Icik se po něm podíval: „Víš co? Napijeme se!“

„Nemám to čím rozředit.“

„Tak já ti přivedu Drmolu, chceš?“

„Jdi do háje!“ Andrej vstal a bolestivě se zašklebil. V botě se mu připomněla odřená noha. „Já se radši půjdu podívat, jestli je všechno v pořádku.“

Ruka mu sjela k prázdnému pouzdru na opasku. „Máš pistoli?“

„Někde bude… Proč?“

„Jen tak,“ prohodil Andrej a vyšel ven.

Na chodbě vytáhl z kapsy baterku. Z kouta mu vykročil vstříc Němý.

Vpravo za pootevřenými dveřmi byly slyšet tiché hlasy. Andrej na chvíli zůstal stát… „V Káhiře, Duggane, v Káhiře!“ opakoval důrazně plukovník. „Vidím, že jste to zapomněl! Jednadvacátý pluk Yorkshirských střelců! A velel mu starý Bill, pátý baronet Stratford.“

„Omlouvám se, pane plukovníku,“ namítal uctivě Duggan, „ale můžeme se podívat do deníků pana plukovníka…“

„To není nutné, Duggane! Postarejte se teď o tu pistoli! Ještě mi dlužíte večerní předčítání.“

Andrej došel k odpočívadlu u schodiště a málem vrazil do Ellizauera, který se tu krčil u zábradlí a pokuřoval.

„Poslední cigaretka před usnutím?“

„Přesně tak, pane poradce. Už si jdu lehnout. „Jen jděte, jděte,“ prohodil Andrej, když ho míjel. „Znáte to: Kdo víc spí, méně hřeší.“

Ellizauer se povinně zasmál. Čahoun jeden…, pomyslel si dopáleně Andrej. Jen ať si zkusí ten traktor neopravit! Potáhne náklad místo něj!

Řadoví členové expedice byli ubytováni v přízemí — což jim ovšem nebránilo v tom, aby svou potřebu chodili vykonávat zásadně o něco výš… Teď tu bylo ticho, pravděpodobně už všichni, nebo skoro všichni, spali.

Dveře do jednotlivých místností byly pozotvírané, zřejmě se tu snažili udělat průvan. Chodbou se neslo chrápání, nesrozumitelné brumlání a kuřácké pokašlávání.

Andrej nejdřív nahlédl do bytu na levé straně chodby. Tam spali vojáci.

Z malého pokojíku bez oken se linulo světlo. Seržant Vogel pouze v trenýrkách a s brigadýrkou posunutou do týla seděl u stolu a soustředěně vyplňoval nějaký výkaz. V ložnici vojáků byl klid. Seržant měl své dveře dokořán, nikdo nemohl dovnitř ani ven nepozorovaně projít. Když Vogel zaslechl Andrejovy kroky, zvedl hlavu a dlaní si před lampou zastínil oči.

„To jsem já, seržante,“ řekl tiše Andrej a vstoupil.

Seržant mu okamžitě přistrčil židli. Andrej si sedl a rozhlédl se. Takže u vojáků je klid… Všechny tři kanystry s vodou na příděl jsou už tady, krabice s konzervami na snídani taky… I karton cigaret. Seržantova perfektně vyčištěná pistole leží na stole… Vzduch je tu ale takový, že by se dal krájet.

„Co bude zítra k snídani, seržante?“

„Jako obvykle, pane poradce,“ odpověděl udiveně Vogel.

„Tak vymyslete něco neobvyklého. Třeba rýžovou kaši… slazenou. Zůstalo nám nějaké konzervované ovoce?“

„Můžeme dát sušený švestky…“

„To by šlo. A každému dejte dvojitou porci vody. A… každému půl tabulky čokolády… Zbyla vám ještě nějaká?“

„Trošku zbylo,“ odpověděl neochotně seržant.

„No tak ji rozdejte… A co cigarety? Tohle je poslední karton?“

„Poslední.“

„To se nedá nic dělat. Zítra jim ještě dejte normální příděl — a od pozítří ho snižujte. A ještě něco: plukovník bude od zítřejšího rána dostávat pokaždé dvojitý příděl vody…“

„Poslušně hlásím…,“ spustil seržant, ale Andrej ho okamžitě přerušil: „Já vím, co chcete říct! Plukovníkovi sdělíte, že jsem tak rozhodl já.“

„Rozkaz!.. Anastasis!“ zarval náhle seržant, „kampak?“ Andrej se ohlédl. Chodbičkou se od společné ložnice potácela nějaká postava a přidržovala se stěny. Ospalý chlap — taky jen v trenýrkách, s botami bez ponožek… „Omlouvám se, pane seržante…,“ zamumlal a bylo jasné, že vůbec nic nechápe. Pak připažil, jako by se stavěl do pozoru. „Dovolte mi odejít na toaletu!“

„Potřebujete papír?“

Voják chvíli jako by přemýšlel: „Ani ne… Já mám!“ A poslušně ukázal zmuchlaný papír, který svíral v hrsti. Příděl z archivů od Icika, uvědomil si Andrej. „Dovolte mi odejít.“

„Jdi! Omlouvám se za ně, pane poradce, ale oni fakt běhají celý noce… A někdy se i vydělají přímo pod sebe. Dřív na to zabíral hypermangan, ale teď už nic. Přejete si, pane poradce, zkontrolovat stráže?“

„Ne,“ řekl Andrej a vstal.

„Mám vás doprovodit?“

„Ne. Zůstaňte tady.“

Andrej se znovu octl na chodbě. Bylo tu stejné dusno jako uvnitř, ale vzduch tu byl přece jen dýchatelnější. Vedle Andreje se neslyšně vynořil Němý. Tichem se shora rozléhaly kroky a funění vojína Anastasise. Určitě na tu toaletu nedojde a vydělá se na podlahu, pomyslel si zhnuseně Andrej.

„Tak co…,“ řekl tiše a obrátil se k Němému, „podíváme se, jak se zabydleli civilové?“

Přešel na druhou stranu chodby k druhému bytu. Pach potu a špíny byl úplně stejný jako v předchozích místnostech, ale chyběl tu vojenský pořádek.

Tlumené světlo lampy z chodby dopadalo do předsíně bytu jen spoře, ale přece jen bylo vidět, že se tu válejí na jedné hromadě nejrůznější přístroje ve vacích z plachtoviny, zbraně, špinavé torny, z kterých vylézá všechno možné, a u zdi je kupa opadaných misek a kalíšků. Andrej vstoupil do nejbližšího pokoje a okamžitě zakopl o čísi botu.

Tohle byla ložnice řidičů. Na podlaze si rozložili celtovou plachtu a teď už všichni spali — nazí, zpocení… Ani je zřejmě nenapadlo ustlat prostěradla… Po pravdě řečeno, ta byla stejně daleko špinavější než plachta… Jeden z řidičů se najednou nadzvedl a se zavřenýma očima se zuřivě začal škrábat na zádech. K tomu si brumlal: „Jde se na lov, rozumíš? Ne na špacír!

Jde se na lov! Voda je žlutá, rozumíš? Pod sněhem je žlutá!“ Pak zmlkl a svalil se na bok.

Andrej se ujistil, že jsou tu všichni čtyři šoféři, a vykročil dál. Tady se zabydlela „inteligence“. Ustlali si na rozkládacích lůžkách šedivá prostěradla — a spali stejně neklidně jako ti ve vedlejší místnosti. Chrápali, sténali, skřípěli zuby… Zabrali si pokoje po dvou. V jednom byli dva kartografové, v druhém dva geologové. Andrej najednou ucítil nějakou neznámou nasládlou vůni a okamžitě si vzpomněl, že dneska někdo mluvil o hašiši. Prý ho geologové kouří… A už předevčírem sebral seržant Vogel vojínu Tevosjanovi cigaretu z trávy, seřval ho a pohrozil mu, že ho nechá zdechnout někde v prvním sledu. Plukovník se nad tím vším spíš pousmál, ale Andrejovi se to nelíbilo.

Ostatní místnosti rozlehlého bytu byly prázdné, jenom v kuchyni spala Drmola. Byla celá zachumlaná do nějakých hadrů, asi jí dali tenhle večer chlapi zabrat… Zpod špinavých cárů trčely hubené nohy — samá modřina a podivné flekance. Ta nám tu taky chyběla! říkal si Andrej. Aby ji čert vzal, děvku jednu špinavou! Kdo to vlastně je? Pořád jenom něco drmolí, ale jakou řečí — to nikdo neví. Nikdo jí nerozumí. A jak je vůbec možné, že se tady objevil nesrozumitelný jazyk? Jak k tomu mohlo dojít? Když ji Icik poprvé uslyšel, úplně ztratil dech: Co si to drmolí? A z toho to její jméno vzniklo: Drmola! Icik ji tak pojmenoval… A docela případně.

Andrej se vrátil k ložnici šoférů. Opatrně posvítil a ukázal Němému směrem k Permjakovi. Němý se tiše protáhl mezi spícími, sklonil se nad Permjakem a oběma rukama se ho dotkl někde u uší. Vzápětí poodstoupil.

Permjak se posadil, jednou rukou se opřel o podlahu, druhou si otíral vlhké rty.

Andrej počkal, až si ho Permjak povšimne, a hlavou mu naznačil, že na něj počká na chodbě. Permjak rychle a tiše vstal. Pak spolu zamířili do prázdného pokoje na konci bytu. Němý za nimi zavřel dveře a opřel se o ně zády. Andrej se rozhlížel, kam by se mohli usadit, ale nebyl tu ani jediný kousek nábytku. A tak si Andrej sedl přímo na zem… Permjak si dřepl proti němu. Ve špatném světle Permjakův pihovatý obličej vypadal ušmudlaně, spečené vlasy mu padaly do čela, na kterém se černala neumělá písmenka tetování: Votrok Chruščova.

„Chceš se napít?“ zeptal se tiše Andrej.

Permjak kývl a nejistě se usmál. Určitě měl žízeň.

Andrej vylovil ze zadní kapsy kalhot plochou polní láhev, v níž na dně šplíchala voda, a podal ji Permjakovi. Díval se na něho, jak pije: maličkými doušky a zhluboka přitom vdechuje a vydechuje nosem. Ježatý ohryzek mu divoce skáče… Permjak se okamžitě celý zpotil.