„Ano!“ řekl vzrušeně Andrej. „Tohle naprosto přesně chápu. To je ta zásada, na které musíme trvat. Co je to jednotlivec? Jednotka společnosti!

Sama o sobě ale nula… Takže nám teď nejde o jednotlivce, ale o blaho společnosti! A ve jménu toho blaha jsme povinni zdolat nejednu překážku, někdy dokonce i porušit dávné psané i nepsané zákony. Musí pro nás existovat jediný zákon: blaho společnosti.“

Kurátor vstal.

„Rostete, Andreji,“ pronesl takřka slavnostně. „Pomalu, ale rostete.“

Mávl rukou na pozdrav, neslyšně přešel kancelář a zmizel za dveřmi.

Andrej ještě chvíli bezmyšlenkovitě seděl a pokuřoval. Spokojeně sledoval modravý dým cigarety, který stoupal k žluté lampě u stropu. Pak si uvědomil, že se usmívá. Už nebyl unavený, nechtělo se mu spát, naopak cítil potřebu hned teď něco udělat, dát se do práce — a zlobilo ho pomyšlení, že přece jen bude muset jít na několik hodin domů, aby se prospal a mohl být v zaměstnání zase svěží.

Prudce si přitáhl telefon, zvedl sluchátko, ale současně mu blesklo hlavou, že do sklepa se nedá volat. Vstal tedy, zamkl trezor, zkontroloval, zda jsou dobře zamčené zásuvky stolu, a vyšel na chodbu.

Chodba byla prázdná, jen za stolkem podřimoval policista.

„Spíte ve službě,“ prohodil káravě Andrej, když ho míjel.

V budově vládlo ticho, jímž se teď rozléhaly Andrejovy kroky. Takhle to tu vždycky vypadalo nedlouho před zapnutím slunce. Ospalá uklizečka pomalu vláčela mokrý hadr po betonové podlaze. Okna ve všech chodbách byla dokořán, pach stovek zpocených těl pomalu vyprchával a vytrácel se do noční tmy. Dovnitř se dral chladný předjitřní vzduch.

Andrejovy podpatky zarachotily po kluzkém železném schodišti, které vedlo do sklepa. Ledabylým posunkem usadil zpátky na židli bdělou stráž, která se už už stavěla do pozoru, a otevřel doširoka nízká železná dvířka.

Fritz Geiger — bez služební blůzy — jen v košili s vykasanými rukávy si pohvizdoval nějakou pochodovou písničku a nad rezatým umyvadlem si poléval chlupaté a kostnaté ruce kolínskou. Nikdo jiný tu nebyl. „Jo, to jsi ty,“ řekl Andrejovi na uvítanou. „To je dobře. Zrovna jsem se chystal, že zajdu k tobě nahoru… Dej mi cigaretu, mně došly.“

Andrej mu podal krabičku, Fritz si jednu cigaretu vytáhl, promnul ji v prstech a usmál se.

„Tak co?“ zeptal se nedočkavě Andrej.

„Jak… co?“ Fritz si zapálil a s potěšením z cigarety zatáhl. „Šlápnul jsi vedle. To je to tvý: co! Icik není žádnej špion. Ani náhodou.“

„Jak to?“ vypáčil ze sebe Andrej. „A co ta aktovka?“

Fritz se zasmál, cigaretu si přesunul do koutku úst a nalil si na dlaň novou porci kolínské.

„Ten náš židáček je neuvěřitelnej děvkař,“ řekl potom shovívavě. „V tý aktovce měl milostný dopisy. Šel zrovna od jedny tý svý ženský… pohádali se a on jí sebral všechny milostný dopisy, který jí psal. Je to nějaká vdova a on z ní má děsnej vítr. Takže se pochopitelně těch dopisů zbavil, jak nejrychleji to šlo. Říká, že aktovku prostě cestou zahodil. Škoda…“ Fritz už teď mluvil vysloveně káravě: „Pane vyšetřovateli Voronine, tu aktovčičku jste měl Icikovi okamžitě zabavit! To by byl kompromitující materiálek! A my bysme toho našeho židáčka drželi pěkně takhle…“ A Fritz výmluvným gestem naznačil, jak by Icika Kacmana držel hezky pod krkem. Andrej si všiml, že Fritz má odřené kotníky prstů… „Ale… protokol nám podepsal, takže výsledeček přece jenom nějakej máme.“

Andrej si přisunul židli a ztěžka na ni dosedl. Nohy se pod ním podlamovaly.

Rozhlédl se.

„Víš ty co?“ pokračoval Fritz, shrnoval si dlouhé rukávy košile a zapínal si knoflíčky manžet. „Koukám, že máš na čele bouli. Tak si zajdi k doktorovi a dej si tu bouli zaprotokolovat. Rumerovi už jsem rozbil nos a poslal jsem ho na ošetřovnu. To… pro každý případ: vyšetřovaný Kacman při výslechu napadl vyšetřovatele Voronina a Rumera a způsobil jim zranění… Takže jste byli nuceni se bránit… atakdál. Chápeš?“

„Chápu,“ zabrebtal Andrej a mimovolně si přejel prsty po bouli na čele.

Pak se znovu rozhlédl. „Ale… kde je Icik?“ vymáčkl ze sebe.

„Když on ten Rumer je taková gorila k neudržení,“ odpověděl zlostně Fritz a zapnul si blůzu. „Zlámal mu ruku… Musel jsem Icika poslat do nemocnice.“

ČÁST III. ŠÉFREDAKTOR

Kapitola 1

Ve Městě odedávna vycházely čtyři deníky, ale Andreje teď nejvíc zajímal ten pátý. Ten, který se začal vydávat docela nedávno, asi tak čtrnáct dní před tím, než nastoupila „tma tmoucí“. Nebyl to velký list… spíš by se dalo říci, že to byl „právě jen list“ — jeden jediný. A vydávala ho strana Radikálního obrození, která vznikla odtržením levého křídla strany radikálů.

List nesl název „Pod praporem Radikálního obrození“ a v podstatě to byl agresivní a jedovatý plátek, ale ti, kteří ho vydávali, byli vždycky o všem perfektně informováni a naprosto přesně věděli, co se děje ve Městě — a samozřejmě především v jeho správě.

Andrej si prohlídl titulky: „Friedrich Geiger varuje: Uvrhli jste Město do temnoty, my však bdíme!“

„Radikální obrození — jediná efektivní záruka proti korupci.“

„Pane primátore, kampak se podělo obilí z městských sýpek?“

„Bok po boku — vpřed! Setkání Friedricha Geigera s představiteli rolnické strany.“

„Názor dělníků ze slévárny: Šmelinářům s obilím patří provaz!“

„Drž se, Fritzi! Jsme s tebou! Mítink členek strany.“

„Znovu paviáni?“

Karikatura znázorňovala macatého primátora na kupě obilí — pravděpodobně toho, které se ztratilo z městských sýpek — jak rozdává jakýmsi zločineckým typům zbraně. A pod tím stálo: „Tak jim, chlapci, vysvětlete, kam se to obilí podělo!“

Andrej noviny odložil a zamyšleně si přejel dlaní po bradě. Kde ten Fritz bere tolik peněz na pokuty? Bože, jak už to všechno člověku pomalu leze krkem! Vstal, přistoupil k oknu a podíval se ven. V husté sychravé tmě, chabě prosvětlované pouličními lucernami, rachotily povozy a ozývalo se klení, provázené těžkým, sípavým kašlem, občas zaržáli koně… Už druhý den se do Města, spoutaného tmou, sjížděli farmáři.

Někdo zaťukal na dveře. Vešla sekretářka s korekturami. Andrej se na ni rozmrzele podíval: „Dejte to Ubukatovi!“

„Pan Ubukata je u cenzora,“ namítla nesměle sekretářka.

„Snad tam nebude věčně,“ odsekl Andrej. „Až se vrátí, dáte mu to.“

„Ale sazeč říkal…“

„Ještě něco?“ vyjel Andrej. „Můžete jít.“

Sekretářka odcouvala. Andrej zívl a zátylkem mu projela ostrá bolest.

Vrátil se ke stolu a znovu sáhl po cigaretě. Hlava mu třeštila, cítil se mizer ně. A vůbec… ze všeho mu bylo nanic. Nějak se nedokázal zorientovat, bylo to k zešílení: tma tmoucí! V jednom kuse… Odněkud z dálky zazněly výstřely, taková tichá lupnutí, jako by někdo lámal suché větvičky. Andrej svraštil čelo a sáhl po novinách na stole. Tentokrát si vybral list „Experiment“

— rozsáhlý deník městské správy.

„Primátor upozorňuje radikály: Vedení Města nespí, vedení Města všechno vidí!“

„Experiment je skutečně experiment. Názor našeho vědeckého spolupracovníka na problémy slunečních jevů.“

„Temné ulice a temné osobnosti. Komentář politického poradce městského zastupitelstva k poslednímu vystoupení Friedricha Geigera.“

„Spravedlivý rozsudek. Alois Tender byl odsouzen k trestu smrti zastřelením za nošení zbraně.“

„Něco se zkrátka pokazilo. Však oni to spraví, — říká zkušený elektrikář Theodor W. Peters.“

„Chraňte paviány, jsou to vaši dobří přátelé! Rezoluce z posledního shromáždění Společnosti ochránců zvířat.“

„Farmáři — spolehlivá opora naší společnosti. Setkání primátora Města s představiteli rolnické strany.“

„Pokusná laboratoř nad Propastí. Informace o posledních pracích v oboru pěstitelství bez slunečního záření.“