„S kým mám tu čest?“ zeptal se Andrej a nahmatal v kapse kovový boxer, který už čtvrtý den s sebou pro jistotu nosil.

„Jsme dobrovolná milice,“ odpověděl pořízek. „Copak vás přivádí na radnici? A kdo vlastně jste?“

„Šéfredaktor Městských novin,“ odpověděl zlostně Andrej a sevřel v kapse boxer. Vůbec se mu nezamlouvalo, že se na něho během rozhovoru chlápek zleva těsně přilepil a že třetí milicionář — taky ještě kluk, jenže taky pěkně urostlý — mu funí zprava za uchem. „Jdu na radnici protestovat proti zásahům cenzury.“

„Rozumím,“ prohodil neurčitě pořízek. „To je jasný. Akorát nechápu, proč s tím jdete na radnici. Dejte cenzora do báně a vesele si vydávejte, co chcete!“

Andrej se rozhodl, že se bude taky chovat suverénně.

„Nechte si svý rady,“ odsekl. „Cenzora jsme i bez vás zašili. A laskavě mě nechte jít!“

„Zástupce tisku,“ zavrčel ten, co funěl Andrejovi za uchem.

„No a co?“ uchechtl se mladík zleva. „Ať jde! Ať nám ale potom nenadává.

Máte zbraň?“

„Ne,“ odpověděl Andrej.

„Chyba,“ poznamenal pořízek a ustoupil stranou. „Tak jděte.“

Andrej vykročil. Pořízek za ním ještě posměšně zavolal: „Kdo chce kam…“ Ostatní se rozesmáli a Andrej v sobě potlačil chuť ohlídnout se po nich. Raději zrychlil krok.

Hlavní ulice byla plná lidí. Nejvíc se jich tlačilo kolem domů, především u vchodů do budov. Všichni měli na rukávech bílé stužky. Někteří postávali přímo uprostřed ulice a cosi říkali projíždějícím farmářům.

Všechny obchody tady byly zavřené a žádné fronty před nimi nestály. U pekárny jakýsi postarší milicionář se sukovicí v ruce hučel do nějaké stařenky: „Madam, říkám vám čistou pravdu. Obchody dneska nebudou otvírat.

Já sám mám koloniál, takže vím, co říkám, madam!“ Stařenka mu vysokým třaslavým hláskem odpovídala, že tu třeba umře, ale čekat že bude dál.

Andrej se v sobě snažil potlačit narůstající znepokojení a pocit, že všechno, co se kolem děje, není vůbec skutečnost. Jako by byl v kině… Došel až k náměstí. Hlavní ulice, která tam ústila, byla zatarasená povozy.

Tísnily se tu valníky, žebřiňáky, kryté vozy i všelijaké bryčky a kočáry a vzduchem se nesl pach koní a hnoje. Tahouni všech barev pohazovali hlavami, farmáři na sebe pokřikovali, v davu prokmitávaly ohníčky cigaret.

Z vrat vedle Andreje vyšel obtloustlý fousáč se sombrerem na hlavě. V chůzi si ještě zapínal kalhoty… Málem do Andreje vrazil. Dobromyslně zaklel a začal se prodírat mezi vozy a krákoravým hlasem vykřikoval: „Sidore!

Běž do toho dvora! Jako já! Akorát si dávej pozor, kam šlapeš!“

Andrej stiskl rty a šel dál. Na samém konci ulice stály vozy už i na chodnících. Farmáři některé tahouny odpřáhli, spoutali jim nohy a koně se teď maličkými přískoky snažili prozkoumat své nejbližší okolí. Daleko se nedostali a nakonec jen bez zájmu očichávali asfalt. Farmáři ve vozech spali, kouřili, jedli a popíjeli. Andrej slyšel dokonce i jejich spokojené pomlaskávání.

Vylezl si na schody před jedním z domů a rozhlídl se.

K radnici to bylo nějakých pět set kroků, ale muselo se projít nepřehledným prostorem, v němž popraskávaly a čadily ohníčky. K tomu se přidával čoud luceren na povozech — a to všechno se slévalo do mračna, které bylo jako do obrovského komínu vtahováno do Hlavní ulice. Něco odporně zabzučelo Andrejovi před nosem a vzápětí ucítil ostrou bolest ve tváři. Jako by mu tam někdo vrazil špendlík. Pleskl se a s odporem rozmáčkl cosi velkého a hnusného. Přitáhli to sem z bažin, pomyslel si dopáleně. Z pootevřených vrat u schodů na něj dýchl pach čpavku… Andrej znovu sestoupil na chodník a odhodlaně se vrhl do labyrintu před sebou. A hned šlápl do něčeho měkkého a mazlavého… Bytelná kruhová budova radnice se tyčila nad náměstím jako čtyřpatrový hrad. Skoro ve všech oknech byla tma, jen sem tam se svítilo a do tmy matně probleskovaly i šachty výtahů, zvenčí přilepené ke stěně budovy.

Ležení farmářů vytvářelo kolem radnice obrovské kolo s mezikružím prázdného prostranství v těsné blízkosti budovy. Tady bylo dobře vidět, protože tu svítily obrovské lampy na zdobených litinových sloupech. U těchhle sloupů končila linie, kterou uzavírali ozbrojení farmáři. Za prázdným prostranstvím, přímo u vchodu do radnice, stála řada policistů, většinou — alespoň podle distinkcí — seržantů a důstojníků.

Andrej už se protlačil ozbrojeným hloučkem, když uslyšel své jméno.

Zastavil se a začal se rozhlížet.

„Tady jsem, tady…,“ křičel známý hlas a Andrej konečně uviděl Juru, který se k němu prodíral a už z dálky napřahoval ruku ke stisku. Měl stejnou vojenskou blůzu, v jaké ho Andrej viděl poprvé, stejně frajersky naraženou lodičku na hlavě a přes rameno mu visel široký řemen se známým kulometem. „To jsem rád, Andreji, že tě vidím, duše jedna velkoměstská!“ zahulákal a hlasitě pleskl svou obrovskou tlapou do Andrejovy dlaně. „Pořád tě tu hledám, říkám si, to není možný, že by tu Andrej chyběl, když se to tu určitě bude mlít. Jistě se tu někde ochomejtá!“

Jura byl viditelně v náladě. Shodil z ramene kulomet, hlaveň si zapasoval do podpaží jako berlu a vesele mlel dál: „A tak to tu prolejzám — a ty nikde! Tak si říkám: do prdele, co je s ním? Ten vyšusovanej fricek — ten tu je! Řeční mezi našima chlapama, je ho všude plno. Ale tebe jsem najít nemoh!“

„Počkej, Juro,“ přerušil ho Andrej. „Co tu vlastně děláš?“

„Jdu si pro svý práva,“ zasmál se Jura, až se mu vousy rozježily. „Extra kvůli tomu jsem přijel, ale asi to stejně k ničemu nebude.“ Odplivl si a plivanec rozetřel obrovitou botou. „Lidi jsou pitomí. Ani nevědí, proč jsou tady. Jestli chtějí o něco škemrat…, nebo žádat…, nebo možná nejde ani o jedno, ani o druhý. Prostě se jim zastesklo po Městě… Tak si tu nějakej ten den pobudou, všechno tu zaserou a zase potáhnou zpátky. A to je prej lid!

Hovno… Hele,“ otočil se a na někoho zamával, „hele, například se koukni na takovýho Stasika Kowalskýho, na mýho kamaráda. Stasiku, krucinál, pojď sem!“

Stasik opravdu přišel. Byl to hubený, šlachovitý chlápek se zplihlými dlouhými kníry a řídkými vlasy. Táhla z něj kořalka. Na nohách se držel vysloveně silou vůle, každou chvíli se šponoval do pozoru, zvedal hlavu a chňapal po podivném malém samopalu, který se mu klimbal na krku. S obrovskou námahou otvíral doširoka oči a výhružně se rozhlížel.

„Tak tadyhle Stasik,“ pokračoval Jura, „bojoval. No řekni, Stasiku, že jsi bojoval, viď? No tak to řekni: Bojoval jsi?“ dorážel Jura na svého kamaráda.

Pak ho vroucně objal kolem ramen a oba dva se svorně zapotáceli.

„Hmm… Mno…,“ vyrážel ze sebe Stasik, který zřejmě celou svou vizáží chtěl v tu chvíli dát najevo, že bojoval a že se to slovy ani nedá vyjádřit.

„On je teďka opilej,“ vysvětlil Jura Andrejovi. „Když nesvítí slunce, je z toho nemožnej. Jo… Co jsem to… Aha! Zeptej se ho, trouby, proč se tady jen tak plácá? Zbraň má. Kamarády ve zbrani taky… Tak o čem ještě může bejt řeč?“

„Počkej,“ řekl Andrej. „Proč jste tady?“

„No — vždyť ti to povídám,“ odpověděl důrazně Jura, pustil Stasika — a ten se obloukem kamsi odpotácel. „Pořád ti to opakuju! Teď si to s těma hajzlama vyřídíme! Oni kulomety nemají…! Zadupeme je do země, čepicema utlučeme…“ Najednou se odmlčel a znovu si přes rameno přitáhl řemen s kulometem. „Tak jdem.“

„Kam?“ „Jdem se napít. Až to tu všechno vychlastáme, odtáhneme domů. Proč bysme tu taky měli ztrácet čas? Doma mi hnijou brambory… Jdem!“

„To nepůjde,“ řekl omluvně Andrej, „já teď nemůžu. Já musím na radnici.“

„Na radnici? Tak jdem! Stasiku?! Hergot, Stasiku…!“

„Počkej, Juro! Ty asi… oni tě tam nepustí.“

„Mě?“ zařval Jura a z očí mu lítaly blesky. „Jen pojď! To se na to podíváme — že mě tam nepustěj! Stasiku!“

Chytil Andreje kolem ramen a vlekl ho přes pusté ozářené prostranství přímo k řadě policistů.

„Pochop to,“ hučel mu do ucha, „Je to hrozný! Rozumíš? Ještě jsem to nikomu neřek, ale tobě to povím: Je to děsný! Co když už nikdy slunce svítit nebude? Zatáhli nás sem a nechali… Tak to teda ne! Ať nám to hezky vysvětlej, ať kápnou božskou, darebáci, takhle se přece nedá žít. Já už ani nespím, chápeš to? To se mi nestalo ani na frontě… Ty si myslíš, že jsem namazanej? To se teda mejlíš, nejsem opilej, ale mám strach! Strach až do morku všech kostí.“