„Krucinál!“ vyjekl Andrej, „kdo ti to dovolil? Co tě to vůbec napadlo?“

Icik k němu pozvedl nepřítomné oči, doširoka se usmál a řekl: „To jsem nikdy netušil, že se toho tolik může navyvádět kolem Červenýho domu!“

Andrej mu vyrval spisy z rukou, s rachotem zacvakl zásuvku trezoru, uchopil Icika za rameno a dotlačil ho k židličce.

„Posaďte se, Kacmane,“ řekl a ze všech sil se snažil o klid. Před očima mu samým vztekem všechno plulo jako na vodě. „Napsal jste to?“

„Poslouchej,“ odpověděl Icik, „vy jste tu ale všichni fakt idioti! Sto padesát kreténů je vás tady pohromadě, a pořád vám nedochází, že…“ Andrej už se na něho nedíval. Jeho pohled totiž sklouzl na list papíru nadepsaný „Výpověď předvedeného Kacmana…“ Žádná výpověď tam nebyla. Skvěla se tam kresba mužského orgánu v životní velikosti.

„Ty mizero,“ řekl Andrej a hlas se mu zlámal. „Ty dobytku!“

Prudce sáhl po telefonním sluchátku a třesoucími se prsty vytočil číslo.

„Fritzi? To jsem já… Voronin.“ Volnou rukou si rozepjal límeček.

„Moc bych tě tu potřeboval. Přijď ke mně… teď hned, prosím tě.“

„O co jde?“ Fritzův hlas nezněl příliš nadšeně. „Chystám se domů.“

„Moc tě prosím.“ Andrej zvýšil hlas: „Přijď ke mně!“

Položil sluchátko a podíval se na Icika. Současně si ale uvědomil, že se na něj nemůže dívat — a tak se zahleděl někam skrze něj… Icik se jako dřív hihňal na své židličce a mnul si ruce, vedl jakousi výsměšnou samomluvu o Červeném domě, o svědomí a přitroublých svědcích a Andrej si řekl, že tohle všechno nebude poslouchat. Už se přece rozhodl — a toto rozhodnutí jej naplňovalo strachem a jakousi ďábelskou radostí současně.

Všechno se v něm samým vzrušením rozechvělo. Čekal — a nemohl se toho okamžiku dočkat — až se otevřou dveře místnosti a dovnitř vstoupí zamračený Fritz. A potom se tenhle Icikův rozšklebený obličej totálně změní… A jestliže náhodou Fritz bude mít za svými zády Rumera… Stačilo přece jen Rumera zahlédnout… a už člověku běhal po zádech mráz… Stačilo na vteřinku uvidět tu chlupatou hubu s rozpláclým nosem! Andrej se až otřásl… Vždyť ještě mohl všeho nechat! Ještě by mohl říci: Už je to v pořádku, Fritzi, nezlob se, že jsem tě otravoval… A tu se dveře otevřely a vešel podmračený, naštvaný Fritz Geiger.

„O co jde?“ zeptal se — a vtom uviděl Icika. „Ahoj,“ řekl a usmál se.

„Co vás to chytlo uprostřed noci? Brzo bude ráno, měli bysme jít spát.“

„Poslouchej, Fritzi,“ spustil vesele Icik, „vysvětli tady tomu pitomci…, jsi tu přece velkej šéf…“

„Mlčte, vyšetřovaný!“ zařval Andrej a praštil pěstí do stolu.

Icik zmlkl a Fritz se okamžitě vzpamatoval. Rázem se podíval na Icika jinýma očima.

„Tenhle dobytek se vysmívá vyšetřování,“ procedil Andrej mezi zuby a ze všech sil se snažil potlačit třas celého těla. „Tenhle hajzl se vykrucuje.

Fritzi, vem si ho — ať konečně začne odpovídat na otázky!“

Fritzovy průzračné nordické oči se doširoka otevřely.

„A jaképak jsou ty otázky?“ zeptal se napůl ještě v legraci.

„To není důležité,“ řekl Andrej. „Dej mu papír, on už to napíše sám.

Hlavně ať řekne, co bylo v aktovce.“

„Jasně,“ prohodil Fritz a otočil se k Icikovi. Icik se díval nechápavě. Nějak tomu všemu ještě nemohl uvěřit. Zvolna si mnul ruce a nejistě se usmíval.

„No tak co, ty můj židáčku, půjdeme?“ pronesl vlídně Fritz, jako by se nikdy ani mračit nedovedl… „Zvedej kostru, milánku!“

Icik se k ničemu neměl — a tak ho Fritz chytil za límec, nadzvedl ho a hodil ke dveřím. Icik ztratil rovnováhu a zachytil se až za veřej. Jeho obličej byl rázem celý popelavý. Icik už teď chápal, oč jde… „Kluci,“ řekl a hlas se mu lámal, „kluci, počkejte…!“

„Kdyby něco, jsme ve sklepě,“ pronesl sametovým hlasem Fritz, usmál se na Andreje a Icika vystrčil na chodbu.

A to bylo všechno.

Andrej cítil, jak jím proniká nesnesitelný mráz. Prošel se po kanceláři a pozhasínal zbytečná světla. To je všechno… Sedl si ke stolu, chvíli tak seděl a hlavu si svíral dlaněmi. Byl celý zpocený, zdálo se mu, že omdlí. V uších mu šumělo a on tím šuměním pořád slyšel tichý a současně hlasitý, smutný, zlý i lámající se Icikův hlas: „Kluci, počkejte… Kluci, počkejte…“

A do toho zněla nějaká slavnostní hudba, rámus a šelest tanečních kroků, cinkání nádobí a mazlivé ráčkování: currracao a ananas… Odtrhl ruce od obličeje a bezmyšlenkovitě upřel oči na nemravnou kresbičku, kterou tu zanechal Icik. Potom ten list papíru vzal a začal ho trhat na dlouhé, uzounlinké proužky. Všechno nakonec hodil do odpadkového koše a znovu si schoval hlavu do dlaní. To je všechno… Teď musí čekat. Obrnit se trpělivostí a čekat… Pak se teprve ukáže… Nepříjemný pocit zmizí a Andrej si bude moci vydechnout… „Ano, Andreji, někdy člověk něco takového udělat musí…,“ uslyšel náhle známý, klidný hlas.

Na židličce, odkud se ještě před několika minutami nejistě šklebil Icik, seděl teď s nohou přes nohu unavený, posmutnělý Kurátor. Dlouhými bílými prsty svíral koleno, zlehka pokyvoval hlavou, koutky úst měl trpce stažené… „Ve jménu Experimentu?“ zeptal se Andrej selhávajícím hlasem.

„To také,“ odpověděl Kurátor, „ale především… sám kvůli sobě. Vyhnout se překážkám člověk nemůže. Ty je třeba překonat. A lidi, kteří to dokáží, my potřebujeme… Tedy — ne jen tak ledajaké… Vybíráme si lidi určitého typu!“

„Jakého?“

„To právě přesně nelze definovat,“ řekl Kurátor s politováním. „Přesně se dá říci jenom to, jaké lidi nepotřebujeme.“

„Takové, jako je Kacman?“

V Kurátorových očích si Andrej mohl přečíst souhlas. „Takové, jako je Rumer?“

Kurátor se usmál: „Takoví, jako je Rumer… to ani nejsou lidé. To jsou živé zbraně. Je možné je ale využít i pro blaho takových, jako je Wang nebo Jura… Rozumíte, Andreji?“

„Ano. A jsem stejného názoru. Jiná cesta přece neexistuje, že?“

„Neexistuje. Vyhnout se překážkám není možné.“

„A co Červený dům?“

„I ten je nutný. Kdyby neexistoval, všichni by se — aniž si toho sami všimnou — mohli pomalu změnit v Rumery. Copak jste si ještě neuvědomil, že Červený dům je nutná věc? Copak vy sám… Jste snad teď úplně stejný, jako jste byl včera?“

„Kacman řekl, že Červený dům je zjitřená fantazie svědomí.“

„Kacman je chytrá hlava. Doufám, že proti tomu nic nemáte.“

„Je chytrá hlava. A právě proto je nebezpečný.“

A znovu Andrej uviděl v Kurátorových očích souhlas.

„Přece jen…,“ prohodil smutně Andrej, „kdyby člověk mohl vědět, k čemu Experiment směřuje! Takhle se můžu snadno zmýlit. Všechno se to teď nějak divně zapletlo… A jsme v tom namočeni všichni. Já, Geiger, Kensi… Někdy se mi zdá, že chápu, co nás spojuje. Zaslíbili jsme se přece stejné myšlence…, ale někdy jako bychom byli ve slepé uličce. Vždyť Geiger je bývalý fašista… a dokonce i teď… někdy… To ho pak nemůžu ani cítit, ale jako by se to netýkalo konkrétně jeho — Fritze Geigera… Jde prostě o typ člověka. A nebo takový Kensi! Pacifista… nebo co vlastně je… já ani nevím…“

„Experiment je Experiment,“ řekl Kurátor. „Nikdo po vás nežádá, abyste věděl. Máte jiné povinnosti.“

„Jaké?“

„Všechny přece taky nejsou známé…“

„Ale děláme to všechno ve jménu blaha většiny?“ zeptal se Andrej nešťastně.

„Samozřejmě. Ve jménu dosud zneuznávané, snad i nevzdělané, odstrkované, ničím se neprovinivši většiny…“

„A té je třeba pomoci,“ přidal se okamžitě Andrej. „Ukázat jí správný směr, povznést ji, udělat ji pánem celé země… Ano, tomu rozumím. A ve jménu toho je někdy třeba učinit všelicos…“ Pak se ale odmlčel, protože si nějak nemohl v hlavě srovnat další myšlenky. Nakonec nerozhodně prohodil: „A pak je tu ještě Antiměsto… To je taky nebezpečné, že?“

„Velice,“ odpověděl Kurátor. „V tom případě,“ vzchopil se Andrej, „třebaže si u Kacmana pořád nejsem jist… v tom případě jsem každopádně postupoval správně! Nemáme právo riskovat.“

„Samozřejmě.“ Kurátor se teď usmíval. Byl s Andrejem spokojen a Andrej to cítil. „Nemýlí se jenom ten, kdo nic nedělá. Chyby nejsou nebezpečné — nebezpečná je pasivita, lžimorálka a dodržování nějakých už překonaných morálních imperativů. Kam nás může lpění na nich dovést? Jedině k překonanému uspořádání světa.“