„Já ti ještě přečtu jeden dopis,“ nepřestával Icik. „Člověče, oni tu měli něco jako polygamii!“

„Vypadni,“ řekl nevzrušeně Andrej.

Icik se zahihňal. Andrej zavřel oči. Ještě chvíli poslouchal, jak si Icik skládá všechno, co chce odnést. Šustily papíry, povrzávala podlaha — a nakonec zaskřípěly dveře. Když potom Andrej oči zase otevřel, všude byla naprostá tma.

Nějaká turbulence… No, to se ještě uvidí! To nemůžeme ovlivnit. Má smysl přemýšlet jen o tom, co ovlivnit můžeme. Kdysi v Leningradu žádná turbulence nebyla, ale mráz ano… hrozný, třeskutý… A ti, co v něm umírali, křičeli u zledovatělých vrat. Hlas jim slábl, trvalo to celé hodiny, než ztichli docela… Jednou už Andrej usínal a slyšel něčí křik — a potom se tím beznadějným sténáním ještě dlouho probouzel… Nemohl říci, že mu to tenkrát připadalo děsivé, jen se mu z toho dělalo zle. Potom ráno, celý zachumlaný do všeho možného, sestupoval s matkou po schodech pokrytých zledovatělými výkaly a uviděl toho, co v noci křičel… Andrej se tenkrát držel matky za ruku — v druhé vlekla malé sáňky s přivázaným vědrem na vodu — a ten člověk ležel v přízemí vedle výtahové šachty… Andrej si představoval, jak tam asi v noci upadl a už nemohl vstát, ani lézt už nemohl — a nikdo k němu nevyšel ven. Žádná turbulence vzduchu tam nebyla a přežili jsme jen díky tomu, že matka měla ve zvyku neobstarávat zásoby dříví na zimu až v létě, vždycky je kupovala hned na jaře… To dříví nás zachránilo. A taky kočky. Dvanáct dospělých koček a koťátko, které bylo tak hladové, že se malému Andrejovi vrhlo na prsty, když je chtěl pohladit — a začalo je hryzat… Vy hajzlové, vzpomněl si najednou vztekle Andrej na vojáky, kteří teď spali v tomhle domě, to byste teprve koukali, co to je, když jde o život! Tam v tom městě to bylo daleko horší než tady! Tam bych se byl určitě zbláznil…, kdybych byl dospělý. Nepřeskočilo mi, protože jsem byl dítě. Děti spíš rovnou umíraly… A mimochodem — tamto město se nevzdalo, pomyslel si ještě. Ti, co tam zůstali, pomaličku vymírali. Zmrzlé je ukládali do kůlen, ale život běžel dál… Podivný, hrozný, ale přece jen život. Živí se starali o živé: pokoušeli se je vyvézt z obklíčení. A spousta jich umírala. Někdo nenápadně, někdo se snažil o hrdinské činy, někdo do poslední chvíle pracoval v továr ně… A byli i takoví, kteří na tom všem vydělávali: za kousek chleba si odnášeli domů zlato, perly, drahokamy — a nakonec třeba taky umřeli, protože je za šmelinu popravili, odvedli je dolů k Něvě, zastřelili je — a popravčí četa, sama hlady vychrtlá, odcházela potom mlčky od břehu, jeden na druhého se raději ani nepodíval, hlavy měli sklopené… A pak se našli i netvoři, kteří loupili a vraždili se sekyrou v ruce na ulici, jedli lidské maso a pokoušeli se s ním i obchodovat… A ti taky umírali. V onom městě nebylo nic obvyklejšího než smrt. Přesto však — lidé, co ještě měli sílu, dbali na to, aby byl dodržován nějaký řád. A proto město přežilo.

A co tamti nahoře…? Litovali nás? napadlo Andreje. Nebo na nás vůbec nepomysleli? Prostě plnili rozkaz — a v tom rozkazu se mluvilo o městě, a ne o nás. Lépe řečeno — o nás taky, ale někde až úplně na samém konci… Na Finském nádraží stály pod mrazivou světlou oblohou dlouhatánské někdejší výletní vlaky. V našem vagónu byly jenom malé děti, dali nás dohromady, už si to moc nepamatuju. Vybavuje se mi jenom sluníčko v oknech a pára, která nám šla od úst. A potom ještě dětský hlásek… Pořád dokola opakoval: „Jdi do hajzlu! Upaluj!“ Byl takový pisklavý, bezmocně navztekaný. A pořád dokola: „Jdi do hajzlu! Upaluj…“

Moment, o tom přece nechci… Ne, mně jde o ten rozkaz a o soucit, o to mi jde! Já například ty naše vojáky teď lituju. Rozumím jim a soucítím s nimi. Jsou to přece dobrovolníci — a mezi nimi vždycky bývají dobrodruzi, kteří se těší, že si možná i zastřílejí, lidi s toulavýma botama, zvídaví tvorové, kteří rádi lezou do různých rozvalin a hledají nejen poklady, ale i nejroztodivnější suvenýry, aby se jimi pak mohli chlubit… A co místo toho tady mají? Průjem, puchýře a strach z něčeho, co ani neumějí pojmenovat. A to je pak ke vzpouře jen krůček!

Jenže co já? Copak to mám snadnější? A copak já jsem si šel takovou dálku pro průjem? Taky se mi nechce jít dál. Taky si myslím, že nás tam nic dobrého nečeká! Copak já jsem ksakru neměl taky nějakou svou vlastní pěknou představu? Nějaký ten Křišťálový palác za obzorem…? A možná že bych se teď cítil nejlíp, kdybych mohl zavelet: Čelem vzad! Vždyť mi ta hnusná špína leze krkem a jsem vším vlastně zklamaný… A abych se přiznal: Bojím se! I když nevím čeho… Nějaké prapodivné turbulence, nebo lidí, co prý mají železné hlavy…? Všechno se ve mně zhroutilo, když jsem uviděl ty ubožáky s vyřezanými jazyky. Dalo se to chápat jako varování: Nelez dál, pitomče! Vrať se…! A co ti vlci? Jednou jsem šel úplně poslední, protože jsem viděl, že ti ostatní se bojí vzadu jít… A bylo mi všelijak!

Jen jsem koukal, kde co na mě vyletí z prachu a rafne mě… Jo, milánkové, hajzlíci jedni, nejste sami, komu je tady z toho úzko. I já jsem jako vy z žízně celý vyschlý a uvnitř rozpraskaný… No tak dobře… Proč tedy jít dál? Zítra zavelíš — a všichni poletí nazpátek, jako by měli křídla. Doma hodíš Geigerovi pod nohy všechna ta vysoká zmocnění, která ti dal, a řekneš mu: Koukni, kamaráde, jestli máš tak velkou chuť objevovat tajemný neznámo, jestli tě ve Městě pálí dobrý bydlo, jdi si třeba ke všem čertům sám… Ale ne, nemusím to dramatizovat!

Buď jak buď — prošli jsme osm set kilometrů, nakreslili jsme mapy, archivního materiálu máme deset beden… copak to je všechno málo? Prostě už tam dál nic není! Proč se tam ještě máme táhnout? Nejsme tu na Zemi!

Nejsme na planetě, která má tvar koule! Žádné Antiměsto pochopitelně neexistuje, to už je teď jistá věc. Nikdo o něm ani neslyšel… Nebude přece problém náš návrat zdůvodnit! To je ale právě ono: Budu hledat zdůvodnění…!

Jak tedy zní otázka? Dohoda byla jasná: Jít až do konce, pokud to půjde.

A nejen dohoda… I rozkaz tak zněl. Bylo to tak? Bylo… Takže — co?

Můžeš jít dál? Můžeš. Jídlo pořád ještě je, pohonné hmoty taky. Zbraně jsou v pořádku… Lidi se pochopitelně unavili, ale nemáš tu raněné, nikdo nezahynul. A s únavou to taky nebude tak žhavé, když si to ještě večer rozdávají s Drmolou. Bane, kamaráde, tohle ti nevychází! Fritz ti řekne, že jsi velitel na hovno… Že se v tobě zmýlil! A bůhví co mu bude vykládat Quejada…, nebo i Permjak a jistě i Ellizauer… A bůhví co pak Fritz udělá!

Tuhle myšlenku chtěl od sebe Andrej odehnat, ale už to nešlo. Najednou si totiž s úžasem uvědomil, že se mu v jeho funkci pana poradce přece jenom líbí a že by o ni opravdu nerad přišel. Rázem by všechno bylo jinak…!

Tak ať! začal si honem říkat. Ať si je všechno jinak! Copak bez té funkce nemůžu žít? Prosím… Jen ať se pan Quejada bezevšeho posadí na mé místo! Já si to s ním klidně vyměním. Copak se zboří svět? Ach bože… svět! Ne, nezboří se! Andrej přece není dítě, aby si mohl myslet, že je nepostradatelný.

Svět bude existovat dál — i bez Andreje, i bez Geigera.

Každý má na svém místě pracovat podle svých schopností…? Prosím, nic proti tomu. Já jsem připraven tuhletu svou povinnost plnit. Na svém místě… právě na něm… Jenomže, pane poradce, ono jde o to, že vaše místo je na výsluní. Tam, kde jsou ti, kteří vládnou. Tak je to, pane poradce! A proč ale může bývalý poddůstojník poražené armády mít právo vládnout milionovému Městu — a já, člověk s vysokoškolským vzděláním, vědecký pracovník, který už se málem stal kandidátem věd, bych neměl mít právo řídit jedno jediné oddělení vědy? Proč bych já měl být na tom hůř než on?

Vždyť je to nesmysl…! Mám právo — nemám právo… Právo na vládu má ten, kdo umí vládnout. A ještě přesněji: Právo na vládu má ten, kdo vládne. Když si umíš podřídit ty druhé, máš právo vládnout. Když to neumíš, tak máš smůlu… Jak já si vás podám, neřádi! pronesl Andrej v duchu k spícím vojákům.

Budete poslouchat! A ne proto, že se sám snažím ze všech sil a do roztrhání těla někam dojít, ale proto, že vám to prostě rozkážu! A rozkážu vám to, mizerové, žoldáci všiví, ne proto, že se cítím být povinován celému Městu a nebo dokonce přímo Geigerovi, udělám to proto, že mám nad vámi moc!