Andrej postavil na stůl svůj hrníček s kávou. Na tuhle možnost si ještě ani nevzpomněl, ale teď ho ta myšlenka přímo nadchla. Dodala mu elán a on si už představoval unikátní sbírku koltů, browningů, naganů, sauerů, walterů… Bude tam i parabelum — a ze starších dob soubojové pistole, obrovské lodní zahákovací pistole s bajonetem, všelijaké vynikající ručně zhotovené zbraně z Divokého západu, všechny ty nepopsatelně nádherné věcičky, o nichž se mu ani nezdálo, dokud si neprohlédl katalog soukromé sbírky milionáře Brunnera, který někdo nějakým zázrakem přivezl do Města.

Ozdobná pouzdra, speciální truhlíky na střelivo, to všechno tam bylo… Když bude mít štěstí, najde i „českou zbrojovku“… a třeba tam bude i astra devět set, nebo dokonce mauser nula osm…! To by ovšem byla klika, to je vzácnost!

„Protitankový miny nesbíráš?“ vpadl do Andrejových úvah Icik.

„Ne,“ odpověděl se širokým úsměvem Andrej. „Jen osobní střelné zbraně.“

„Vím o jedny bazuce. Dávají ji lacino, jen za dvě stě tugriků.“

„Pokud jde o bazuky, kamaráde, obrať se přímo na Rumera,“ řekl Andrej. „Dík za radu. S Rumerem už jsem jednou měl tu čest,“ odpověděl Icik a úsměv mu ztuhl na tváři.

Sakra! Andrej si se zpožděním uvědomil, že o Rumerovi bylo lepší mlčet, ale v tom okamžiku se vrátil Geiger. Vypadal spokojeně.

„No tak! Nalejte prezidentovi kafe! Co si to tu vykládáte?“

„Bavíme se o literatuře a umění,“ odpověděl okamžitě Icik.

„O literatuře?“ Geiger usrkl kávu. „To se podívejme! A copak si o ní povídáte?“

„Ale vždyť on plácá,“ prohodil Andrej. „Bavíme se o mý sbírce, ne o literatuře!“

„Tebe začala zajímat literatura?“ zeptal se Icik Geigera a překvapeně se na něj zadíval. „A takovej jsi bejval praktickej prezident…!“

„A právě proto, že jsem praktickej prezident, začal jsem se zajímat o literaturu,“

odpověděl Geiger. „Počítejte se mnou!“ Zvedl ruku a vztyčoval jeden prst za druhým: „Ve Městě vycházejí dva literární časopisy, čtyři literární přílohy novin, desítky sešitových vydání všelijakých detektivek, komiksů a dalších pitomin… No a to je asi všechno. A potom ještě asi tak patnáct knižních titulů do roka. A všechno je to takový… zkrátka nic moc.

Mluvil jsem o tom s odborníky. Ani před Převratem, ani po něm ve Městě nevyšlo žádné významnější literární dílo. Jen slabší průměr, nebo přímo slátaniny… V čem to je?“

Andrej s Icikem se na sebe podívali. To je tedy pravda, že Geiger umí vždycky vyrukovat s něčím, co člověku vezme dech!

„Stejně ti ale nějak nerozumím,“ řekl Icik. „Proč tě to najednou začalo zajímat? Hledáš snad spisovatele, kterej by napsal tvůj životopis?“

„Tak teď vážně…,“ odpověděl shovívavě Geiger. „Ve Městě je milion obyvatel. Víc než tisícovka z toho se považuje za literáty. A žádný talent mezi nimi…? Já to samozřejmě nečtu…“

„Žádnej talent,“ kývl Icik. „Informovali tě správně. Žádnej Tolstoj, žádnej Dostojevskij…“

„To je fakt! Proč to tak je?“ podivil se Andrej.

„Vynikající spisovatele tu nemáme,“ ujal se znovu slova Geiger, „malíře taky ne, skladatele taky ne… a tyhlety… sochaře… taky ne!“

„Ani architekty,“ přidal se Andrej, „ani filmaře…“

„Nic takovýho nemáme,“ souhlasil Geiger. „Milion obyvatel! Nejdřív mě to překvapilo, a pak — abych pravdu řekl — zneklidnilo.“

„Proč?“ zeptal se užasle Icik.

Geiger se kupodivu zatvářil nejistě: „Neumím to vysvětlit. Já osobně nevím, k čemu je to všechno dobrý, ale podle všeho to v každý spořádaný společnosti být má. A když to u nás není, pravděpodobně tady není něco v pořádku… Říkám si, že do Převratu to mělo svý opodstatnění. Život byl těžkej, byl tu nepořádek a nikdo neměl na nějaký umění náladu. Teď ale všichni žijou v pohodě!“

„Počkej,“ zamyslel se Andrej, „to s tím nesouvisí. Pokud vím, ti nejlepší umělci světa tvořili v dost mizerných podmínkách. Tady vůbec nejde o přímou souvislost. Génius může být žebrák, šílenec, opilec…, ale taky může žít v pohodě, může být bohatý… jako třeba Turgeněv… V tom to nebude.“

„Ale… jestli třeba máš v úmyslu…,“ řekl Icik Geigerovi, „výrazně zlepšit takříkajíc životní úroveň našich literátů…“

„Ano! To by například šlo!“ Geiger usrkl kávu, přejel jazykem rty a vyčkávavě se přimhouřenýma očima na Icika zadíval.

„Tak z toho nic nebude,“ pronesl Icik s jakýmsi uspokojením. „S tím vůbec nepočítej!“

„Počkejte,“ ozval se zase Andrej, „co když je to tím, že talentovaní umělci — prostě tvůrčí osobnosti — do našeho Města nikdy nepřijdou?

Neláká je to sem!“

„Nebo jim to nikdo nikdy nenabídne,“ podotkl Icik.

„Ale jděte,“ řekl Geiger. „Padesát procent obyvatel jsou mladí lidé. Na Zemi ještě ani ničím nebyli. Copak se dalo určit, jestli jde o tvůrčí osobnosti?“

„Možná že dalo,“ prohodil Icik.

„Dobře, připusťme to,“ kývl Geiger. „Ve Městě ale žije několik desítek tisíc lidí, kteří už se narodili a vyrostli právě tady…! A taky nic! Nebo je talent výhradně dědičná záležitost?“

„Opravdu je to divný,“ povzdychl si Andrej. „Inženýry tu máme kvalitní, vědci taky nejsou nejhorší… ne že by to zrovna byli Mendělejevové, ale světovou úroveň některý z nich mají… Třeba zrovna Butz… Talentů v tomhle směru je tu spousta: vynálezci, šikovní řemeslníci — i ti, co dělají umělecká řemesla…“

„No — to mi právě nejde na rozum,“ řekl Geiger.

„Víš co, Fritzi?“ obrátil se k němu Icik, „nech to bejt! Řekněme, že se najednou objeví talentovaní spisovatelé, věrnou si tě do prádla a ve svejch geniálních dílech tě znectí, až ti z toho bude všelijak. Smlsnou si na tobě i na tvejch poradcích — a co z toho bude? Jen nepříjemnosti. Nejdřív je budeš chtít přetáhnout na svou stranu, pak jim budeš domlouvat, potom hrozit a nakonec je budeš muset strkat za mříže.“

„A proč by si měli brát do prádla zrovna mě?“ ohradil se Geiger. „Co když o mně budou naopak psát hezky?“ „Ale nebudou! To je totéž, co ti tu vykládal Andrej o vědcích. Velcí spisovatelé taky pořád remcají. To je u nich normální, protože oni jsou něco jako bolavý svědomí celý společnosti. Ta společnost o tom možná ani neví, ale ono to tak je… A protože symbolem společnosti jsi tady teď ty, přijdeš první na řadu…“ Icik se najednou zasmál: „Napadá mě, jak si asi podají Rumera.“

Geiger pokrčil rameny: „Samozřejmě — jestliže má Rumer své chyby, opravdový spisovatel je povinen o nich napsat. Proto je spisovatel, aby pomáhal léčit neduhy společnosti…“

„Nevím o tom, že by spisovatelé pomáhali léčit,“ namítl Icik. „Bolavý svědomí prostě bolí.“

„Dobrá, o to stejně nejde,“ řekl Geiger. „Odpověz mi na mou otázku: Považuješ ten současný stav za normální?“

„A co považuješ za normál? Třeba to, jak to je na Zemi?“

„Nekličkuj!“ rozzlobil se Andrej. „Otázka je myslím jasná: Může existovat společnost bez tvůrčích talentů? Chápu to správně, Fritzi?“

„Já to ještě upřesním,“ řekl Geiger. „Je to normální, když se v milionu lidí — ať je to kdekoliv — během několika desítek let nenajde ani jeden tvůrčí talent?“

Icik mlčel a roztržitě si oštipoval bradavičku na krku. Ozval se Andrej: „Když si uvědomíme, jak to bylo s počty talentů v době antiky, tak je to tady u nás absolutně nenormální.“

„Ale proč to tady tak je?“ zeptal se znovu Geiger.

„Experiment je Experiment,“ poznamenal Icik. „Kdybych tu antiku třeba měl srovnat s nějakými kočovníky, tak mi to taky vyjde jinak.“

„Co tím chceš říct?“ naježil se Geiger.

„Nic zvláštního,“ podivil se Icik. „Jenom… že každý přirovnání kulhá a…“

Chtěl ještě cosi říci, ale mezi dveřmi se objevil urostlý Parker — a Geiger se okamžitě podíval na hodinky.

„Končíme,“ prohodil a vstal. „Čas letí,“ povzdechl a začal si zapínat knoflíky vojenského saka. „Do práce, pánové!“