Hned při první rvačce jsem měl někoho postavit ke zdi a holku vyhnat. Jenže… Kam mohla jít? To už jsme byli mezi sutinami, nikde žádná voda, objevili se vlci… Dole se najednou ozval zuřivý řev a rachot, něco jako by se kácelo a někam se koulelo. Do kuželu světla vletěl pozpátku z domovních vrat nahý chlap. Opravdu vypadal jak opice… Plácl sebou na zadek, až se kolem něj zvedl oblak prachu. Ještě ani nestačil vstát — a už se k němu ze stejných vrat řítila druhá, stejně nahatá opice. Vrhla se na něj — a už se ti dva rvali, kouleli se po dlažbě, řvali, hekali a chroptěli a ze všech do sebe mlátili… Andrej se jednou rukou opřel o parapet a druhou naprosto zbytečně prudce hmátl k pasu. Zapomněl, že opasek s pouzdrem a pistolí zůstal v kresle. V tom okamžiku se však z temnoty dole vynořil seržant Vogel. Jak černé mračno přihnané uragánem zaclonil na chvíli rváče na zemi, pak jednoho chytil za vlasy a druhého za bradku, roztrhl je od sebe a vzápětí bylo slyšel, jak jim hlavy zaduněly, když seržant jedním rváčem o druhého třískl. Potom chlapy odhodil jako štěňata — každého na jinou stranu.

„Výborně, seržante!“ zaslechl Andrej nepříliš hlasité, zato však rázné plukovníkovo zvolání. „Na noc ty dva neřády přivázat k lůžkům a zítra mimo pořadí poslat do prvního sledu!“

„Rozkaz, pane plukovníku,“ řekl zadýchaně seržant. Pak se podíval na chlapa, který se vpravo od něj snažil vstát ze země, a nejistě dodal: „Dovoluju si ohlásit, pane plukovníku, že jeden z nich… nepatří k nám. Je to kartograf Roulier.“

Andrej zatřepal hlavou a ztěžka polkl, aby vůbec mohl vydat hlásku. A potom zasípal: „Kartograf Roulier na tři dny do prvního sledu! A s plnou polní! Kdyby se rvačka opakovala — oba dva na místě zastřelit!“ Cítil, jak ho v krku něco strašlivě pálí… „Propříště: Na místě zastřelit každého darebáka, který se bude rvát!“

Vzpamatoval se teprve v okamžiku, kdy si zase sedl ke stolu… Současně si však uvědomil, že tohle všechno měl udělat už dávno. Teď už je možná pozdě! Tupě hleděl na své roztřesené prsty. Teď už je pozdě… Jenže já vám ještě ukážu! Já vás donutím poslouchat! Třeba i polovinu vás nechám postřílet… vlastnoručně polovinu postřílím, ale ti ostatní budou poslouchat jako hodiny. Už toho mám dost! Už ano! A Hnujka to vyfasuje jako první, jen co zase něco vyvede… Jako první…!

Zalovil za sebou u opěradla křesla a vytáhl opasek s pouzdrem. Prohlídl si pistoli. Hlaveň byla zanesená. Natáhl závěr. Šlo to ztuha — a to ještě jen napůl… Pak se závěr zasekl. Hrom aby do toho, všechno je tu samá špína… Venku už byl klid, bylo slyšet jen cvakání okovaných podrážek hlídky, která procházela ulicí. Pak se v tichu ozvalo čísi zakašlání, někdo se hlasitě vysmrkal a zafuněl… Andrej došel ke dveřím, otevřel je a vyhlédl do chodby.

„Duggan!“ zavelel nepříliš hlasitě.

V koutě se něco pohnulo. Andrej sebou trhl, ale hned se uklidnil: Seděl tam Němý. Vždycky takhle sedával — dokázal si velice zvláštním způsobem zkřížit nohy a dřepnout si na ně… Jeho oči se v šeru vlhce leskly.

„Duggan!“ vykřikl o něco hlasitěji Andrej.

„Už jdu, pane,“ ozvalo se z hloubi domu. Byly slyšet kroky.

„Proč tu sedíš?“ obrátil se Andrej k Němému. „Běž si lehnout!“

Němý k němu pootočil svou tvář, ale jinak se ani nepohnul.

Andrej se vrátil ke stolu, a když se objevil Duggan, řekl: „Dejte mi, prosím, do pořádku mou pistoli!“ „Rozkaz, pane,“ pronesl uctivě Duggan, pistoli si vzal a zamířil s ní ke dveřím. Tam rychle ustoupil stranou, protože dovnitř se hnal Icik.

„Hele, lampa!“ zaradoval se Icik a okamžitě se hrnul ke stolu. „Poslouchej, Andreji, nemáme tu víc takovejch lamp? Mám jen baterku a už mě hrozně bolí oči.“

Během posledních dnů Icik strašlivě zhubl. Všechno na něm jen viselo — a všechno taky bylo pořádně otrhané. Navíc páchl… Jako starý kozel.

Po pravdě řečeno — všichni tu teď páchli. Jenom plukovník ne.

Andrej mlčky přihlížel, jak si Icik bez ptaní přitáhl židli, usadil se ke stolu a přisunul k sobě blíž lampu. Potom začal zpod blůzy lovit své poklady a rozkládal je po stole. Byly to hrsti pomačkaných starých papírů… Icik poposedával — a jak bylo jeho zvykem, očima přeskakoval po všem, co měl před sebou, jako by všechno chtěl naráz přečíst. A mezi tím si stačil ještě oštipovat bradavičku. Skoro se teď k ní svými prsty ani nemohl dostat, byl na tvářích, krku — a snad i na uších — zarostlý hustými, bujně se kroutícími vousy.

„Co kdyby ses aspoň oholil?“ řekl konečně Andrej.

„Proč?“ zeptal se roztržitě Icik.

„Celý vedení se holí,“ namítl rozzlobeně Andrej. „Akorát ty jsi jako strašidlo.“

Icik zvedl hlavu a pohlédl na Andreje. Mezi vousy se objevily žluté, dávno nečištěné zuby.

„Jo? Jenže… Já už jsem takovej, že na sebe dost kašlu. Jen se koukni, jakou mám blůzu.“

Andrej ji přejel očima.

„Jen tak mimochodem — mohl by sis ji zašít. Když to neumíš, dej ji Dugganovi!“

„Já si myslím, že Duggan má i beze mě co dělat… A kohopak že se to chystáš střílet?“

„Koho bude nutný,“ odsekl Andrej.

„Ale ale…,“ zamručel Icik a začetl se znovu do svých papírů.

Andrej se podíval na hodinky. Měl už jen deset minut času. S povzdechem se sehnul pod stůl a vylovil odtud boty. Z nich vytáhl poněkud zatvrdlé ponožky, nenápadně k nim přičichl — a potom pravou nohu pootočil ke světlu. Patu měl celou odřenou. Krev z ní sice netekla, ale bolelo to pořádně… Zaťal zuby a nepoddajnou ponožku si natáhl. Pak zahýbal chodidlem… S trpitelskou grimasou sáhl po botě… Když se konečně obul, opásal se řemenem s prázdným pouzdrem a urovnal si blůzu.

„Na!“ broukl Icik a strčil k němu přes stůl hromádku popsaných papírů.

„Co to je?“ zeptal se bez většího zájmu Andrej. „Papír.“

„Aha…“ Andrej papíry sebral a schoval si je do kapsy. „Díky.“

Icik už ale zase četl. Oči mu po papírech jen lítaly.

Andrej si vzpomněl na to, jak se mu nechtělo Icika s sebou na tuhle expedici brát. Byl schopen se oblíkat jako strašák, naschvál provokoval svým židovstvím, protivně se hihňal a každému hned na první pohled muselo být jasné, že nedokáže snášet fyzické útrapy… Andrej si říkal, že s Icikem budou jen problémy — a pokud jde o využití jeho specializace jako archiváře, je možné o tom při takové náročné výpravě dost pochybovat. Jenže teď bylo všechno jinak… I když něco na těch obavách samozřejmě bylo… Icik si například hned jako první odřel nohy. A hned obě… Při večerních raportech se choval přímo nesnesitelně. Nevhodně vtipkoval a ke každému se obracel se samozřejmou familiárností. Když byli na cestě třetí den, propadl se jako idiot do nějakého sklepa a dalo dost práce ho vytáhnout. Pátého dne se ztratil a zdržel tak celou výpravu o několik hodin. Při přestřelce, ke které došlo na třístém čtyřicátém kilometru, se choval jako malý kluk a málem přišel o život.

Vojáci se mu pošklebovali a Quejada se s ním v jednom kuse hádal. Pak se ještě ukázalo, že Ellizauer trpí neskrývanou židofobií a Andrej si s ním musel důrazně promluvit. To všechno bylo… Pak se to ale vyvinulo tak, že se Icik kupodivu stal nejpopulárnější osobou expedice… hned vedle plukovníka. V jistém smyslu ale plukovníka zcela určitě svou popularitou předčil.

Za prvé: Uměl najít vodu. Geologové neustále hledali jako mravenečkové.

Snažili se, celí upachtění vrtali do skal, chodili na průzkum, když ostatní odpočívali… A Icik prostě jen seděl na vlečňáku pod legračním slunečníkem, který si sám zhotovil a přehraboval se ve starých papírech, kterých už měl několik beden. Už čtyřikrát přesně určil, kde jsou podzemní nádrže s vodou. Je sice pravda, že jedna z cisteren už byla vyschlá a v druhé voda páchla zatuchlinou, ale podvakrát expedice získala vynikající pitnou vodu — a to díky jen a jen Icikovi!

Za druhé: Našel sklad oleje. Po tomhle objevu se i Ellizauerův vztah k němu změnil a Ellizauer pak vykládal vedoucímu mechanikovi, že prostě nesnáší židáčkovství, ale proti Židům jako takovým nic nemá. „Vem si například takového Kacmana…!“