„Retrospektivně…,“ zopakoval zase Andrej. Popadl ho strašlivý vztek.

„Tak co nám teď přikážete? Co máme dělat? Zachraňovat sami sebe?“

„Ano. Zachraňovat sami sebe. I ostatní.“

„Koho?“

„Každého, koho můžete. Všechno, co ještě můžete. Přece problém nestojí tak, že není koho a není co zachraňovat!“

„My se budeme zachraňovat a Fritz Geiger bude postupovat v rámci Experimentu?“

„Experiment přece zůstal Experimentem,“ namítl Kurátor.

„Já vím. Paviány počínaje a Fritzem Geigerem konče.“ „Bez ohledu na Fritze Geigera a přes Fritze Geigera. Kvůli Geigerovi se Experiment nezastaví. Ten prostě musí pokračovat… Život taky pokračuje, ať si to nějaký Fritz Geiger přeje, nebo ne. Jestliže vás Experiment zklamal, myslete aspoň na boj o život.“

„Spíš na boj o existenci,“ ušklíbl se Andrej. „Jakýpak tohle bude život?“

„To bude záležet na vás.“

„Na vás ne?“

„Na nás toho záleží dost málo. Vás je hodně, rozhodujete tady vy, ne my.“

„Dřív jste říkal něco jiného,“ poznamenal Andrej.

„Dřív i vy jste byl jiný,“ namítl Kurátor. „A taky jste mluvil jinak.“

„Mám strach, že jsem naletěl,“ pronesl zvolna Andrej. „Mám strach, že jsem udělal hloupost.“

„Vy máte strach z víc věcí,“ usmál se vědoucně Kurátor.

V Andrejovi jako by se zastavilo srdce. Byl to stejný pocit, jaký míval ve snu, když se mu zdálo, že někam padá. Ostře vyjel: „Tak jo. Mám strach. Všeho se teď bojím. Zmáčkli mě — a tak se bojím.

Už vás někdy někdo kopal do rozkroku?“ A najednou ho něco napadlo: „Vždyť vy se taky bojíte…, že je to tak?“

„Samozřejmě! Vždyť vám říkám, že se Experiment vymkl kontrole.“

„Nechte toho! Experiment… Pořád jen Experiment! O to vůbec nejde!

Nejdřív to odnesli paviáni, pak přijdeme na řadu my… a potom třeba i vy… Co říkáte?“

Kurátor neodpověděl. Andrej čekal, ale Kurátor se pořád procházel halou, chvílemi postrkoval z místa na místo křesla a rukávem otíral prach ze stolků. Na Andreje se přitom ani nepodíval.

Na dveře někdo zabouchal. Nejdřív jen rukou, pak se ozvaly rázné kopance.

Andrej odsunul závoru — před ním stála Selma.

„Ty jsi mě tam nechal,“ spustila rozhořčeně. „Těžko jsem se sem dostávala!“

Andrej se rozpačitě ohlédl. Kurátor zmizel.

„Promiň,“ prohodil Andrej. „Neměl jsem na tebe čas.“

Mluvilo se mu teď těžko. Snažil se potlačit zděšení, které se ho zmocňovalo.

Hrůzu z osamocení a pocitu bezmoci… Prudce dveře zase přibouchl a zastrčil závoru.

Kapitola 3

V redakci nikoho nenašel. Všichni se zřejmě rozutekli, když se u radnice začalo střílet. Andrej procházel místnostmi a lhostejně se díval na rozházené papíry, převrácené židle, neuklizené talířky se zbytky chlebíčků a hrnky od kávy. Odněkud z hloubi redakce však zaznívala rázná, veselá hudba. To bylo divné… Selma šla Andrejovi v patách a držela se ho za rukáv. Pořád něco nespokojeně drmolila, ale Andrej ji neposlouchal. Proč jsem sem vůbec lezl, říkal si v duchu. Všichni zdrhli, jeden jako druhý — a udělali dobře. Měl jsem zůstat doma, byl bych teď v posteli, lízal bych si rány, nebo bych prostě chrněl. A co tady? Nejradši bych do všeho kopnul… Otevřel dveře do oddělení městské kroniky a uviděl Icika.

Hned ho ale nepoznal. V rohu místnosti se nakláněl nad stolem nějaký člověk. Rukama se opíral o rozevřené stránky novin a četl. Andrejovi připadal neznámý. Měl na sobě zvláštní šedou kamizolu bez knoflíků a jeho vlasy byly nedbale nakrátko sestřižené. Jenže tenhle neznámý člověk se najednou povědomě zašklebil a známým gestem zarejdil prstem po bradavičce na krku. A v tu chvíli Andrej pochopil, kdo to je.

Pár okamžiků stál Andrej mlčky ve dveřích. Icik o jeho příchodu vůbec nevěděl, zřejmě totiž nic, kromě toho, co četl, nevnímal. A navíc mu z rádia nad hlavou burácel jakýsi vítězný pochod. Pak ale Selma zaječela: „To je přece Icik!“ Odstrčila Andreje a vrhla se k dávnému známému.

Icik rychle zvedl hlavu a pusa se mu rozjela od ucha k uchu. Rozpřáhl náruč.

„Hele!“ zařval radostně. „Přece jste přišli!“

Zatímco Icik objímal Selmu a mlaskavě ji líbal na tváře i na rty, zatímco Selma nadšeně ječela něco, čemu se nedalo rozumět a prsty Icikovi projížděla v krátkých střapatých vlasech, Andrej se k nim krůček po krůčku blížil a pokoušel se v sobě potlačit ostrý, nepříjemný pocit trapnosti. Nesnesitelný pocit viny a zrady, který se ho zmocnil hned tehdy, v ranních hodinách ve sklepení prokuratury, poté během uplynulého roku přece jen trochu odlehl a scházel z mysli, ale teď se znovu bolestivě probudil… Chvíli to Andrejovi trvalo, než v sobě našel odvahu, aby Icikovi podal ruku. Vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby Icik toto gesto přehlédl, nebo kdyby řekl něco opovržlivého. Andrej by to na Icikově místě asi taky udělal… Jenže Icik se vymanil ze Selmina objetí, vřele Andrejovu ruku stiskl a s nefalšovaným zájmem se zeptal: „Kdepak tě tak zmalovali?“ „Co ti mám vykládat — prostě jsem dostal do těla,“ zabručel Andrej.

Měl pocit, že by teď bylo správné Icikovi všelicos vysvětlit, ale místo toho prohodil: „Kde ses tu vzal?“

Icik — jako by otázku neslyšel — zalistoval novinami a s přehnanou gestikulací teatrálně přečetl: „Žádnými rozumnými důvody nelze objasnit zuřivost, s níž oficiální tisk napadá stranu Radikálního obrození. Připomeňme si však, že právě členové této nevelké nové strany zcela nekompromisně vystupovali proti všem případům korupce.“

„Nech toho,“ řekl zamračeně Andrej, ale Icik ještě zvýšil hlas: „…proti porušování zákona, proti byrokratické tuposti a neschopnosti.

Dále připomínáme, že právě členové této strany rozvířili ‚případ vdovy Battonové‘ a jako první upozornili vedení Města na neperspektivnost močálové daně…“ Icik nadšeně vykřikl: „Samý geniální výplody! To jsi sepsal ty, nebo někdo z těch tvejch pitomečků?“

„Dobře, dobře,“ zabručel Andrej a pokusil se Icikovi noviny sebrat.

„Ne! Ještě počkej!“ zakřičel Icik, výstražně zvedl ukazováček a znovu si noviny přitáhl k sobě. „Tady je ještě jedna perla… Kdepak to mám… Aha!

Tady je to!“ A opět předčítal: „V našem Městě žije spousta čestných lidí — ostatně jako v každém městě, kde obyvatelé umějí vzít za práci. Jestliže ovšem máme hovořit o politických seskupeních, pak se kromě Friedricha Geigera sotva někdo může ucházet o…“

„Přestaň!“ okřikl ho Andrej, ale Icik mu noviny vyrval z ruky, schoval se s nimi za smějící se Selmu a s funěním a prskáním pokračoval: „Nebude řeč o recích! Bude řeč o činech! Friedrich Geiger nepřijal funkci ministra informací. Friedrich Geiger hlasoval proti zákonu, který by měl zvýhodňovat zasloužilé pracovníky prokuratury. Friedrich Geiger jako jediný veřejně vystoupil proti vytvoření pravidelné armády, ačkoliv právě v této armádě mu byla nabídnuta vysoká funkce…“ Icik mrskl novinami pod stůl a promnul si dlaně. „Ty jsi byl v politice vždycky úžasnej osel, ale v posledních měsících jsi zřejmě úplně zblbnul. A teď… koukám, že jsi dostal pořádnou nakládačku… A co to oko? Je celý?“

„Oko je celý,“ řekl zvolna Andrej. Teprve teď si všiml, že Icik nějak nemotorně pohybuje levou rukou a tři prsty na ní se mu vůbec neohýbají.

„Sakra! Zavřete to!“ zařval Kensi, který se v tu chvíli objevil ve dveřích.

„Andreji, ty už jsi tady? To je dobře. Nazdar, Selmo…,“ hbitě proběhl místností a vytrhl šňůru rádia ze zásuvky.

„Proč?“ vyjekl Icik. „Já chci slyšet proslovy svých vůdců. Jen ať burácejí bojové pochody!“

Kensi po něm šlehl zuřivým pohledem. „Andreji, pojď, ukážu ti, co jsme udělali,“ řekl pak. „A musíme si promyslet, co dál…“

Ruce i obličej měl Kensi od sazí. Vyšel ze dveří a Andrej se k němu přidal.

Uvědomil si, že tu je cítit spálený papír.

Icik se Selmou šli za nimi.

„Všeobecná amnestie,“ sípavě brumlal Icik. „Veliký vůdce otevřel vrata věznic! Potřebuje tam místo pro jiný vězně… Pustili nás všecky — do jednoho.