“

Jura jediným trhnutím opratí zastavil koně.

„Ale jen jeď, jeď,“ řekl okamžitě Stasik. „Jet se tudy dá… Akorát je lepší se na nic nekoukat. Paní…,“ obrátil se k Selmě, „vy se nedívejte!

Otočte se na druhou stranu… A nebo radši zavřete oči.“

V Andrejovi se zatajil dech. Podíval se na Selmu a viděl, jak třeští oči do tmy.

„Tak jedem, Juro, jedem!“ brebtal překotně Stasik, „popožeň ho, ať upaluje… No tak, jeď!“ zařval najednou. „Tryskem!“

Kůň vyrazil. Na levé straně ulice už končila řada domů, bylo tu i víc vidět, mlha, která je dřív provázela, se najednou rozptýlila a dalo se dohlédnout na bulvár Paviánů. Odtud zaznívaly všechny ty podivné zvuky. Řvou cí motory nehybné řady náklaďáků se sklápěčkami čněly jako zátaras z jedné strany bulváru. V korbách i mezi náklaďáky postávali chlapi s bílými stužkami na rukávech a po bulváru pobíhali mezi hořícími stromy a keři ječící lidé v pruhovaných pyžamech a vyděšení paviáni. Naráželi do sebe, klopýtali, pokoušeli se vylézt na stromy, padali z nich dolů, schovávali se za keře… A ti, co měli na rukávech bílé stužky, bez přestávky stříleli z pušek a kulometů. Spousta nehybných těl už pokrývala dlažbu, z některých se kouřilo, jiná dohořívala. Z jednoho náklaďáku vyletěl ohnivý jazyk provázený černým kouřem — a strom, olepený hrozny paviánů, vzplál jak obrovská pochodeň. A někdo zaječel nesnesitelnou fistulí: „Já jsem zdravý!