Pak se vydal do bufetu. Cítil se mizerně, v ústech mu vyschlo, měl pocit, že spolykal něco hnusného. Věděl, že ten výslech je celý nějaký nešťastný, dosavadní výsledky jsou nepřesvědčivé… Záležitost s Červeným domem Andrej úplně prošvihl, to si musí přiznat, neměl to sem vůbec plést!

Aktovku — jediný předmět doličný! — nechal ostudně zmizet… Za to by ho měli z prokuratury rovnou vyhodit! Fritzovi by se tohle nestalo! Fritzovi by hned došlo, kde je jádro pudla… To má Andrej z té své prokleté sentimentálnosti!

Jenže — to je těžká věc! S Icikem dřív společně popíjeli, společně klábosili, jsou přece jen z jedné země…! A taková to teď byla příležitost — všechny najednou odhalit a sebrat! Šéf je taky dobrej! Prý — někdo po Městě roznáší řeči, vykládá báchorky…! Tady existuje celá organizovaná síť — a já mám hledat, kde je toho počátek…!

Andrej došel k pultu, dal si vodku a s nechutí ji do sebe obrátil. Krucinál, kam tu aktovku mohl dát? Snad ji prostě cestou nezahodil? Asi ano… Sníst ji nemohl. Neměl by Andrej někoho poslat, aby se po té aktovce podíval?

Jenže to už je pozdě. Ulicemi tou dobou bloumali blázni, poskakovali paviáni, domovníci už začínali uklízet… Ne, tady je prostě chyba v systému práce! Proč taková důležitá informace, jako je existence Antiměsta, má být utajena dokonce i před pracovníky prokuratury? O tom by se přece mělo denně psát v novinách, všude by měly viset výstražné plakáty… O takové věci je zapotřebí informovat veřejnost! A Kacman by se už dávno prozradil… Když se to ale vezme z druhé strany — člověk musí uvažovat: Jestliže existuje takový grandiózní projekt jako Experiment, jestliže jsou do něj začleněni lidi z různých společenských vrstev, tříd a politických přesvědčení…, pak nutně musí dojít k určité diferenciaci, musí vznikat rozpory… A ty budou narůstat! Takže tyhle antagonistické vztahy — dá se to tak přece říct! — povedou ke konfliktu… A dřív nebo později se objeví odpůrci Experimentu… třídní odpůrci!.. A ti budou na svou stranu získávat různé deklasované živly, morálně nepevné, mravně rozložené… takové, jako je Kacman. A všelijaké kosmopolity… Takový je přirozený proces! Troufnu si předpovídat, jak se to bude vyvíjet, řekl si Andrej, protože v tomhle způ sobu uvažování se cítil jako ryba ve vodě, ale vtom se mu na rameno položila čísi drobná dlaň.

Za Andrejem stál redaktor černé kroniky „Městských novin“ Kensi Ubukata.

„Nad čímpak dumáš, vyšetřovateli? Rozmotáváš zamotaný případ?

Rozděl se o své poznatky s veřejností! Veřejnost miluje zamotané případy.

Povíš mi něco?“

„Nazdar, Kensi,“ řekl unaveně Andrej. „Dáš si vodku?“

„Dám, když mi k ní přidáš nějakou tu informaci pro mou kroniku.“

„Nic kromě vodky nedostaneš.“

„Tak jo. Beru vodku i bez informace.“

Dali si každý skleničku a zajedli to oschlou kyselou okurkou.

„Jdu zrovna od vašeho šéfa,“ prohodil Kensi a vyplivl stopku od okurky.

„Ten to teda umí! Semele všechno možný. Začne u astronomie a skončí u záchodovejch mís v celách — a k tomu, co člověka zajímá, neřekne ani slovo.“

„A copak tě zajímá?“ zeptal se Andrej lhostejně, vlastně jen proto, aby něco řekl.

„Teď mě moc zajímají různá ta zmizení… Během posledních čtrnácti dnů ve Městě beze stopy zmizelo jedenáct lidí. Třeba o tom něco víš, ne?“

Andrej pokrčil rameny.

„Vím, že zmizeli. Vím, že se nenašli.“

„A čí je to případ?“

„To těžko bude jeden samostatný případ… Radši se na to zeptej šéfa.“

Kensi zavrtěl hlavou: „Poslední dobou nějak moc často mě páni vyšetřovatelé posílají… tu za šéfem, tu za Geigerem… Nějak moc tajemství nám rozbujelo v naší malé demokratické obci! Prosím tě — nezměnili jste se náhodou nenápadně na tajnou policii?“ Pak se podíval na dno prázdné skleničky a posteskl si: „Co je člověku platné, že má mezi vyšetřovateli kamarády, když se stejně nemůže nic dovědět?“

„Všechno má své meze, to snad chápeš.“

Kensi chvíli mlčel, ale pak prohodil: „Mimochodem… zavřeli Wanga. Já jsem mu říkal, ať neblázní, ale on měl svou hlavu.“

„To už je v pořádku. Zařídil jsem to.“

„Jak — zařídil?“

Andrej s jistým potěšením vylíčil, jak operativně zakročil. Všechno dal do pořádku, spravedlnosti bylo učiněno zadost… Docela dobře se mu teď vykládalo o tomhle jediném úspěchu, kterého během celého nešťastného dne dosáhl.

„Hm,“ zabručel Kensi, když si to vyslechl, „to je zajímavé.“ A halasně zachoval: „Když přijíždím do cizí země, nikdy se neptám, zda tam mají dobré či špatné zákony. Vždycky mě jenom zajímá, zda se tam zákony dodržují.“

„Co tím chceš říct?“ zavrčel podmračeně Andrej.

„Chci tím říct, že zákon o právu na změnu profese… aspoň pokud vím… nemá žádné výjimky.“

„To znamená, že si myslíš…, že Wang měl jít za trest do bažin?“

„Když je to podle zákona — tak jo.“

„Ale to je přece nesmysl!“ rozčilil se Andrej. „K čemu je Experimentu dobré mít špatného ředitele kombinátu místo výborného domovníka?“

„Zákon o právu na změnu profese…“

„Tenhle zákon,“ přerušil ho Andrej, „je myšlen ve prospěch Experimentu — a ne, aby mu škodil. Zákon ovšem nemůže brát v úvahu všechny okolnosti. A proto my, kteří uvádíme tenhle zákon do praxe, musíme taky trošku sami uvažovat.“

„Já si tedy plnění zákona představuju trošku jinak,“ řekl ledovým hlasem Kensi. „A v žádném případě podobné problémy nemáš řešit ty, ale soud.“

„Soud by ho poslal do bažin,“ odsekl Andrej. „A on má ženu a dítě.“

„Dura lex, sed lex,“ odvětil na to Kensi.

„Tohle vymysleli byrokrati.“

„To, že zákon je tvrdý, ale je to zákon,“ namítl vážně Kensi, „to vymysleli lidé, kteří se snažili o jednotná pravidla spolužití v různorodém lidském společenství.“

„To je právě ono: v různorodém!“ přerušil ho Andrej. „Jednotný zákon pro všechny neexistuje a existovat nemůže! Copak se řídí stejným zákonem vykořisťovaný a vykořisťovatel? Kdyby například Wang zastával místo ředitele a nechtěl to místo opustit…“

„To není tvoje starost — vykládat zákon,“ namítl chladně Kensi. „Od toho je tady soud.“

„Jenže soud nezná a nemůže znát Wanga tak, jako ho znám já!“

Kensi se ušklíbl a zavrtěl hlavou: „To tedy máme v prokuratuře znalce, jen co je pravda!“

„Nech toho,“ zavrčel Andrej. „Ještě chybí, abys napsal článeček: Nemehlo, které si říká vyšetřovatel, pustilo na svobodu zločinného domovníka.“ „Já bych to napsal, ale je mi líto Wanga. Ty jsi pitomec, tebe mi líto není.“

„Ale mně je taky právě Wanga líto!“

„Jenže ty jsi vyšetřovatel,“ namítl Kensi. „Já ne… Mě zákony nesvazují jako tebe.“

„Víš co,“ řekl Andrej, „dej mi už prokristapána pokoj! I tak je mi ze všeho nanic.“

Kensi se na něho podíval a usmál se: „Jasně. Máš to napsaný na čele. Dělali jste šťáru?“

„Ne,“ zabrumlal Andrej. „Prostě jsem zakopl…“ Pak se podíval na hodinky.

„Dáme si ještě jednou?“

„Děkuju, to už stačilo,“ odpověděl Kensi a zvedl se. „Nemůžu chlastat s každým vyšetřovatelem. Piju jenom s tím, kdo mi poskytne nějakou informaci.“

„Tak jdi do háje,“ prohodil Andrej. „Koukej — tamhle přišel Čačua. Jdi a zeptej se ho na Padající Hvězdy… Má v tom případě ó-ó-óbrovský úspěchy, zrovna dneska o tom mluvil. Jenom ber v úvahu, že je to hrozně skromnej člověk. Bude ti říkat, že vlastně nic neví, ale ty se nesmíš dát odradit. Nalej do něho pár vodek a budeš mít materiálek jedna báseň!“

Kensi odstrčil prázdné židle a vykročil k Čačuovi, který se smutně skláněl nad nevábnou kotletou. Andrej se pomstychtivě zašklebil a zvolna se vydal k východu. Docela rád by zůstal a byl svědkem toho, jak bude Čačua řvát, jenže na to už neměl čas… No, nedá se nic dělat, pane Kacmane, musíme se podívat, jak jste na tom… A nedej pánbu, pane Kacmane, abyste se znovu pokoušel o nějaký fígl! To tedy ne, s tím si na mě nepřijdete!

V kanceláři číslo třicet šest byla rozsvícena všechna světla. Icik Kacman stál opřený o trezor a zvědavě listoval nějakou složkou. Jako obvykle si oštipoval bradavičku a bůhvíproč se šklebil.