Icik se přestal usmívat: „Dobře. Pak ale žádám, aby mi bylo sděleno, z čeho jsem obviněn — a podle jakého paragrafu jsem byl zadržen. Kromě toho si žádám svého advokáta.

Od téhle chvíle neřeknu bez advokáta ani slovo.“ Andrejovi to přišlo k smíchu.

„Jste zadržen a základě paragrafu dvanáct trestního řádu. Týká se osob, které by svým pobytem na svobodě mohly představovat společenské nebezpečí.

Jste obviněn ze spolčení s nepřátelskými elementy, z ukrytí nebo ze záměrného zničení věcných důkazů a z porušení příkazu obecní samosprávy, která v rámci sanitárních opatření nedovoluje opouštět hranice Města. Tento příkaz jste porušil nejednou… A co se týká advokáta… Prokuratura vám může vyhovět po vypršení třídenní lhůty od okamžiku zadržení.

To vše podle paragrafu dvanáct… Kromě toho vás upozorňuji, že různé protesty, stížnosti či odvolání můžete podávat teprve poté, až uspokojivě zodpovíte otázky položené při předběžném vyšetřování. Opět podle paragrafu dvanáct… Rozumíte?“

Pozorně se na Icika díval a bylo mu jasné, že Kacman rozumí. Bylo také jasné, že Icik teď bude odpovídat na otázky a bude čekat na vypršení tří denní lhůty. Když se o této lhůtě Andrej zmínil, Icik si upřímně povzdechl.

To je dobré znamení, řekl si Andrej… „Teď, když jsem vám podal vysvětlení, budeme pokračovat.“ Andrej znovu vzal do ruky pero. „Stav?“

„Svobodný.“

„Bydliště?“

„Cože?“ Zdálo se, že Icik je duchem nepřítomen.

„Kde bydlíte? Jaká je vaše adresa?“

„Druhá Levá devatenáct. Byt číslo sedm.“

„Co můžete říci ke svému obvinění?“

„No tak,“ spustil Icik, „pokud jde o ty nepřátelské elementy — to je naprostá hloupost. Poprvé slyším něco o tom, že tu existují nějaké nepřátelské elementy. To považuju za provokativní výmysl. Dál: věcné důkazy… Žádné věcné důkazy jsem neměl a taky jsem mít nemohl, protože jsem se ničeho nezákonného nedopouštěl. Takže jsem taky nic neukryl, ani nezničil. A pokud jde o příkaz obecní samosprávy… Byl jsem přece zaměstnán v městském archivu! A je jen ve veřejném zájmu, že pro archiv pracuju dál a mám přístup ke všem archivním materiálům — tedy i k těm, které se nacházejí za hranicemi Města. To je všechno.“

„Co jste dělal v Červeném domě?“

„To je má osobní záležitost. A vy nemáte právo zabývat se mými osobními záležitostmi. Nejdřív byste musel dokázat, že mají vztah k tomu, z čeho mne obviňujete. Paragraf čtrnáct trestního řádu…“

„Byl jste v Červeném domě několikrát?“

„Ano.“

„Můžete vyjmenovat ty, s kterými jste se tam setkal?“

Teď už se Icik zase šklebil: „Můžu, ale k ničemu vám to nebude.“

„Tak jmenujte!“

„Prosím… Z novější doby: Pétain, Quisling, Wang Ťiang-wej…“

Andrej ho zarazil: „Nejdřív prosím jména těch, kteří jsou obyvateli Města.“

„A k čemu to prokuratuře bude?“ vyjel nečekaně agresivně Icik.

„Nejsem povinen vám na vaši otázku odpovídat. Tady se ptám já. A vy odpovídejte!“

„Já nebudu odpovídat na hloupé otázky. Je vidět, že nic nechápete. Vy si myslíte, že když jsem tam někoho potkal, tak že tam ten dotyčný opravdu byl. A tak to právě není.“

„Nerozumím vám. Vysvětlete mi to.“ „Já tomu sám taky nerozumím,“ namítl Icik. „Je to něco jako sen. Zjitřená fantazie svědomí…“

„Tak dobře… Něco jako sen. Byl jste dneska v Červeném domě?“

„No-byl!“

„Kde stál Červený dům, když jste do něj vstoupil?“

„Dneska? No — dneska byl tam… u synagogy.“

„Viděl jste mě tam?“

Icik se ušklíbl: „Vás tam vidím pokaždý.“

„Takže dneska taky?“

„Taky.“

„Co jsem tam dělal?“

„Blbosti,“ řekl Icik spokojeně.

„Konkrétně?“

„Obcoval jste, pane Voronine. S několika ženskými najednou…, byl to skupinový sex a vy jste při něm vedl krásné řeči ke kastrátům. Hlásal jste jim vysoké mravní principy a tvrdil jste, že vy se touhletou činností nezabýváte pro svou osobní potěchu, nýbrž pro blaho celého lidstva.“

Andrej zaťal zuby. Po chvíli se zeptal: „A co jste dělal vy?“

„To vám právě neřeknu. A mám právo o tom nemluvit.“

„Lžete,“ poznamenal Andrej. „Neviděl jste mě tam. Co jste mi řekl, když jsme se uviděli v parku? Jak tak na tebe koukám…, ty jsi byl v Červeným domě. Z toho jasně vyplývá, že jste mě tam neviděl. Proč lžete?“

„Já bych neřek, že lžu,“ namítl Icik. „Prostě mi bylo za vás hanba. Tak jsem se rozhod, že vám dám najevo, že jsem vás tam neviděl. Jenže teď je to něco jinýho. Teď musím mluvit pravdu.“

Andrej se v křesle pohodlně opřel a ruku si založil za opěradlo.

„Říkáte, že to všechno je něco jako sen. Tak jaký je potom rozdíl v tom, jestli jste mě ve snu viděl, nebo neviděl? Proč byste mi musel něco dávat najevo?“

„Ale no tak…,“ řekl Icik, „prostě mi bylo trapné říkat vám, že o vás někdy přemýšlím. Teď vidím, že mi to trapné být nemělo.“

Andrej pochybovačně pokrčil rameny: „Dobrá… A tu aktovku jste taky vynesl z Červeného domu? Tedy — z vlastního snu?“

Icik zkameněl.

„Jakou aktovku?“ zeptal se nervózně. „Na jakou aktovku se mě to pořád ptáte? Žádnou aktovku jsem u sebe neměl.“ „Nechte toho, Kacmane,“ poznamenal unaveně Andrej. „Aktovku jsem viděl já, aktovku viděl policista, který nás vezl, aktovku viděl i ten starý pán… pan Stupalski. U soudu to stejně budete muset vysvětlit! Tak to teď nekomplikujte!“

Icik těkal očima po zdi. Mlčel.

„Řekněme, že aktovka nepochází z Červeného domu,“ pokračoval Andrej.

„Řekněme, že jste ji získal někde za hranicemi Města. Jak jste k ní přišel? Kdo vám ji dal, Kacmane?“

Icik mlčel.

„Co v té aktovce bylo?“ Andrej vstal, ruce založil za záda a prošel se po kanceláři. „Nějaký člověk má aktovku. Toho člověka zadrží policie. Cestou na prokuraturu se ten člověk aktovky zbaví… Nenápadně. Proč asi? Zřejmě proto, že v aktovce byly nějaké dokumenty, které ho mohly kompromitovat… Sledujete mě, Kacmane? Ta aktovka měla svůj původ za městskými hranicemi. Jaké dokumenty — které mají svůj původ za městskými hranicemi — mohou zkompromitovat obyvatele Města? No — jaké? Odpovězte mi, Kacmane!“

Icik si urputně oštipoval bradavičku a díval se do stropu.

„Jen se nepokoušejte vykrucovat, Kacmane,“ upozornil ho Andrej. „Nepokoušejte se mi vykládat nějakou báchorku! Já do vás vidím. Co bylo v té aktovce? Seznamy? Adresy? Instrukce?“

Icik se najednou dlaní pleskl přes koleno a zařval: „Poslouchej, ty idiote! Co to tu meleš? Kdo ti to všechno nabulíkoval?

Jaký seznamy, jaký adresy? Seš snad detektiv Očko nebo co? Znáš mě už hezky dlouho, víš, že se přehrabuju ve starejch ruinách, že mě zajímá historie Města. Co tě to draplo, že mi tady vnucuješ nějakou špionáž? Kdo tu co může vyšpiónit, to mi teda řekni! Proč? A pro koho?“

„Co bylo v aktovce?“ vyštěkl, jak nejvíc mohl, Andrej. „Přestaňte se vykrucovat a odpovězte: Co bylo v aktovce?“

A to už Icikovi praskly nervy. Vytřeštil oči podlité krví a zavřeštěl: „Jdi do hajzlu i s nějakou tou svou aktovkou! Nic ti neřeknu! Jsi pitomec, idiot, blbej polda!“

Ječel, prskal, klel, nadával a zuřivě přitom máchal rukama. A Andrej šel, vytáhl list čistého papíru a nahoru na něj napsal: „Výpověď vyšetřovaného J. Kacmana ohledně aktovky, která byla u něho viděna a později beze stop zmizela.“ Pak počkal, až Icik přestane vyvádět, a jak nejlaskavěji uměl, řekl: „Podívej se, Iciku, tohle ber jako přátelskou radu: Jsi v tom až po uši. Je mi jasné, že jsi se do celé té historie zapletl z lehkomyslnosti, kvůli té své hloupé zvědavosti. Abys věděl, už půl roku jsi sledován… A tak ti radím: Tadyhle si sedni a všechno podle pravdy sepiš. Moc ti toho slíbit nemůžu, ale všecko, co je v mých silách, pro tebe udělám. Sedni si ke stolu a piš! Já se vrátím za půl hodiny.“

Snažil se o vyčerpaného Icika ani nezavadit pohledem. Byl si sám sobě odporný za své pokrytectví, ale tvrdošíjně si opakoval, že v tomhle případě zcela jistě účel světí prostředky. Zamkl zásuvky stolu a odešel.

Na chodbě si zavolal pomocníka stráže a postavil ho ke dveřím.