Mezi stromy nebylo nic vidět, jen vzadu, za černou stěnou šeříkových keřů probleskovala záře oken sousední vily. Byla teplá noc, v trávě se míhaly světlušky. A co bude dál? řekl si Andrej. No tak dobře, půjdu s tou expedicí, splníme úkol…, přitáhnu si domů hromadu zbraní, všechno to naglancuju, rozvěsím… A co dál?

Z jídelny sem doléhal hlahol. „A tohle znáte, plukovníku?“ hulákal Icik.

„Na Čapajevovu hlavu byla vypsaná odměna dvacet tisíc…“ Andrejovi se okamžitě vybavilo pokračování téhle anekdoty, ale to už slyšel plukovníkův hlas: „Čapajev? Aha… to byl váš kavalerista, ne? Toho ale zastřelili, ne?“ A do toho tklivě vyla Selma: „Vstááávej, moje milááá, ať dlouho nečekááá bááárka sněěěhobííílááá…,“ přehlušoval ji však Čačuův řev: „Přines jsem ti květiny, krásu nesmírnou… A ty sis je nevzala, k čemu mi teď jsou…?“

Andrej zavřel oči a najednou si bůhvíproč vzpomněl na Juru Davydova.

Není tady — zrovna tak, jako tu není Wang… A co tu má co dělat třeba Dollfuss, napadlo ho. Hlava se mu točila… Na pohovce seděl Donald ve svém otřepaném sombreru. Přehodil si nohu přes nohu a pevně zaklíněnými prsty obou rukou sevřel kostnaté koleno.

Kdo odcházíš — nezel, kdo přicházíš — neraduj se… Ke stolu si sedl Kensi ve staré policejní uniformě, opřel si loket o stůl a bradu podepřel pěstí. Díval se na Andreje — a v jeho pohledu nebylo nic vyčítavého, ale taky ne vlídného. Farmář Jura poplácával po zádech Wanga a mluvil do něj: „Jen počkej, uděláme z tebe ministra, budeš se vozit v bouráku…“

Andrej se skoro zalkl známým svíravým pachem machorky, potu a samohonky, přejel si dlaní po zkamenělém obličeji a znovu se zahleděl do parku.

V parku stál Červený dům!

Tyčil se přímo uprostřed stromů, jako by tam byl odedávna a jako by právě tady měl zůstat na věky věků. Třípatrový dům z červených cihel… A zrovna tak jako tenkrát zakrývaly okna přízemí okenice, střecha byla stejně jako tenkrát z pozinkovaného plechu, ke dveřím vedly čtyři kamenné schody — a nahoře, vedle jediného komínu, trčela jakási podivná anténa s příčkami.

Tentokrát ale byla všechna okna temná, schody otlučené, okna špinavá, šmouhatá a rozbitá, někde dokonce nahrazená překližkou nebo po krouceným kartonem, někde křížem přelepená lepenkou… A taky tu nezaznívala ani slavnostní, ani truchlivá hudba — Červený dům byl obklopen těžkým mračnem skoro hmatatelného ticha.

Andrej se ani okamžik nerozmýšlel. Otevřeným oknem seskočil do vysoké měkké trávy a vykročil k Domu. Světlušky se před ním rozlétaly a on se nořil do mrtvého ticha. Oči přitom nespouštěl ze známé mosazné kliky na dubových dveřích. Neleskla se jako dřív, byla poseta temnými skvrnami.

Vystoupil po schodech a ohlédl se. V zářících oknech jídelny poskakovaly a podivně se lámaly lidské stíny — a Andrej najednou kupodivu až sem zaslechl taneční hudbu a cinkání příborů. Obrátil se zpět k Domu a položil ruku na ovlhlou ozdobnou kliku.

Ve vstupní hale bylo tentokrát šero, nepříjemně chladno a páchlo tu zatuchlinou.

Na velikém stojanu, který připomínal rozložitou palmu, nevisel ani jediný kabát a opuštěný věšák v koutě trčel jako uschlý strom. Z mramorového schodiště zmizel krásný červený běhoun i kovové lišty, zůstaly tu jen zelenavé kroužky po jejich někdejších příchytkách, rozházené zažloutlé nedopalky a špína. Andrej pomalu vystoupil do prvního poschodí.

Bylo ticho, slyšel jen svůj vlastní dech a zvuk svých kroků.

Z dávno vyhaslého krbu začpělo popelem, zdálo se, že tam cosi takřka neznatelně ševelí a zlehka se přesýpá. I v obrovském sále bylo chladno a odněkud sem táhlo… Zčernalé, zaprášené hadry splývaly od neviditelného stropu, mramorové stěny byly zhyzděné špinavými, nechutně vyhlížejícími skvrnami, na kterých se leskla vlhkost. Zlato a purpur z nich oprýskaly a z výklenků závojem pavučin slepě vyhlížely mramorové, sádrové, bronzové i zlaté busty.

Parkety pod nohama popraskávaly a viklaly se, podlaha byla plná odpadků a zbytků někdejší dekorace. Na konci sálu se rozevírala jakási dlouhá chodba, která tu kdysi zcela určitě nebyla. A najednou Andrejovi přímo pod nohama vyběhlo celé hejno krys a s pištěním a dupotem se vřítilo do chodby a zmizelo ve tmě.

Kam se všichni poděli? pomyslel si zmateně Andrej a rozhodl se chodbou projít. Co se s nimi stalo? Dostal se k nějakému železnému schodišti, které se pod jeho kroky rozdunělo. Sestoupil k řadě místností, vstupoval do nich, botama drtil opadanou omítku a rozbité sklo a rozmazával chuchvalce špíny obrostlé plísní. Vším pronikal nasládlý pach hniloby a odněkud sem doléhal jednotvárný pleskot padajících kapek. Na otlučených stěnách se v obrovitých rámech černaly stopy po někdejších obrazech.

A takhle už to zůstane, napadlo Andreje. Něčeho jsem se dopustil… Něčeho jsme se všichni dopustili, a proto už to takhle zůstane. Dům tu bude pořád stát, bude práchnivět a rozpadat se jako každý jiný obyčejný dům, nakonec sem přijedou buldozery, co půjde, to se spálí, a ostatní se odveze na smetiště…. Nikde ani hlásku! Nic — jen ty krysy vztekle piští v koutech místností… Najednou uviděl velkou skříň s roletovým zavíráním a okamžitě si vzpomněl, že zrovna takovou měl kdysi ve svém pokojíku. Šest čtverečních metrů za kuchyní — a okno do dvora, sevřeného zdmi okolních domů… Na skříni byla halda starých novin, vedle nich do roliček stočené plakáty, které ještě před válkou sbíral Andrejův otec, a k tomu spousta dávno nepotřebných papírů… Jednou se k pastičce na myši připletla statná krysa a pastička jí rozdrtila čenich. Krysa si za tuhle skříň zalezla a pořád bylo slyšet její hrabání a šustot. Andrej se pokaždé v noci bál, že se vydrápe nahoru a spadne mu na hlavu. Jednou si vzal dalekohled a z bezpečné vzdálenosti od okna si prohlížel haldu papíru na skříni. Nebyl si zcela jist, ale zdálo se mu, že tam zahlídl špičaté uši, šedivou hlavu a hnusný blýskavý puchýř místo čenichu. Bylo to tak odporné, že vyletěl ze svého pokojíku a zastavil se až na chodbě, kde si sedl na obrovskou truhlu a snažil se překonat nevolnost. Byl tenkrát doma sám, nemusel nikomu nic vysvětlovat, ale sám před sebou se za ten strach styděl. Nakonec přece jenom vstal, šel do obýváku a na gramofonu si pustil nějaký šlágr… Po několika dnech se v jeho pokojíku objevil stejně nasládlý, nepříjemný pach, jaký je cítit i tady… V klenuté temné místnosti, která připomínala rozlehlou studnu, před ním teď překvapivě probleskovaly kovové píšťaly dávno zmrtvělých varhan.

Jako by Andrej vstoupil na hřbitov hudby… Před varhanami se na zemi krčila vedle židle drobná postavička, zpoloviny ukrytá odrbaným koberečkem. Z hlavy jako by tomu neznámému vyrůstala prázdná láhev od vodky… Andrej pochopil, že tady už všechno skončilo, a zamířil k východu.

Když sestoupil ze schodů do parku, uviděl Icika. Byl neobvykle opilý a uvalenější i rozcuchanější, než po pitkách býval. Povážlivě se pohupoval na nejistých nohou a jednou rukou se přidržoval kmenu jabloně. Díval se na Červený dům.

„Všechno skončilo,“ řekl Andrej. „Konec…“

„Zjitřená fantazie svědomí,“ stěží pronesl Icik.

„Jsou tam jenom krysy. Všechno práchniví.“

„Zjitřená fantazie svědomí,“ zopakoval Icik a zahihňal se.