„Znovu ‚Padající Hvězdy‘?“

„Máme k dispozici obrněná vozidla. Interview s policejním prezidentem.“

„Řasy nejsou řešení.“

„Aron Webster se směje. Aron Webster zpívá! Patnáctý dobročinný koncert našeho vynikajícího komika.“

Andrej noviny zmačkal a hodil do koše. Všechno to byly hlouposti.

Hloupost ale nebylo to, že už dvanáctý den Město ovládala tma… Jako hloupost se taky nejevily fronty před pekárnami, ani zlověstný rachot kol za okny, temnotou prosvítající ohníčky cigaret a poskřípávání venkovských povozů. To všechno byla realita… I ta vzdálená střelba byla realita, třebaže nikdo vlastně nevěděl, kdo a na koho střílí… A nejodpornější skutečností byl fakt, že ubohou Andrejovou hlavou cloumala tupá bolest kocoviny a oteklý jazyk se nějak nechtěl vměstnat za zuby. Snad by bylo nejlepší ho vyplivnout.

To jsme tomu zase dali, pomyslel si Andrej. Nejspíš nám přeskočilo!

Selmě je hej! Dospává — a já tady v tom lítám… Kdyby už to všechno vzalo nějaký konec! Člověku je z toho blbnutí nanic, ať jdou všichni do hajzlu i se všemi těmi svými Experimenty, Kurátory, radikály, primátory, farmáři…, i s tím pitomým obilím! Vždyť mi ti velcí experimentátoři nemůžou zajistit ani drobet slunečního světla! A to ještě ke všemu dneska musím s balíčkem do vězení. Za Icikem… Kolik si toho ještě má odsedět?

Čtyři měsíce? Ne! Ještě šest… Prevít Fritz…! Kdyby se tak jeho energie dala využít k mírovým účelům… Ten snad ani nemusí odpočívat! Ze všeho se vždycky vylíže. Vyrazili ho z prokuratury — a tak si založil vlastní stranu a hned vyhlásil program: Boj s korupcí… A ať žije obroda…! Okamžitě se dostal do křížku s primátorem. Nebylo by samozřejmě špatné — podat si třeba hned teď primátora, chňapnout ho za tu jeho šedivou střapatou hlavu a praštit s ní o stůl: „Kde je obilí, ty hajzle? A proč nesvítí slunce?“ A pořádně ho nakopat do zadku.

Dveře se rozletěly, až bouchly o zeď. Dovnitř se vřítila drobná postavička.

Kensi… Hned bylo jasné, že je vzteky bez sebe. Blýskal očima, cenil drobné zoubky a jeho bohatá černá kštice se ježila na všechny strany. Andrej si v duchu smutně povzdechl: Určitě mě zase potáhne někam s někým bojovat!

Kensi přistoupil ke stolu a práskl před Andrejem štosem červeně počmáraných korektur.

„Tohle neotisknu,“ prohlásil. „To je sabotáž!“

„Co zase?“ zeptal se zvadle Andrej. „Poštěkal ses s cenzorem, že jo?“

Přitáhl si korektury a podíval se do nich. Kromě červených škrtanců a klikyháků však nic nemohl rozeznat.

„Z dopisů našich čtenářů zůstaly jen kousky z jediného dopisu,“ rozčiloval se Kensi. „Úvodník je nevhodný, protože prý si příliš dovoluje. Komentář k projevu, který přednesl primátor, je taky nevhodný, protože je vysloveně provokativní. Interview s farmáři — to taky nejde, protože je to bolavá záležitost a teď se nehodí do ní rýpat… Takhle se nedá pracovat!

Andreji, ty jsi tu šéf! Musíš s tím něco udělat! Takhle nám ty naše noviny zabijou, dobytkové!“

„Ale no tak — počkej!“ vymáčkl ze sebe Andrej. „Počkej, musím se na to podívat!“ Připadalo mu, že se mu obrovský rezatý šroub zaryl vzadu pod lebku a pomalu se začal otáčet. Zavřel oči a povzdechl si.

„Vzdychání ti nepomůže,“ řekl Kensi a svalil se do křesla, které tu Andrej měl speciálně pro návštěvy. Nervózně si zapálil. „Ty vzdycháš, já běduju, ale naříkat by měli ti prevíti — a ne my dva.“

Dveře se znovu rozletěly. Tlustý, zpocený a vzteky zrudlý cenzor se zadýchaně vevalil přes práh a okamžitě začal ječet: „V takovýchhle podmínkách odmítám pracovat. Vážený pane šéfredaktore, já nejsem žádnej kluk! Já jsem státní zaměstnanec! A nejsem tady kvůli svýmu potěšení! Nemíním poslouchat sprostý urážky, kterejma mě častujou vaši podřízení! Nenechám si nadávat.“

„To je pravda, je lepší vám rovnou šlápnout na krk — a nebavit se,“ zasyčel z křesla Kensi. Oči mu jen plály. „Vy jste sabotér — žádný státní zaměstnanec!“

Cenzor ztuhl. Podlitýma očkama přeskakoval z Andreje na Kensiho a zase zpátky. A potom najednou docela klidně, dokonce s jistou vznešeností, pronesl: „Pane šéfredaktore, oficiálně vám sděluji, že podávám protest.“

A tu se Andrej ke svému vlastnímu úžasu vzchopil k činu: Praštil do stolu a vyštěkl: „Ticho tu bude…! A vy, pane Paprikaki, si laskavě sedněte!“

Paprikaki si sedl přímo proti Kensimu a dál už nikomu nevěnoval ani pohled. Z kapsy vytáhl velký kostkovaný kapesník a začal si otírat zpocený zátylek, tváře i krk.

„Tak si to probereme,“ řekl Andrej a zalistoval v korekturách. „Připravili jsme do tisku úryvky z deseti dopisů…“

„To byl tendenční výběr,“ ozval se okamžitě Paprikaki.

Kensi vyletěl: „Včera nám přišlo devět stovek dopisů o obilí. A ve všech je totéž… Některé jsou ještě daleko ostřejší.“

„Moment!“ zaburácel Andrej a znovu bouchl do stolu, „teď budu mluvit já! A jestli se vám to nelíbí, můžete jít ven a na chodbě se třeba fackovat… Takže — pane Paprikaki! Vybírali jsme úryvky velice pečlivě a po analýze všech došlých dopisů. Pan Ubukata má pravdu, když říká, že jsme měli k dispozici i daleko ostřejší názory čtenářů. Jenže my jsme vybrali právě ty umírněné a rozvážné. Tyhle dopisy nevyjadřují jen strach a nejsou jen svědectvím o hladu… Pisatelé chápou složitost situace. A co víc: zařadili jsme dokonce i dopis, který vyjadřuje podporu vedení Města, třebaže to byl jediný list z celkového počtu sedmi tisíc, které jsme…“

„Proti tomuhle dopisu nic nemám,“ skočil mu do řeči cenzor.

„Bodejť,“ podotkl Kensi, „vždyť jste ho napsal vy.“

„To je lež,“ zaječel cenzor tak, že rezatý šroub v Andrejově zátylku se znovu pootočil.

„A když jste to nebyl zrovna vy, tak to byl někdo z té vaší ničemné bandy,“

řekl Kensi.

„Jestli je tu někdo ničema, tak jste to vy!“ zařval cenzor a v obličeji mu znovu naskákaly rudé skvrny. Po tomhle jeho hysterickém výkřiku najednou nastalo ticho.

Andrej prolistoval korektury. „Až do dnešního dne se nám s vámi dobře spolupracovalo, pane Paprikaki,“

pronesl smířlivě. „Myslím, že bychom teď měli najít nějaký kompromis…“

Cenzor zalapal po dechu: „Pane Voronine,“ řekl důrazně, „tady nejde o mě! Pan Ubukata je poněkud nevyrovnaný člověk a potřebuje si jen vylít zlost. Na kom…, to je mu jedno. Vy ovšem jistě chápete, že já postupuju přesně podle instrukcí, které jsem dostal. V Městě se schyluje ke vzpouře. Farmáři jsou schopni dát se do jakékoliv pranice třeba okamžitě. Policie to nezvládá. Tak co chcete?

Aby tekla krev? Aby hořelo Město? Já mám děti a nic podobného si nepřeju.

Domnívám se, že vy taky ne. V takovéhle době je tisk povinen situaci nevyhrocovat, ale naopak přispívat ke zklidnění. Takové jsou pokyny — a já se přiznám, že je považuju za správné. A i kdybych je za správné nepovažoval, mou povinností je…, chápete — je to má povinnost! Včera zavřeli cenzora ‚Expresu‘ za škodlivou shovívavost, rovnající se ve svých důsledcích napomáhání podvratným živlům…“

„Já vám velmi dobře rozumím,“ řekl Andrej a snažil se přitom o přátelský tón. „Ale vždyť přece vidíte, že ten náš výběr z dopisů je naprosto neagresivní.

Pochopte ale, že právě v těchhle těžkých časech nemůžeme vedení Města přikyvovat. A právě proto, že hrozí útoky deklasovaných živlů a vzpoura farmářů, musíme udělat všechno, aby vedení Města pochopilo vážnost situace. Děláme, co je naší povinností, pane Paprikaki!“

„Váš výběr z dopisů čtenářů nepodepíšu,“ ozval se tiše cenzor.

Kensi tlumeně zaklel.

„Co se dá dělat, otiskneme to tak jako tak,“ podotkl Andrej.

„Výborně,“ kývl smutně hlavou cenzor. „To bude krásné… Dokonce vynikající. Vaše noviny dostanou pokutu, celý náklad se zkonfiskuje a já půjdu za mříže. Všichni tam skončíme. Vy taky.“

Andrej sáhl po výtisku novin „Pod praporem Radikálního obrození“ a zamával jím cenzorovi před nosem.

„A pročpak není za mřížemi Fritz Geiger? Kolikpak cenzorů tohohle plátku už sedí?“

„Já nevím,“ namítl v tichém zoufalství Paprikaki. „A co je mi do toho?