V tom nejdramatičtějším okamžiku, kdy si Varejkis zřejmě uvědomil, že bude muset děj vyslechnout až do konce, Andrej najednou zmlkl, zívl a v poklidu zakončil: „Atakdál, stále v tomhle duchu… Určitě se na to jděte podívat! Jen tak mimochodem, jaký dojem na vás udělal mladý Catcher?“

Varejkis sebou trhl: „Catcher? Zatím se mi zdá, že je s ním všechno v pořádku.“

„Mně taky,“ kývl Andrej. Sáhl po telefonu. „Máte ještě něco?“

Varejkis vstal.

„Ne, to je všechno. Můžu odejít?“

Andrej blahosklonně kývl a do telefonu řekl: „Amálie, kdo tam ještě je?“

„Ellizauer, pane poradce.“

„Jaký Ellizauer?“ užasl Andrej a očima sledoval Varejkise, jak se opatrně, kousek po kousku přelévá dveřmi ven.

„Zástupce šéfa oddělení dopravy. Přišel sem ve věci případu ‚Akvamarín‘.“

„Ať počká! Přineste mi poštu!“

Amálie se za minutku objevila ve dveřích. Celou tu dobu si Andrej procvičoval a masíroval bicepsy a protahoval se, dělalo mu to dobře po té hodině šichty, kterou si odkroutil s lopatou v rukách. A jako vždycky si říkal, že je to výborná rozcvička pro člověka, který vede především sedavý způsob života.

Amálie za sebou zavřela, pak zaťukala svými vysokými podpatky po parketách a zastavila se vedle Andreje. Na stůl položila desky s korespondencí.

Andrej ji podle svého zvyku objal kolem pevných boků obemknutých chladivým hedvábím, pak ji jednou rukou popleskal po stehnech a druhou otevřel desky.

„Tak copak tu máme?“ pronesl dobrosrdečně.

Amálie jako by pod jeho dlaní tála… Snad dokonce přestala i dýchat. Je směšně oddaná… jako pes, napadlo ho. Ale v práci se vyzná… Pohlédl na ni zdola nahoru. Jako vždycky, když ji zaplavila něha, zbledla a tvářila se vylekaně. Pak se jejich oči setkaly a Amálie nejistě zvedla svou úzkou horkou dlaň a položila ji Andrejovi na šíji. Prsty se jí chvěly.

„Tak co, holčičko?“ řekl laskavě. „Je v tyhle hromadě něco důležitýho?

A nebo teď zamkneme a změníme polohu?“

Tahle věta pro ně dva měla jednoznačný význam. Bylo to jakési kódové označení milostné hry na koberci a na křesle. Andrej by nikdy o Amálii nemohl říci, jaká je v posteli. Nikdy s ní v posteli nebyl… „Je tady návrh finančního rozpočtu,“ pronesla tiše Amálie. „Potom ještě různý přípisy a taky osobní korespondence. To jsem neotvírala.“

„Tak to je v pořádku,“ pochválil ji. „Třeba tam bude něco od nějaký krásný slečny…“

Pustil Amálii a ona si tiše povzdechla.

„Počkej tady,“ řekl. „Neodcházej! Jen to rychle prolítnu.“

Sáhl po prvním dopisu, který mu přišel pod ruku, a roztrhl obálku. Očima přeletěl řádky a zamračil se. Operátor Jevsejenko podával oznámení na svého šéfa Quejadu, že se „nepěkně vyjadřuje o celém vedení a konkrétně o panu poradci…“ Andrej toho Jevsejenka dobře znal. Byl to takový podivín — a v životě měl smůlu. Ve všem vždycky pohořel. Jednou vzal Andrejovi úplně dech, když si pochvaloval poměry, jaké byly za války v dvaačtyřicátém roce u Leningradu. „Tenkrát to bylo dobrý,“ pronášel zasněně, „člověk nemusel o ničem přemejšlet. Když jsem něco potřeboval, řekl jsem vojákům — a oni mi to sehnali…“ Dotáhl to na kapitána a během války zabil jen jednoho, jediného člověka — svého politruka. Dostávali se tenkrát z obklíčení a Jevsejenko viděl, že jeho politruk padl do rukou Němcům… Vystřelil z úkrytu, politruka zabil — a sám utekl. Velice se za tenhle čin chválil: Němci by jistě politruka umučili… Takže Jevsejenko se ukázal jako muž činu… Co s ním, pitomcem, má teď Andrej dělat? Tohle už je šesté udání, které poslal. Jenže Rumerovi nebo Varejkisovi to nepošle, jenom mně! říkal si trpce Andrej. Je to prevít! Moc dobře ví, že kdyby to poslal Rumerovi nebo Varejkisovi, je s Quejadou amen. A já mu nic neudělám… Já si ho vážím a leccos mu prominu, to o mně každý ví. A tak to Jevsejenko vyřešil geniálně: Svou občanskou povinnost plní — a přitom Quejadovi neuškodí… Stejně je to neřád, celý Jevsejenko!

Andrej dopis zmuchlal a hodil do koše. Otevřel další. Rukopis na obálce mu připadal známý… Zpáteční adresa tam nebyla. Uvnitř byl lístek s textem napsaným na psacím stroji. Podle všeho šlo už o kolikátou kopii… Dole bylo něco připsáno rukou. Andrej si to přečetl, ale nic nemohl pochopit.

Přečetl to tedy ještě jednou — a přeběhl po něm mráz. Podíval se na hodinky… Pak hmátl po sluchátku bílého telefonu, strhl je z vidlice a vytočil číslo.

„Poradce Rumera! Rychle“! zavelel přeskakujícím hlasem.

„Poradce Rumer je zaneprázdněn.“

„Tady je poradce Voronin! Řekl jsem — rychle!“

„Promine, pane poradce, ale poradce Rumer je u prezidenta.“

Andrej praštil s telefonem, odstrčil od sebe vyděšenou Amálii a vrhl se ke dveřím. Už držel v ruce kliku, když si uvědomil, že je pozdě, že už nic nemůže udělat. Jestli to je všechno pravda…! Jestli nejde o hloupý žert…!

Pomalu přistoupil k oknu a zahleděl se dolů. Prostranství před Skleněným domem bylo liduprázdné jako vždycky. Občas se tam mihla jen modrá uniforma strážníků, ve stínu pod stromy okouněli zvědavci… Pak prázdnou plochu překulhala jakási stařenka s dětským kočárkem. Potom tudy projelo auto. Andrej čekal, stále se díval dolů… Amálie k němu zezadu tiše přistoupila a dotkla se jeho ramene.

„Co se stalo?“ zeptala se šeptem.

„Jdi pryč,“ řekl, aniž se obrátil. „Jdi si sednout!“

Okamžitě ho poslechla.

Andrej se znovu podíval na hodinky. Ukazovaly už minutu navíc… Samozřejmě, nic se nestane, říkal si. Proč taky… Je to hloupej vtip. Nebo možná i vydírání… V tom okamžiku se však od stínu stromů odlepil nějaký člověk a zvolna si to zamířil ke Skleněnému domu. Odtud, z výšky, se zdálo, že to je člověk poměrně malý a obtloustlý — a Andrej ho nepoznával. Velice dobře věděl, že ten, kdo mu psal, byl vytáhlý a spíš hubený. Tenhle byl ovšem nějak zvláštně bachratý a šel dost nemotorně. Teprve na poslední chvíli Andrejovi došlo, proč… Zamhouřil oči a mimovolně od okna odstoupil… Ozvala se rána. Byl to silný, prudký výbuch. V oknech zadrnčelo, rámy se zachvěly a někde dole se začalo s rachotem sypat sklo. Amálie přidušeně vykřikla a zdola se ozvaly desítky vyděšených hlasů… Andrej odstrčil Amálii, která se rozběhla k oknu, donutil se otevřít oči a podívat se dolů. Tam, kde předtím byl onen člověk, stál špinavě žlutý sloup dýmu. Za ním nebylo nic vidět. Ze všech stran sem přibíhaly modré uniformy a opodál — pod stromy — narůstal dav zvědavců. Bylo po všem.

Pod Andrejem se podlamovaly nohy. Vrátil se ke stolu, usedl a znovu si vzal do ruky dopis.

„Všem mocným tohoto obludného světa!

Nenávidím lež, ale vaše pravda je ještě horší nežli lež. Změnili jste Město ve spořádaný chlév a obyvatele Města v syté vepře. Já ale nechci být sytý vepř, nechci být ale ani pasák vepřů — a žádnou další možnost váš mlaskající svět neskýtá. Máte své právo, a to vás uspokojuje. Jste ubozí, třebaže někteří z vás byli skutečnými lidmi. Jsou mezi vámi i mí bývalí přátelé — a k nim se obracím především. Slova však na vás nepůsobí, a tak jim dodávám váhu svou smrtí. Snad se zastydíte, snad vás zamrazí, snad se alespoň budete v tom svém chlévě cítit nepříjemně. Ve víc doufat nemůžu.

Přijde boží odplata za váš prázdný život! To nejsou má slova, ale já se pod ně s nadšením podepisuji — Danny Lee.“

To všechno byla napsáno na stroji přes kopírák. Podle čitelnosti textu to mohla být tak třetí čtvrtá kopie… A dole bylo rukou připsáno: „Milý Voronine, sbohem! Vyhodím se do vzduchu dnes ve třináct nula nula na náměstí před Skleněným domem. Jestli ti dopis dojde včas, můžeš se na to podívat. Nepokoušej se mi ale v mém úmyslu zabránit — jen by bylo víc obětí. Tvůj někdejší přítel a vedoucí redaktor listárny v tvých někdejších novinách — Danny.“

Andrej zvedl oči a uviděl Amálii.

„Pamatuješ se na Dannyho?“ zeptal se jí. „Danny Lee z listárny.“

Amálie mlčky kývla a pak se jí obličej zkrabatil hrůzou: „To ne!“ zachraptěla. „To není pravda!“

„Vyhodil se do vzduchu,“ stěží ze sebe vypáčil Andrej. „Zřejmě se obalil dynamitem. Přivázal si ho pod sako…“