Však oni toho Geigera jednou zašijou, nebude si věčně vyskakovat!“

„Kensi,“ řekl Andrej, „kolik máme v pokladně? Stačí to na pokutu?“

„Vybereme něco mezi sebou,“ zareagoval okamžitě Kensi a vstal.

„Řeknu v tiskárně, aby začali s výrobou… Nějak už se z toho pak dostaneme.“

Zamířil ke dveřím, cenzor se za ním smutně díval, vzdychal a popotahoval. „Vy snad nemáte srdce,“ mručel si potichu. „A rozum taky ne. Cucáci…“

Kensi se zastavil: „Andreji, já na tvém místě bych ale stejně přece jen zašel na radnici a pokusil se jim tam vysvětlit, jaká je situace… Za zkoušku by to možná stálo.“

„Na radnici…?“ zavrčel Andrej.

Kensi se rychle vrátil až ke stolu: „Zajdi k zástupci poradce pro politiku. Koneckonců — je to tvůj krajan.

Popíjeli jste spolu.“

„Dal jsem mu přes držku,“ řekl vztekle Andrej.

„To nic, on není urážlivý,“ pospíšil si Kensi. „A pak… Bere! To vím docela určitě.“

„A kdo na radnici nebere?“ zeptal se Andrej. „A copak o to teď jde?“

Pak si povzdechl: „Tak dobrá, zajdu tam. Možná že se dovím něco zajímavýho.

Co ale uděláme s naším cenzorem? Hned jak odtud vytáhne paty, poběží k telefonu… Že je to tak, viďte?“ obrátil se k Paprikakimu.

„Jo, poběžím k telefonu,“ souhlasil bez většího nadšení cenzor.

„Tak já ho svážu a strčím za almaru,“ navrhl Kensi a spokojeně vycenil zuby.

„Ale proč…?“ namítl Andrej. „Proč hned: svázat, někam strkat… Zamkni ho v archivu, tam není telefon!“

„To by bylo násilí,“ poznamenal důstojným hlasem cenzor.

„A když vás zavřou… — to by nebylo násilí?“

„Ale já přece nic nenamítám,“ řekl Paprikaki. „Jen tak jsem si dovolil poznamenat…“

„Tak jdi, Andreji,“ řekl netrpělivě Kensi. „Já tě tu zatím zastoupím, neměj strach.“

Andrej se s hekáním zvedl, nohy ho sotva poslouchaly, když si šel k věšáku pro plášť. Baret ne a ne najít. Podíval se dokonce i na zem, kde se povalovaly jakési staré galoše, nic však nenašel, sprostě zaklel — a zamířil do přijímací kanceláře. Hubeňoučká sekretářka na něm spočinula polekanýma šedýma očima. Děvka jedna, jak se vůbec jmenuje? pomyslel si a jenom zabručel: „Jdu na radnici.“

Zdálo se, že v redakci všechno běží jako obvykle. Někdo hulákal do telefonu, někdo ťukal do psacího stroje, vedle něj si někdo prohlížel ještě mokré fotografie a kdosi popíjel kávu. Kolem proběhlo pár poslíčků s aktovkami a deskami s papíry, všude bylo nakouřeno, všude byl typický redakční nepořádek a šéf literárního oddělení, absolutní pitomec se zlatým cvikrem, bývalý kreslič, který sem přišel z nějakého quasistátu podobného Andoře, namyšleně poučoval ustrašeného autora: „Tadyhle jste to přehnal, tady jste ztratil cit pro míru, materiál vás přerostl, nezvládl jste to…“ Jen ho nakopej do zadku, říkal si Andrej, když je míjel. A najednou si vzpomněl, jak se mu ještě nedávno tahle atmosféra líbila, jak mu tu všechno připadalo nové a zajímavé! Říkal si přece, že tohle je velice perspektivní místo — a taky důležité, společnosti potřebné… „Šéfe, na moment!“ zavolal náhle Danny Lee, který měl na starosti listárnu, zamířil k Andrejovi, ale ten se na něj ani nepodíval, jen gestem naznačil, že nemá čas.

Když vyšel z průjezdu, zastavil se a ohrnul si límec pláště. Ulicí stejně jako dřív rachotily selské vozy a všechny směřovaly do centra Města. K radnici… Andrej si vrazil ruce hluboko do kapes, celý se schoulil a vykročil stejným směrem. Po chvíli si uvědomil, že jde vedle podivného povozu, který má kola vysoká jako dospělý člověk. Vůz vlekli dva obrovití tažní koně, na kterých bylo znát, že za sebou mají už pořádný kus cesty. Náklad se skrýval za vysokými bočnicemi vozu, Andrej však dobře viděl na vozku, který seděl na kozlíku. Spíš než samotného chlapa viděl ale jeho širokánský celtový plášť s velikou kapuci. Zpod téhle kapuce vyčuhoval jen plnovous, který bojovně trčel vpřed. Ve skřípotu kol a dusotu kopyt Andrej slyšel jakési podivné zvuky, které vozka vydával. Nebylo jasné, zda to pobízí své koně, nebo zda prostě jen ulevuje svým vnitřnostem.

„A taky jede do Města,“ říkal si Andrej. „Proč asi? Co tu vůbec teď všichni chtějí? Chleba tu neseženou, obilí taky ne. Ale to oni jistě nepotřebují, to mají… Koneckonců — oni mají všechno. Nejsou na tom jako my.

Mají dokonce i zbraně, copak opravdu chtějí dělat rebelii? Chtějí masakr?

Možná. Ale co z toho budou mít? Chtějí rabovat? Kdo se v tom má vyznat… Připomněl si interview s farmáři. Kensi byl z toho rozladěný — i když ten materiál připravoval právě on. Mluvil snad s padesátkou farmářů na náměstí před radnicí a ptal se, proč sem přijeli, A co se dověděl? „Co chtěj ostatní, to chcem i my.“ „Je to otrava pořád trčet někde v bažinách! A tak jsem si řek: Zajedeš si do Města!“ „Ale co to chcete vědět, dobrej pane?

Cože to lidi chtějí? A proč? Taky se divím!“ „Tak jsem koukal, že všichni jedou do Města. A co bych nejel taky? Jsem snad prašivěj, abych nejel?“

„Jo… a nač mám tenhle samopal? Bez samopalu to u nás nejde. U nás musíte prostě samopal mít!“ „Šel jsem ráno podojit — vidím, že sousedi jedou… Sjomka Kostylin, Francouz Jean… a taky ten… hergot, nikdy si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje… bydlí za Všivým kopcem… tak ten taky jel… Tak se jich ptám: Chlapi, kam jedete? A oni: Už tejden nesvítí slunce, zajedem si do Města, ať víme, co se děje.“ „Víte co? Zeptejte se u šéfů. Ti musí vědět všechno, ne?“ „Já jsem slyšel, že se budou přidělovat automatický traktory. To by si člověk jen seděl doma, drbal se na zádech a traktor by venku jezdil sám… Už třetí rok se o tom u nás mluví.“

Nic konkrétního, samé žvásty, vyhýbavé odpovědi. To je divné. Buď prostě záměrně nechtějí kápnout božskou, nebo je žene nějaký instinkt… Anebo je v tom nějaká tajná organizace? Dobře zakonspirovaná… Chystá se snad rolnické povstání? Něco jako nová jacquerie? Dalo by se to i pochopit — už dvanáct dnů nesvítí slunce, úroda je ohrožená, bůhví jak to všechno dopadne. To je nutně muselo vyhnat do Města… Andrej prošel kolem nevelké tiché fronty před řeznictvím a vzápětí minul hlouček lidí u pekárny. Před obchody postávaly většinou ženy, hodně jich mělo bůhvíproč na rukávech bílé stužky. Andrejovi se najednou vybavila Bartolomějská noc, ale současně si uvědomil, že teď ve skutečnosti není noc, je den, třináct nula nula — ale obchody ještě neotevřely.

Na rohu, pod neonovou reklamou nočního klubu, postávali tři policisté a tvářili se dost rozpačitě. Andrej zpomalil, aby slyšel, o čem to spolu mluví: „Vy chcete, abysme se s nima pustili do křížku? Vždyť je jich jak mraků!“

„No tak co? Dáme hlášení, že se tam nedá projít.“

„Jo — a on nám řekne: Jak to, že se tam nedá projít? Jste snad policie, ne?“

„Policie… No a co? My jsme policie — a oni mají milici.“

Jakou milici? pomyslel si Andrej. Tady nikdy žádná milice nebyla!

Prošel kolem další fronty před obchodem a zahnul na Hlavní ulici. Před sebou už viděl zářící rtuťové výbojky Centrálního náměstí. Obrovská plocha byla zaplněná čímsi neurčitým… šedivým a jakoby pulzujícím — a nad tím se vznášel oblak z páry a kouře. A v té chvíli Andrejovi někdo vstoupil do cesty.

Urostlý mladík — skoro ještě kluk — s kšiltovkou naraženou až na oči potichu řekl: „Kampak jdete, pane?“

Ruce držel jako pistolník připravený pálit od boku. Na obou rukávech měl uvázané bílé stužky.

O zeď za ním se opíralo ještě několik chlápků. Jedno měli společné: bílé stužky na rukávech.

Koutkem oka Andrej zahlédl, že vozka s podivným monstrem projel bez povšimnutí kolem.

„Jdu na radnici,“ odpověděl Andrej a zastavil se. Mladík mu neustupoval z cesty. „Děje se něco?“ „Na radnici?“ zopakoval hlasitě mladík a ohlédl se po kumpánech. Dva z nich se odlepili od zdi a vykročili k Andrejovi.

„Můžu se vás zeptat, co chcete na radnici?“ ozval se zarostlý, podsaditý pořízek v zamaštěné bundě a čepičce s písmeny JM. Měl energickou, ostře řezanou tvář a jeho těkající oči nevěstily nic dobrého.