Pozvu ho na zítra, posedím s ním sám, popovídáme si… a Mei Ling se Selmou nám něco ukuchtí, jejich klukovi dám pistolku, mám jednu bez kohoutku…“

„Popijete si,“ přidal se Kurátor, „řeknete si pár novinek — on toho má na srdci spoustu a vy jste zase dobrý vypravěč… Myslím, že jste mu ještě nevykládal o Pendžikentu, ani o Charbazu… A bude vám dobře… Dokonce vám to až trošku závidím.“

„Tak přijďte taky,“ zasmál se Andrej.

I Kurátor se zasmál: „V myšlenkách tu budu s vámi.“

Někdo zazvonil. Andrej se podíval na hodinky, bylo přesně osm.

„To je určitě plukovník,“ řekl a seskočil z parapetu na zem. „Budu muset…“

„Pochopitelně. Jenom…“ Kurátor se na Andreje upřeně zahleděl: „Nikdy prosím vás nezapomínejte na to, že Wangů jsou ve Městě statisíce.

Poradců je jenom dvacet…“

Skutečně to byl plukovník. Vždycky na domluvenou schůzku přicházel přesně — a vždycky tedy byl první. Andrej ho uvítal hned v předsíni a pozval do pracovny. Plukovník byl v civilu. Světle šedý oblek mu padl jako manekýnovi, řídké šedivé vlasy měl pečlivě učesané, boty se jen blýskaly — a hladce vyholené tváře taky. Jeho nevysoká štíhlá postava se držela vojensky zpříma, ale v plukovníkových pohybech nebylo ani stopy po dřevěné strnulosti, jíž se obvykle vyznačovali němečtí oficíři, kterých ve Městě bylo jako máku.

Když plukovník vstoupil do pracovny, zůstal stát před gobelínem, založil si za záda štíhlé bílé ruce a nějakou chvíli si mlčky prohlížel nejen tu černorudou kobercovou nádheru, ale především rozvěšené zbraně. Pak uznale protáhl: „Óóó!“ a upřel na Andreje pochvalný pohled.

„Posaďte se, plukovníku! Cigaretu? Whisky?“

„Díky. Kapka životabudiče neuškodí,“ řekl plukovník a pohodlně se usadil. Z kapsy vytáhl dýmku. „Dneska byl šílený den,“ prohlásil. „Co se to tam u vás na náměstí stalo? Musel jsem dát vyhlásit poplach.“

„Nějaký trouba,“ prohodil Andrej u otevřených dvířek baru, „táhnul ze skladu dynamit a neuměl si najít lepší místo na zakopnutí než zrovna pod mými okny.“

„Aha… Takže nešlo o atentát?“

„Ale probůh, plukovníku,“ odpověděl Andrej a nalil whisky, „přece jen tu není Palestina!“

Plukovník se usmál a vzal si od Andreje sklínku.

„Máte pravdu. V Palestině se podobným věcem nikdo nedivil.“

„Takže byl poplach?“ Andrej se usadil se skleničkou v ruce proti plukovníkovi.

„Představte si to… Poplach!“ kývl plukovník, upil ze sklínky, pak v zamyšlení udiveně pozvedl obočí, skleničku postavil vedle sebe na telefonní stolek a začal si nacpávat dýmku. Pohyby jeho rukou byly jisté, klidné… „A jakpak se armáda předvedla?“ zeptal se Andrej a smočil rty ve whisky.

„Jak je na tom s bojovou připraveností?“

Plukovník se zase usmál a Andrej mu v té chvíli dokonce záviděl — taky by se rád naučil takhle pěkně se usmívat.

„To je vojenské tajemství,“ řekl plukovník. „Ale já vám to povím: Bylo to děsné! Tohle jsem nezažil dokonce ani v Jemenu. A co v Jemenu…! To jsem neviděl, ani když jsem drezíroval černé v Ugandě. Polovina vojáků vůbec nebyla v kasárnách. Polovina té druhé poloviny se po vyhlášení poplachu dostavila beze zbraně. Ti, co zbraň měli, neměli pro změnu náboje, protože velitel muničního skladu si zrovna šel odpracovat svou povinnou hodinu na Velkou stavbu.“

„Doufám, že si děláte legraci,“ podotkl Andrej.

Plukovník zadýmal, rukou rozehnal kouř a bezbarvé stařecké oči znovu upřel na Andreje. Kolem očí se mu zavlnily vějířky drobných vrásek, zdálo se, že se směje. „Možná že jsem to trochu přehnal,“ řekl, „ale posuďte to sám, pane poradce!

Naše armáda nemá žádný konkrétní úkol, žádné poslání — jde jen o to, že si jedna osoba, kterou oba dva velmi dobře známe, neumí najednou představit žádné státní zřízení bez armády. Je jasné, že žádná armáda nemůže normálně fungovat, jestliže ke své existenci žádný reálný důvod nemá… Například jí chybí protivník. Nepřítel… Třeba jen potenciální. Náčelníkem generálního štábu počínaje a posledním kuchařem konče je celá armáda přesvědčena o tom, že všichni si v ní jen hrají na cínové vojáčky.“

„A co kdyby se zjistilo, že potenciální nepřítel existuje?“

Plukovník znovu důkladně zabafal z dýmky.

„Tak nám ho označte, páni politici!“

Andrej zase usrkl a po chvilce se zeptal: „Řekněte mi, plukovníku, má generální štáb nějaký operační plán pro případ vpádu nepřátelské armády?“

„No… že by to byl zrovna operační plán… Představte si třeba váš ruský generální štáb… tam… na Zemi. Co myslíte, má operační plán pro případ vpádu Marťanů?“

„Víte co? Možná že dokonce i něco má…“

„Takže ‚možná‘ něco takového existuje i tady,“ řekl plukovník. „Neočekáváme úder ani shora, ani zdola, nepřipouštíme možnost útoku z jihu — tam by snad mohlo jít jen o nějakou rebelii trestanců, kteří jsou tam ve vyhnanství, ale to by nebyl žádný problém, s tím bychom si poradili. Zůstává tedy sever. Víme o tom, že tam po Převratu uteklo poměrně velké množství přívrženců starého režimu. Připouštíme tedy možnost — i když jen teoreticky — že se mohou organizovat a budou schopni provádět diverzi, nebo se dokonce pokusí o návrat někdejších pořádků.“ Plukovník teď zadýmal ze všech sil… „Jenže to se netýká armády. Je přece jasné, že na likvidaci takové hrozby postačí speciální policie pana poradce Rumera, a z taktického hlediska je tu ten nejjednodušší postup…“

„Mám tomu rozumět tak, že generální štáb přece jen není na nějaký vpád nepřítele ze severu připraven?“

„A o kom to mluvíte? Kdo sem vtrhne? Marťani?“ zeptal se nevzrušeně plukovník. „Ne, na to tedy není generální štáb připraven! Já vím, co chcete říct. Nemáme rozvědku. O možnosti nějakého vpádu do Města nikdo u nás nikdy seriózně neuvažoval. Nemáme žádný důvod. Nevíme ani, co se děje padesát kilometrů na sever od Skleněného domu. Nemáme mapy severních oblastí…“ Zasmál se a odhalil řadu dlouhých žlutých zubů. „Městský archivář pan Kacman ovšem dal generálnímu štábu k dispozici něco jako mapu severních oblastí. Jestli tomu dobře rozumím, nakreslil ji on sám.

Uchovávám tenhle úžasný dokument ve svém sejfu. Jediné, co mě nad ním napadá, je to, že pan Kacman musel při tom kreslení neustále jíst a občas mu něco z jídla upadlo na papír. Taky tam rozlil kávu.“

„Ale přece jen, pane plukovníku,“ namítl vyčítavě Andrej, „moje kancelář vám poskytla docela slušné materiály…“

„To jistě, jistě… Jenže to jsou především mapy obydlených částí Města a jeho jižních okrajů. Podle základních direktiv má být armáda v bojové pohotovosti právě v těchto rajónech — a jejím úkolem je likvidace eventuálních nepokojů. Takže práce vašeho oddělení má pro nás velkou cenu a my jsme vám za to vděčni. Díky vám můžeme být na všelicos opravdu připraveni. Co se ale týká vpádu nepřítele…,“ plukovník zavrtěl hlavou.

„Pokud si vzpomínám,“ pronesl Andrej důrazně, „moje kancelář nikdy nebyla generálním štábem požádána o kartografii severních oblastí.“

Plukovník se na něj pátravě zahleděl, dýmka mu vyhasla.

„Musím říct, že s takovými požadavky jsme se obraceli přímo k prezidentovi.

Odpovědi od něho přicházely…, to je fakt…, poněkud neurčité.“

Plukovník dlouho mlčel, než konečně řekl: „Takže vy si, pane poradce, myslíte, že s těmito věcmi jsme se měli obracet na vás?“

Andrej kývl: „Dneska jsem obědval u prezidenta. Hodně jsme na to téma diskutovali.

Co se týká mapování severních oblastí — je v podstatě rozhodnuto… Potřebujeme ale spoluúčast vojenských specialistů. Potřebujeme zkušeného, operativního odborníka… Myslím, že mi rozumíte.“

„Rozumím,“ kývl plukovník. „Jen tak mimochodem — kde jste přišel k takovému mauseru, pane poradce? Jestli se nepletu, tak naposledy jsem takovéhle exempláře viděl v Batumi v osmnáctém roce…“

Andrej už chtěl začít vyprávět celou historku o tom, jak zbraň získal, ale zvonek u vchodu mu to překazil. Bylo třeba jít a uvítat nového hosta.

Doufal, že to bude Kacman, ale na prahu se mu proti veškerému očekávání zjevil Otto Friese, kterého Andrej vůbec nepozval. Prostě na něj zapomněl… Tohle se Andrejovi stávalo často: zapomínal Ottu k sobě zvát, třebaže Friese — jakožto šéf hospodářské správy Skleněného domu — byl člověk velice důležitý a známost s ním byla každému prospěšná. Selma si toho byla vědoma, ta na Ottu nezapomínala. Teď si od něj brala košík decentně zakrytý jemným batistovým ubrouskem a kytici květů… Pak mu milostivě podala ruku. Otto cvakl podpatky a uši mu samým štěstím zrudly.