Andrej si uvědomil, že tam, odkud ti dva běželi, burácí řev davu. Sebral všechny své síly, vstal a potácivě podél zdi za oním řevem vykročil… Z úst se mu chvílemi vydralo vzlyknutí, s hrůzou si stále ohmatával obličej a po několika krocích se vždycky musel zastavit a celý zkroucený překonávat bolest v břiše.

Dostal se až ke schodišti a chytil se kluzkého mramorového zábradlí.

Dole se v obrovském vestibulu převalovala hustá směsice z lidských těl.

Nedalo se vůbec rozeznat, co se tam děje. Reflektory podél galerie vrhaly své chladné, oslepující světlo na změť, v níž se míhaly vousy všech barev, brigadýrky uniforem, náramenní šňůrky policistů, do výšky trčely bodáky a lidské dlaně, blýskaly se holé lebky a nad tím vším se táhl k vysokému stropu teplý, jakoby provlhlý puch.

Andrej zavřel oči, nechtěl to vidět. Řídil se jen hmatem, když krůček po krůčku — chvíli bokem, chvíli dokonce pozpátku — škobrtal podél zábradlí dolů. Sám nechápal, proč to dělá. Několikrát se musel zastavit, aby nabral sil, se sténáním pohlédl dolů, ale vždycky se mu z toho, co uviděl, udělalo ještě víc zle, a tak zavíral znovu oči a sunul se podél zábradlí o kousek níž.

A pak už měl ruce tak zesláblé, že se jimi neudržel. Upadl a skoulel se po několika schodech dolů kolem obrovských bronzových plivátek, která tu čněla nad bílým mramorem. Rámusem a jekotem k němu najednou dolehl burácivý dunivý hlas vibrující v nepříčetném řevu: „Dyť to je Andrej! Chlapi! Zabíjej tam naše lidi!“

Andrej otevřel oko a uviděl vedle sebe Juru. Byl rozcuchaný, blůza na něm byla potrhaná, vypoulené oči mu divoce blýskaly a vousy se ježily na všechny strany. Jura v napjatých pažích pozvedl kulomet a s řevem začal dlouhou dávkou kropit galerii, prosklené stěny sálu i reflektory… Pak Andrej upadl do zvláštního mrákotného stavu. Přílivy vědomí se zvedaly současně s přílivem bolesti a zoufalství a společně zase odplouvaly.

Uvědomil si, že je někde uprostřed vestibulu a úporně se snažil po čtyřech dolézt ke vzdáleným otevřeným dveřím. Musel přitom zdolávat nehybná ležící těla, ruce mu klouzaly v čemsi studeném a mokrém… Slyšel, že vedle něj někdo monotónně naříká: „Ach bože, ach bože…“ Na koberci byla spousta skleněných střepů, nábojnic a kousků omítky. Do otevřených dveří náhle vtrhli nějací hrozivě vyhlížející lidé s hořícími pochodněmi v rukou, strašlivě řvali a běželi přímo na Andreje… Pak byl najednou venku, před vchodem. Seděl, nohy měl doširoka roztažené, dlaněmi se opíral o chladný kámen a na klíně měl něčí pušku bez závěru. Odněkud sem táhl kouř a Andrej si matně uvědomoval, že tu někde štěká kulomet, divoce rzají koně a že on sám pro sebe si nahlas opakuje: „Tady mě rozdupou, tady mě určitě rozdupou…“

Nerozdupali. Najednou byl dole na dláždění, už stranou od vstupního schodiště. Tváří se tiskl k drsné žule, nad ním zářila rtuťová výbojka a puška někam zmizela. Zdálo se ovšem, že zmizelo i Andrejovo tělo. Neměl je.

Měl jen tvář, ta se vznášela v prázdnotě a tiskla se k žulovému kvádru. A na náměstí se rozehrávala jakási zběsilá tragédie.

Andrej uviděl, jak se podél luceren lemujících náměstí, kolem tísnících se vozů a bryček s rachotem a burácením řítí obrněné auto. Jeho kulometná věž se otáčela na všechny strany a plivala oheň, smrtonosné ohnivé proudy od ní lítaly celým náměstím — a před autem pádil kůň, hlavu měl divoce zakloněnou, vlekl za sebou utržené postraňky… A najednou z řady povozů vjel obrněnému automobilu do cesty vojenský náklaďák s korbou pokrytou plachtou, kůň se zběsile vrhl stranou a vší silou vrazil do sloupu lucerny.

Obrněný vůz prudce zabrzdil, dostal smyk — a v té chvíli vyběhl na otevřené prostranství nějaký dlouhán celý v černém, rozmáchl se a okamžitě sebou práskl na zem. Pod obrněným vozem to zahořelo, ozvala se strašlivá rána a vůz se překotil zpět. Ten chlap v černém se hned zvedl a utíkal. Protáhl se kolem nehybného obrněnce, cosi rychle zastrčil do průzoru řidiče a odskočil. Andrej si ještě stačil uvědomit, že to je Fritz Geiger, ale to už se v průzoru rozzářilo světlo, uvnitř to zadunělo a úzkou škvírou vyšlehl ven protáhlý, čadivý jazyk plamene. Fritz se sklonil, přikrčil, dlouhé ruce spustil až k zemi a bokem jako krab se sunul kolem své oběti. Otevřela se dvířka a s pronikavým řevem se z nich vyvalil hořící balík, z kterého na všechny strany létaly jiskry.

Dál už Andrej zase nevěděl nic. Jako by před ním někdo spustil oponu a on jen slyšel nějaké vzteklé hlasy, nelidské výkřiky a dupot spousty nohou.

Od hořícího vozu se nesl pach rozžhaveného železa a benzinu… A potom Andrej uviděl Fritze, jak stojí uprostřed davu, v němž všichni mají na rukávech bílé stužky. Fritz je všechny o hlavu převyšuje a udílí jakési příkazy, ostře gestikuluje, máchá těma svýma dlouhýma rukama na všechny strany, světlé rozcuchané vlasy má celé od sazí… Další chlapi s bílými stužkami na rukávech začali najednou bůhvíproč lézt po lucernách před vchodem do radnice a rozvěšovali po nich provazy, které povlávaly ve větru. Pak někoho vlekli po schodišti. Ten člověk se bránil, kopal kolem sebe, vřeštěl, až zaléhaly uši — a najednou bylo schodiště plné lidí, všude bylo vidět zarostlé tváře a kovově cvakaly závěry pušek… Vřeštění utichlo, nějaké lidské tělo se posunulo vzhůru podél kandelábru, zaškubalo sebou a zatočilo se kolem své osy. Pak se ozvalo několik výstřelů, trhavé pohyby rázem ustaly a tělo se začalo na provaze zvolna pohupovat.

A potom Andreje probralo zběsilé natřásání. Hlava mu poskakovala na nějaké tvrdém, ale příjemně vonícím balíku, někam jel, někam ho někdo vezl a známý navztekaný hlas vykřikoval: „No tak, ty bestie! Jen zaber, potvoro!“ A Andrej na pozadí černého nebe uviděl hořící radnici. Ohnivé jazyky vyskakovaly z oken a sypaly do temnoty jiskry. Na lucernách se zvolna pohupovala protáhlá lidská těla.

Kapitola 2

Andrej, umytý a převlečený, s obvazem přes pravé oko, napolo ležel a napolo seděl v křesle a zasmušile pozoroval Juru, který společně se Stasikem hladově pořádal z kastrolu cosi, z čeho se ještě kouřilo. Stasik Kowalski měl hlavu celou ofačovanou. Uplakaná Selma seděla vedle nich, zoufale vzlykala a pořád se pokoušela Andreje vzít za ruku. Byla rozcuchaná, líčidlo měla rozmazané po oteklém obličeji, na tvářích jí naskákaly červené skvrny. Poněkud zvláštní dojem vzbuzoval její provokující průsvitný župánek, vpředu celý mokrý od mydlinek.

„Chtěl tě zlikvidovat,“ řekl Stasik s plnou pusou. „A naschvál tě zpracovával tak, aby to dýl trvalo, aby sis užil. Já to znám, mě si takhle vzali do prádla modrý husaři. Jenže se mnou se, kamaráde, dostali dál: Už po mně začínali šlapat, když chválabohu zjistili, že se spletli, že já nejsem ten, koho si chtěli podat…“

„Máš zlámanej nos, ale to se srovná,“ přikyvoval Jura. „Nos není to nejdůležitější — a slouží i přeraženej… A žebro…,“ mávl rukou, ve které držel lžíci, „víš, kolik už já jich měl zlámanejch? Hlavně že jsou celý játra — a vůbec pajšl…“

Selma zoufale povzdechla a znovu se snažila vzít Andreje za ruku. Podíval se na ni a řekl: „Nech už toho breku! Jdi se převlíknout a vůbec.“

Poslušně vstala a zmizela ve vedlejším pokoji. Andrej jazykem nahmatal v ústech něco tvrdého a prstem to vyndal.

„Vyrazil mi plombu,“ zavrčel.

„Fakt?“ podivil se Jura.

Andrej mu plombu ukázal a Jura užasle zavrtěl hlavou. Stasik taky zakroutil hlavou a řekl: „To se teda stane málokdy. Já, když jsem se tenkrát z toho dostával — a trvalo mi to tři měsíce, rozumíš — tak jsem plival zuby. Moje stará mě obskakovala jak mimino. Potom umřela… no a já, jak vidíš, žiju. Nějak to furt ještě jde.“

„Tři měsíce?“ zeptal se opovržlivě Jura. „Když jsme bojovali u Jelni, urvalo mi to celej zadek. Půl roku jsem se plácal po nemocnicích. Kamaráde, to není jen tak, když přijdeš o zadnici. Tam jsou totiž propletený ty nejdůležitější žíly. A zrovna tam mi to kus železa urval. Já koukal jako blázen, dokonce jsem se i ptal kluků: Kde mám zadek? Kalhoty až po holínky byly v hajzlu — a to, co bylo nahoře vzadu v kalhotách, taky…“ Olízl lžíci a dodal: „Feďkovi Čeparevovi to tenkrát utrhlo hlavu. Ve stejnou chvíli.“ Stasik taky olízl lžíci a potom oba dva mlčky seděli a koukali do kastrolu.