„O vojácích mluví ti,“ vpadl mu rozhořčeně do řeči Quejada, „co s nimi tráví dny i noci, jedí společně s nimi, spí vedle nich…“

Najednou nastalo ticho. Kožené křeslo zaskřípělo, jak se v něm plukovník napřímil. Mlčel… Tichounce se otevřely dveře a do místnosti proklouzl Ellizauer. S nevinným úsměvem se v předklonu zasunul na své místo.

Andrej upíral oči na plukovníka: No tak! Podej si Quejadu! Vraž mu jednu! Přes tu hubu nestydatou, vraž mu ji…!

Konečně plukovník otevřel ústa: „Pane poradce, žádám vás, abyste obrátil svou pozornost i na to, že mezi členy vedení se dnes nezdravě projevila shovívavost vůči — sice leckdy pochopitelným, nicméně nevhodným a neomluvitelným — náladám, vyskytujícím se mezi mými podřízenými. Jako velící důstojník vám oznamuji, že v případě konkrétních projevů této shovívavosti budu postupovat vůči těm, kdo tak učiní, podle předpisů týkajících se polních podmínek. Pokud jde o to ostatní, ujišťuji vás, pane poradce, že armáda je připravena plnit veškeré vaše rozkazy.“

Andrej si tiše oddechl a spokojeně se podíval na Quejadu. Ten se pokoušel o úsměv a od nedopalku staré cigarety si zapaloval novou. Ellizauer se skrčil tak, že ho skoro nebylo vidět.

„A jakpak se v polních podmínkách postupuje vůči takovým nositelům konkrétních projevů shovívavosti?“ zajímal se Icik, zjevně také spokojený plukovníkovou reakcí.

„Jsou oběšeni,“ odpověděl suše plukovník. A znovu bylo ticho. Tak to bychom měli, říkal si Andrej. Doufejme, pane Quejado, že je vám teď všechno jasné! Nebo se snad budete chtít ještě na něco zeptat? Ne…, vidím, že už se ptát nechcete… To víte: armáda!

Armáda má poslední slovo! Jenže já stejně úplně nechápu, kde se v plukovníkovi vzala taková jistota. Nebo je to jen maska? Já v téhle chvíli taky asi vypadám sebejistě. Nebo bych tak aspoň vypadat měl… Je to má povinnost tak vypadat!

Zachmuřeně se na plukovníka podíval.

Saint-James seděl v křesle bez hnutí — napřímený, vyhaslou dýmku ve stisknutých zubech. Byl velice bledý. Třeba je to vzteky, pomyslel si Andrej, doufejme, že je to jen vzteky… Sakra, honem něco…, Andrej cítil, že se ho zmocňuje panika, a bleskově se rozhodl. Vyhlásí odpočinek. Dají si pořádnou pauzu… A Kacman musí najít vodu! Hodně vody — pro plukovníka… Třeba jen pro něj, ale musí ji sehnat! A ještě dneska v noci plukovník dostane dvojnásobný příděl vody!

Ellizauer se v předklonu nadzvedl a přes tlustého Quejadu žalostně zakňučel: „Promiňte… Já už zase musím.“

„Seďte!“ řekl Andrej. „Hned skončíme.“ Zvrátil se v křesle dozadu a dlaněmi sevřel opěradla. „Rozkaz na zítřejší den. Odpočinek! Zastávka bude několikadenní. Ellizauere, vy se budete snažit dát do pořádku rozbitý traktor! Dávám vám na to tři dny, tak si s tím laskavě poraďte… Quejado, vy se zítra budete celý den věnovat nemocným. Pozítří se mnou půjdete na hloubkový průzkum. Kacmane, vy taky půjdete… Vodu, Kacmane…!“ zabubnoval prsty po desce stolu, „musíte najít vodu! Pane plukovníku, vy budete zítra celý den odpočívat. To je rozkaz! Pozítří převezmete velení tábora. Všechno, pánové! Můžete jít.“

Kapitola 2

Andrej si baterkou svítil pod nohy. Rychle vyběhl ještě o jedno poschodí výš — mířil už ke čtvrtému… Sakra, copak to nestihne? Musel se na okamžik zastavit, aby překonal strašlivé nutkání. V jeho střevech se cosi harašivě přesunulo a na chvíli se mu ulevilo. Chlapi mizerní! pomyslel si, dokonce i schody zaneřádili, člověk si pomalu nemá kam stoupnout! Doběhl až nahoru a vrazil do prvních dveří. Se skřípěním se otevřely. Andrej nahlédl dovnitř a začichal. Zdálo se mu, že tu nic nepáchne… Posvítil si kolem sebe baterkou. Hned vedle dveří ležela na rozeschlé podlaze kostra.

Mezi špinavými cáry cenila své zuby lebka se zbytky rozježených vlasů.

Tak je to jasné… Chlapi se sem báli jít… Andrej se rozběhl dál chodbou a snažil se přitom vyhýbat výkalům. Dorazil k jídelně… A pak bylo něco, co asi bývala ložnice. Sakra, kde tady mají záchod?

Konečně ho objevil… Potom už mu bylo o něco líp, třebaže bolest ve střevech zcela neustoupila.

Celý zalitý chladným potem vyšel zase na chodbu a rozsvítil baterku.

Znovu narazil na Němého, který se tentokrát zády opíral o obrovskou lakovanou skříň — velké bílé dlaně si zasunul za široký opasek… „Hlídáš?“ zeptal se ho vlídně Andrej a hned dodal: „Jen hlídej, hlídej!

Jenom nevím, co bys asi tak dělal, kdyby mě tu teď někdo vzal po hlavě.“

Uvědomil si, že si zvykl mluvit na tohohle zvláštního člověka jako na psa, a připadal si najednou trapně. Poplácal tedy Němého přátelsky po odhaleném chladném rameni a zvolna vykročil na prohlídku dalších místností.

Brzy za sebou zaslechl i měkké kroky Němého… Byt, kterým procházeli, byl velice pěkný. Měl spoustu pokojů se starožitným nábytkem, ze stropů visely těžké lustry, na stěnách byla v krásných rámech spousta obrazů — teď už bohužel zčernalých… Kdysi nádherný nábytek však neskýtal pěkný pohled. Opěradla křesel byla ulámaná, židle měly zurážené nohy, ze skříní někdo odtrhal dveře… Snad tady tím nábytkem topili, napadlo Andreje. Ale při takovém vedru, které tu je…? To je divné… Když se nad tím člověk zamyslel — celý tenhle dům byl nějak divný.

Není divu, že vojáci mají strach… Některé byty tu našli otevřené — a v těch nebylo vůbec nic. Jen holé stěny. Jiné byty ale byly zvnitřku zamčené, některé dokonce zabarikádované nábytkem — a když se podařilo vniknout dovnitř, všude se naskýtal stejný obraz: ležely tam lidské kostry. Vlastně to nebyla zvláštnost jen tohohle domu… Stejně to vypadalo i v okolních budovách a dalo se předpokládat, že ne jen v těch nejbližších, už prozkoumaných… Bylo to všechno vlastně naprosto nepochopitelné a dokonce ani Icik Kacman nedokázal najít alespoň trochu rozumné vysvětlení pro to, s čím se tu setkali. Proč někteří obyvatelé těchto domů utekli a vzali si s sebou absolutně všechno včetně knih — a proč někteří zůstali, zabarikádovali se v bytech a pravděpodobně v nich potom hlady a žízní zemřeli? Možná že zmrzli! Někde byly ještě pozůstatky jakýchsi primitivních kamen, někde bylo zřejmé, že se oheň rozdělával přímo na podlaze nebo na plechových plátech, které byly nejspíš utrhané ze střech.

„Rozumíš tomu, co se tady stalo?“ zeptal se teď Andrej Němého.

Němý váhavě zavrtěl hlavou.

„Byl jsi tu už někdy dřív?“

Němý kývl.

„To tu ještě lidi žili?“

Znovu zavrtěl hlavou… Andrej se pokoušel odhadnout, co asi bylo namalováno na obraze, který se změnil v černavou plochu. Zdálo se, že to mohl být portrét. Snad nějaká žena… „Je tohle místo nebezpečné?“

Němý jako by zkameněl.

„Chápeš, na co se tě ptám?“

Kývnutí.

„Můžeš mi odpovědět?“

Němý zavrtěl hlavou.

„I za to dík…,“ řekl zamyšleně Andrej. „Co si z toho ale vybrat? No dobrá… Půjdeme.“

Vrátili se do prvního patra. Němý si zase na chodbě zalezl do kouta a Andrej šel do své místnosti. S Icikem tam čekal Korejec Pak. Živě se spolu bavili, ale když Andrej vstoupil, zmlkli a Korejec vykročil Andrejovi vstříc.

„Jen si sedněte,“ pobídl ho Andrej a sám se hned taky usadil.

Korejec uctivě počkal — a teprve až po Andrejovi zlehka dosedl na samý kraj židle a ruce složil na kolenou.

Jeho žlutavý obličej působil velice klidným dojmem, ospalá očka bylo sotva vidět ve škvírkách opuchlých víček. Andrejovi tenhle člověk připadal přinejmenším zajímavý. Byl vždycky upravený, příjemný, ke všem se choval přátelsky, ale nikdy nebyl dotěrný, nikdy toho moc nenamluvil. Přívětivost a úcta k druhému… To z něj vždy vyzařovalo. A při tom všem byl tak trochu zvláštní… Jako kdyby si od ostatních držel distanc. A byl to on, kdo na třístém čtyřicátém kilometru dokázat zastavit nesmyslnou palbu při di voké přestřelce v rozvalinách! Vynořil se ze sutin, pozvedl ruku s otevřenou dlaní a šel pomalu do deště střel… „Nevzburcoval jsem vás ze spaní?“ zeptal se Andrej.