Pak si Stasik způsobně odkašlal a začal znovu jíst. Jura se k němu přidal.

Vrátila se Selma. Andrej se na ni podíval a vzápětí raději odvrátil oči.

Vyparádila se, jen co je pravda… Do uší si navlíkla obrovské náušnice, šaty si vzala s hlubokým výstřihem, našmírovala se jak šlapka. A vždyť to taky je děvka, pomyslel si. Nemohl se na ni dívat, nejradši by ji poslal k čertu. Nejdřív udělala tyjátr v předsíni, potom v koupelně, když mu s hrozným brekem sundávala mokré trenýrky a on si prohlížel černofialové fleky na břiše a na bocích — a znovu mu přitom tekly slzy. Plakal sám nad sebou, nad svou bezmocí… Selma je jasně opilá, zase je nametená jako každý boží den, i teď, když se převlíkala, určitě si ještě lokla… „Ten doktor,“ prohodil zamyšleně Jura, „ten holohlavej, co tu teď byl… Kde já ho jen viděl?“

„Ale možná že to bylo u nás,“ pokoušela se o svůdný úsměv Selma. „On bydlí ve vedlejším domě. Andreji, co teď vlastně dělá?“

„Pokrývače,“ odpověděl zamračeně Andrej.

Spala s ním, s plešatcem jedním, bylo to veřejné tajemství. A on se tím ani nijak zvlášť netajil. Koneckonců, nikdo se tím — když šlo o Selmu — příliš netajil.

„Jak to — pokrývače?“ vyjekl Stasik a samým údivem ani nedonesl plnou lžíci do úst.

„Prostě je to tak,“ řekl Andrej. „Pokrejvá, co může. Střechy, ženský…“

S hekáním vstal a došel si do skříňky pro cigarety. Zase tam bylo o dvě krabičky méně… „Ženský — proč ne…,“ brumlal zaraženě Stasik a poklepával lžící nad kastrolem, „ale proč střechy? Co když spadne? Je to přece lékař!“

„Protože tady ve Městě mají takový nápady,“ řekl jedovatě Jura. Automaticky si chtěl lžíci zastrčit za holínku, ale včas se vzpamatoval a položil ji na stůl. „To je stejný, jako když k nám do Timofejevky hnedka po válce poslali do kolchozu jako předsedu jednoho Gruzína, co dřív dělal politruka.“

Zazvonil telefon. Selma zvedla sluchátko.

„Ano,“ řekla pak, „ano… Ne! K telefonu nemůže, je nemocný.“

„Dej to sem!“ ozval se Andrej.

„To je někdo z redakce,“ zašeptala Selma, když dlaní přikryla mluvítko.

Andrej natáhl ruku: „Dej mi to!“ vyjel už zvýšeným hlasem. „A odvykni si rozhodovat za druhý!“ Selma mu podala sluchátko a současně mu sebrala krabičku cigaret. Ruce i rty se jí chvěly.

„U telefonu Voronin,“ řekl Andrej.

„Andreji…,“ ozval se Kensi, „kam jsi se ztratil? Já tě všude hledám. Co máme dělat? Ve Městě je fašistický převrat.“

„Jak to — fašistický?“ zeptal se ohromeně Andrej.

„Přijdeš do redakce, nebo ti vážně něco je?“

„Přijdu, samozřejmě přijdu,“ pospíšil si Andrej. „Ale vysvětli mi…“

„Máme tu různý seznamy,“ vychrlil okamžitě Kensi, „zvláštních zpravodajů, informátorů a podobně… Archivy…“

„Rozumím,“ přerušil ho Andrej. „Jen mi řekni, proč si myslíš, že ten převrat je fašistickej?“

„Já si to nemyslím, já to vím,“ odsekl Kensi.

Andrej zaťal zuby a zasténal. Pak zlostně vyjel: „To ještě nemusí znamenat… Hlavně se neukvapuj!“ Horečně uvažoval a pak rázně řekl: „Tak dobrá — všechno připrav, já hned jdu.“

„Dej pozor na ulicích!“

Andrej položil sluchátko a obrátil se ke svým hostům: „Kamarádi, já tam musím… Odvezete mě do redakce?“

„Co by ne? Odvezem,“ řekl Jura, vstal a začal si balit cigaretu. „Stasiku, ty se taky hni, ať se tu moc nerozsedíš. My si tu dřepíme — a venku jde zatím o všecko.“

„Tak jo,“ souhlasil lítostivě Stasik a taky vstal. „Stejně je to nějak na draka… Všechny papaláše nakopali do zadku a pověsili je, ale slunce stejně nezačalo svítit. Krucinál, kampak jsem dal tu svou hračičku?“ A začal hledat po všech koutech svůj podivný malý samopal.

Jura párkrát zatáhl z ukroucené cigarety a pomalu si začal přes blůzu navlékat potrhanou vatovanou bundu. Andrej se taky chtěl jít obléknout, ale do cesty se mu postavila Selma. Nemínila mu zřejmě uhnout, vypadala velice rozhodně, ve tváři byla bledá: „Půjdu taky!“ zaječela a nasadila tón, jakým obvykle začínala každou hádku.

„Nech toho,“ odsekl Andrej a snažil se ji zdravou rukou od sebe odstrčit.

„Nikam tě nepustím,“ řekla. „Buď mě vemeš s sebou, nebo zůstaneš doma!“

„Uhni!“ utrhl se na ni Andrej. „Ty tam tak budeš chybět, huso pitomá!“

„Ne-pus-tím-tě!“ zasyčela nenávistně.

Andrej se ani nenapřáhl — přesto však do své ruky vložil velkou sílu, když dal Selmě facku. Všichni ztichli. Selma zůstala bez hnutí stát, bledý obličej se jí pokryl rudými skvrnami. Andrej se vzpamatoval: „Promiň,“

procedil mezi zuby.

„Nepustím tě,“ zašeptala Selma.

Jura si odkašlal a jakoby mimoděk prohodil: „Teda ono v takovýhle době není moc dobrý, když je ženská sama doma…“

„To je fakt,“ přidal se Stasik. „Sama doma, to je špatný — a s námi se jí nikdo ani nedotkne. Jsme přece farmáři…“

Andrej pořád ještě stál před Selmou a díval se na ni. Snažil se aspoň teď něco z téhle ženské pochopit, ale marně. Byla to děvka, od přírody i z milosti boží, nic jiného než děvka. To Andrej věděl — a pochopil to už dávno.

Měla ho ale ráda! Hned od prvního dne ho měla ráda, to taky věděl, ale bylo mu jasné, že jí to absolutně v ničem nepřekáží. Klidně by teď zůstala sama v tomhle bytě, bylo jí to určitě jedno — nikdy se ničeho nebála. To taky věděl. Když si to takhle rozebral, tohle všechno o ní věděl, ale stejně ji nechápal… „Dobrá,“ řekl nakonec, „tak se oblíkni.“

„Co ty žebra? Bolej?“ zeptal se Jura, aby odvedl řeč.

„Ujde to,“ zavrčel Andrej. „Dá se to vydržet.“

Snažil se nikomu nepohlédnout do očí. Zastrčil cigarety do kapsy, přidal zápalky a zastavil se před prádelníkem. Vzadu v rohu tam pod kupou ubrousků a ručníků ležela Donaldova pistole. Má si ji vzít, nebo ne? Představil si, za jakých okolností by se mu pistole nejspíš mohla hodit — a rozhodl se, že ji nechá doma. Ať si tu leží, řekl si, já přece netáhnu nikam do boje.

„Tak jdeme?“ ozval se Stasik.

Stál už u dveří a opatrně protahoval řemen samopalu přes zafačovanou hlavu. Selma byla taky připravená, stála vedle něj. Na šaty si natáhla tlustý svetr, přes ruku měla plášť.

„Jde se!“ zavelel Jura a bouchl o zem rukojetí kulometu.

„Sundej ty náušnice,“ zavrčel Andrej a zamířil ke schodišti.

Společně šli po schodech dolů. Na odpočívadlech v šeru postávali a něco si mezi sebou šeptali obyvatelé domu. Když viděli, že jde někdo ozbrojený, polekaně zmlkali a ustupovali stranou. Pak někdo řekl: „To je Voronin,“

a hned zavolal: „Pane šéfredaktore, nemůžete nám říct, co se to ve Městě děje?“

Andrej nestačil odpovědět, protože se ze všech stran ozval výstražný sykot a kdosi zašeptal: „Copak to nevidíš? Už ho vedou!“ Selma se hystericky zahihňala. Vyšli do dvora a nasedli do vozu. Selma přehodila Andrejovi přes ramena plášť a Jura najednou řekl: „Ticho!“

Napjatě naslouchali.

„Někde se střílí,“ prohodil šeptem Stasik.

„Pěkně dlouhý dávky…,“ kývl Jura. „Rozhodně nešetřej střelivem. Kdepak ho asi berou? Za desítku patron dá člověk půllitřík samohonky — a tady se střílí ostošest.“ A pak pobídl koně: „Hyjé! Hni se, potvoro!“

Vůz s rachotem vjel do průjezdu. Na schůdcích před domovnickým bytem stál Wang. V ruce držel lopatku a smeták.

„Hele, Váňa!“ zaradoval se Jura a zastavil. „Jak se máš, Váňo? A co tu děláš?“

„Zametám,“ odpověděl s úsměvem Wang. „Dobrého dne přeju,“ dodal uctivě.

„Vykašli se na zametání,“ řekl Jura, „proč bys to dělal? Pojeď s námi, uděláme z tebe ministra, budeš si chodit v hedvábí a jezdit v bouráku!“

Wang se zasmál, zřejmě aby neurazil.

„Juro,“ ozval se Andrej, „radši už pojedeme!“

Bolelo ho v boku, ve voze se mu špatně sedělo, už začal litovat, že se raději nevydal pěšky. Mimoděk se přitiskl k Selmě.

„Dobrá, Váňo, když nechceš, tak ne!“ rozhodl Jura. „Ale o tom ministrovi uvažuj! A připrav se! Umej si krk, učeš se…“ Trhl opratěmi a popohnal koně.

S rachotem vyjeli na Hlavní ulici.

„Čí je to vůz, nevíš?“ zeptal se najednou Stasik.