„Já už jsem ho k tobě poslal, je na cestě, každou chvilku dorazí… Jmenuje se Zwierig a je to starší adjutor.“

„Dobře, jsme domluveni…“

„Dvě otázečky! Víc tě nezdrží!“

„Všechno?“ zeptal se znovu Andrej.

„Všechno. Ještě musím obvolat ostatní poradce.“

„A nezapomeň někoho poslat k Selmě!“

„To víš, že nezapomenu. Zapsal jsem si to. Tak se měj!“

Andrej zavěsil a řekl Amálii: „Nic jsi neviděla a nic jsi neslyšela.“

Amálie se na něho vylekaně podívala a mlčky ukázala prstem k oknu.

„Správně,“ řekl Andrej. „Žádná jména neznáš a vůbec nevíš, co se stalo.“

Dveře se pootevřely a dovnitř se vsunula povědomá figura. Odulý obličej, zanícená očka… „Počkejte venku,“ řekl stroze Andrej. „Dám vás zavolat.“

Figura zmizela.

„Je to jasný?“ zeptal se Andrej. „Něco tam venku bouchlo — a víc nevíš.

Oficiální verze je následující: Opilý zaměstnanec nesl výbušninu ze skladu, věc je ve vyšetřování…“ Pak se odmlčel: „Kde jsem jen toho chlapa viděl? I to jméno je mi povědomý… Zwierig…“

„Proč to udělal?“ zeptala se tiše Amálie. Oči se jí znovu začaly zalévat slzami.

Andrej se zamračil: „Víš co, teď o tom nebudeme mluvit. Až jindy. Teď jdi a zavolej sem toho chlapa…“

Kapitola 2

Když se usadili u stolu, Geiger řekl Icikovi: „Posluž si, ty můj židáčku! Posluž si, kluku šikovná!“

„Nejsem žádnej tvůj židáček,“ poznamenal Icik a nabral si do talířku salát.

„Už jsem ti to stokrát řekl, že — když už, tak jsem svůj vlastní. A tvůj židáček je tamhle ten…“ A vidličkou ukázal na Andreje.

„Tomatová šťáva by tu nebyla?“ přešel Andrej jeho poznámku a rozhlédl se.

„Chceš?“ zeptal se Geiger. „Parkere! Tomatovou šťávu pro pana poradce!“

Ve dveřích jídelny se objevil urostlý, zdravím kypící mladík, pobočník pana prezidenta. Decentně cvakl ostruhami, přistoupil ke stolu a s lehkou úklonou postavil před Andreje orosenou karafu s tomatovou šťávou.

„Díky, Parkere,“ řekl Andrej. „Já už si naleju sám…“

Geiger jen mrkl — a Parker zmizel.

„To je teda drezura!“ mlaskl Icik plnou pusou.

„Jen nech bejt,“ poznamenal Andrej, „to patří k věci.“

„Mandžuro dává při obědě vodku,“ ozval se znovu Icik.

„To mi ani neříkej,“ napomenul ho Geiger.

„Pročpak?“ užasl Icik.

„Jestli totiž Mandžuro v pracovního době chlastá, musím ho potrestat.“

„Každýho nemůžeš zastřelit,“ podotkl Icik.

„Trest smrti byl zrušen,“ odpověděl Geiger, „ale fakt je, že teď nevím, jestli to už vešlo v platnost. Čačua mi to poví…“

„Co se stalo s tím, kterej tu byl před Čačuou?“ Icik nasadil nevinnou tvář.

„No… ten měl smůlu. Nešťastnou náhodou se připletl k nějaký přestřelce.“

„Jen tak mimochodem,“ poznamenal Andrej, „to byl dobrej pracovník!

Čačua je taky dobrej, ale tamten…! To byl fenomenální chlap!“

„Jo, tenkrát se děly všelijaký věci,“ přikývl zamyšleně Geiger. „Teprve se začínalo…“

„Konec dobrý, všechno dobré,“ podotkl Andrej.

„Jakej konec? Nic přece ještě neskončilo,“ namítl Icik. „Copak si myslíte, že takhle to zůstane?“

„Přestřelky každopádně skončily,“ zavrčel Andrej.

„Jenže opravdový střílení fakticky ještě nezačalo,“ nepřestával Icik.

„Poslouchej, Fritzi, byly na tebe atentáty?“

Geiger se zamračil: „Co to je za pitomý nápady? Samozřejmě že ne!“

„Tak budou,“ slíbil Icik.

„Děkuji,“ řekl chladně Geiger.

„To víš, že budou,“ pokračoval Icik. „A taky přijde vlna narkomanie. A lidi se budou bouřit jen tak… z dobrýho bydla. Hippies už tu jsou, tak je ani nemusím připomínat. Budou demonstrativní sebevraždy, lidi se sami budou upalovat, vyhazovat do vzduchu… Konečně, to už tu taky je…“

Geiger s Andrejem se na sebe podívali.

„No tak prosím,“ prohodil rozmrzele Andrej, „už to ví.“

„To by mě zajímalo… odkud?“ vyjel Geiger a přimhouřenýma očima se zadíval na Icika.

„Co vím?“ zeptal se okamžitě Icik. Položil vidličku. „Moment…! Takže to byla demonstrativní sebevražda? Já jsem si říkal — co to je za pitomost?

Prej nějaký opilci nesli dynamit! A ono je to takhle! Tedy — abych se přiznal, myslel jsem si, že to byl pokus o atentát… Tak teď už je mi to jasný.

A — kdo to byl?“

„Nějaký Danny Lee,“ řekl po chvilce mlčení Geiger. „Andrej ho znal.“

„Lee…,“ zamyslel se Icik a roztržitě si začal prsty utírat klopu pobryndanou od majonézy. „Danny Lee… Moment! Takovej vychrtlej? Novinář?“

„Taky jsi ho znal,“ kývl Andrej. „Jen si vzpomeň, byl u mě v redakci…“

„Jo, jo, jo!“ vykřikl Icik. „Jasně! Už si vzpomínám!“

„Jen o tom, prosím tě, mlč! Drž jazyk za zuby!“ řekl Geiger.

Icikovi jako vždycky za podobných okolností ztuhl úsměv na tváři. Začal si oštipovat bradavičku na krku a brumlal: „Tak to byl on… Už tomu rozumím. Jasně… Přivázal si to přímo na sebe a šel před Skleněnej dům… Určitě poslal do všech novin dopis, blázen jeden… No jo, tak to bude… Co s tím teď uděláš?“ obrátil se ke Geigerovi.

„Už jsem udělal.“

„No jo, já vím,“ mávl rukou Icik. „Všechno se utajilo, vydala se oficiální lež a Rumera jste na to pustili ze řetězu… Jenže o tom já nemluvím. Mě zajímá, co si o tom všem myslíš?“ A zadíval se na Geigera. „Že to je výjimka?“

„Nnn-e,“ protáhl Geiger. „To si tedy nemyslím.“

„Zaplaťpánbu!“ zaradoval se Icik.

„A co si o tom myslíš ty?“ zeptal se ho Andrej.

Icik se k němu bleskurychle obrátil: „A ty?“

„Já si myslím, že v každé normální společnosti nutně existují i maniaci.

Danny byl maniak, to je fakt. Měl dost svéráznou filozofii, v tom byl prostě vyšinutej. A ve Městě je takovejch jistě víc.“ „Co například hlásal?“ dychtivě se zeptal Icik.

„Že pociťuje prázdnotu života. Že jsme nedošli ke správnýmu cíli. Tvrdil, že veškerá naše snaha o vyšší kvalitu života — celá ta naše práce — že je nesmyslná a nic neřeší. Namlel toho spoustu, ale řešení neměl žádný. Byl to maniak a hysterik…“

„A co tedy vlastně chtěl?“ otázal se Geiger.

Andrej si povzdechl: „To byly jen utopie. Blouznění o velké, světlé budoucnosti… Něco, o čem například snili narodnici.“

„Kdo?“

„Ale to bylo kdysi u nás takový hnutí… Aby se všichni lidi pozvedli na úroveň vzdělanců… tak nějak… Jak si to ale přesně představoval on, to nevím.“

„A proto se musel zabíjet?“ zeptal se pochybovačně Geiger.

„Vždyť to povídám! Maniak!“

„A tvůj názor?“ obrátil se Geiger k Icikovi.

Icik bez váhání odpověděl: „Když si řekneme, že maniak je ten, kdo usiluje o řešení neřešitelnýho, tak to tedy maniak byl. Jenže ty,“ ukázal prstem na Geigera, „ty to nepochopíš.

Ty patříš k lidem, který se pouští jen do řešitelných problémů.“

„Připusťme,“ podotkl Andrej, „že Danny byl přesvědčen o tom, že se ten problém vyřešit dá.“

Icik jen mávl rukou: „Ani jeden z vás dvou to nechápe! Považujete se za technokraty, za elitu.

A slovo demokrat je pro vás něco jako nadávka. A koukáte se na všechno ze svýho hlediska. Široké masy… — to je něco, čím v podstatě opovrhujete a jste na to dokonce hrdi. Jenže ve skutečnosti — vy sami jste v područí těch opovrhovaných mas! Ať uděláte cokoliv, děláte to pro ně.

Všechno, čím si lámete hlavu, je pro ně! Váš život je jim zasvěcen, ať chcete nebo ne. Kdyby jich nebylo, ztratíte smysl života… Jste vlastně politováníhodní otroci… A právě proto se z vás nikdy nestanou žádní maniaci… Vždyť přece všechno, co ty široké masy potřebují, se dá poměrně snadno zařídit. A proto taky vaše úkoly jsou snadno řešitelné. Nikdy tedy nemůžete pochopit ty, kteří se rozhodnou pro demonstrativní sebevraždu.“

„Jak to, že ne?“ rozčilil se Andrej. „A co chceš, abychom chápali? Samozřejmě že děláme to, co si žádá většina lidí! Právě té většině dáváme — nebo se aspoň snažíme dát — všechno, pochopitelně kromě modrého z nebe… To ale ta většina po nás ani nechce! Jenže vždycky se najde nějakých pár lidí, kteří zrovna to modré z nebe budou chtít. A proč ho budou chtít? Právě proto, že se nikomu přinést nedá. No — a tak se rodí sociální maniaci. To je tak těžké pochopit? Nebo ty si taky doopravdy myslíš, že se ten veškerý takříkajíc lid může pozvednout na úroveň elity?“