Vzadu za nimi se ozvalo zavytí týraného motoru, Andrej se ale neotočil.

Najednou měl pocit úžasné svobody. Na několik krásných hodin mizí z jeho obzoru páchnoucí vojáci i jejich primitivní nápady a úvahy, mizí i intrikán Quejada, kterého Andrej už prokoukl a jen těžko snášel, mizí všechny ty protivné starosti o cizí odřené nohy, o cizí problémy a rvačky, o to, že někomu se chce zvracet…, nepřiotrávil se něčím…? — a tamten zase má krvavý průjem…, jen aby to nebyla úplavice! Všichni mi můžete vlízt na záda, opakoval si teď spokojeně Andrej. Třeba sto let bych vás nemusel vidět! Kdybyste věděli, jak je mi bez vás dobře!

Vzápětí ho ale napadlo, že s tím Korejcem to přece jen není všechno tak úplně jasné. Na okamžik se ho zmocnily pochybnosti, zda pocit volnosti, který teď prožívá, nebude co nejdřív znovu vystřídán napětím a podezíráním, ale pak nad tím mávl rukou. Korejec má prostě svou mentalitu… Je to kliďas, pořád spokojený, na nic si nestěžuje… Možná by se dalo říct, že je to taková dálněvýchodní varianta Icika Kacmana… Najednou si Andrej vzpomněl, jak mu kdysi bratr říkal, že na Dálném východě národy — zvláště Japonci — mají vztah ke Korejcům asi tak jako v Evropě Rusové a Němci k Židům. Teď mu to připadlo legrační… A najednou si připomněl Wanga. Jakpak by si tady asi vedl Wang? Anebo Kensi… Před očima se mu rázem mihl i Donald…, ten by si tu možná věděl rady! A Jura? Škoda že se Andrejovi nepodařilo přemluvit ho, aby šel taky! S Jurou by to tu všechno bylo jinačí!

Vzpomněl si, jak ještě den před odjezdem si speciálně vyhradil několik hodin na cestu k Jurovi. Geiger ho naložil do svého bouráku s neprůstřelnými okny — a jeli. Popíjeli pak ve velké patrové chalupě, kde bylo všude uklizeno, čisto a voněla tam máta, doma pečený chleba a ze všeho dýchala útulná zabydlenost… Pili kořalku, přikusovali selátko v rosolu, nakládané okurčičky, jaké Andrej už hezky dlouho nejedl, obírali skopová žebírka, namáčeli maso do česnekového láku — a potom kyprá Holanďanka Marta, s kterou se Jura oženil a čekali už spolu třetí dítě — přinesla bublající samovar, který Jura kdysi vyměnil za fůru obilí a fůru brambor. Dlouho, beze spěchu popíjeli čaj a mlsali k němu fantastickou zavařeninu, celí se z toho hodování zpotili a otírali si čela čisťounkými, vyšívanými ručníky, funěli a Jura pořád mlel svou: „Bajo, chlapci, teď se dá dobře žít… Každej den mi sem přivedou pět darmošlapů z lágru — a já je vychovávám prací. Snažím se ze všech sil — a kdyby si náhodou něco začali, hned dostanou po hubě.

Žrádla ale u mě mají, co hrdlo ráčí. Co jím já, jedí i oni. Nejsem přece žádnej vykořisťovatel…“ A když se loučili, když už Andrej seděl v autě, Jura sevřel jeho ruku do těch svých tlap, které byly samý mozol, podíval se mu do očí a řekl: „Odpustíš mi to, Andreji, viď? Musel bych tu všechno nechat.

I ženu… A taky tyhlety — a to nejde, to nesmím…“ A ukázal svým obrovským prstem dozadu k zápraží, kde se nenápadně pošťuchovali dva blonďatí, skoro stejně velcí kluci… Andrej se konečně obrátil. Vozy už nebylo vidět. Za oparem rozpáleného vzduchu měkce, jako z vaty zaznívalo tlumené řachtání motoru. Icik šel teď vedle Korejce Paka, mával mu před nosem plánkem a vykřikoval něco o měřítku. Korejec mu přikyvoval, usmíval se, ale když se Icik chtěl zastavit, aby si plánek důkladně prohlídli, vzal ho za loket a jemně ho popostrčil dopředu. Opravdu je to asi solidní člověk, říkal si Andrej. Zřejmě se na něj dá i v obtížných podmínkách spolehnout. To je zajímavé, že se s Geigerem rozešli… Je tedy pravda, že každý jsou z jiného těsta… Korejec Pak studoval v Cambridgi a byl doktorem filozofie. Když se po studiích vrátil do Jižní Koreje, zapletl se do nějakých studentských rebelií proti režimu a Li Syn Man ho strčil do basy. Z ní ho v padesátém roce vysvobodila severokorejská armáda, psalo se o něm v novinách jako o vzorném synu korejského lidu, který nenávidí lisynmanovskou kliku a americké imperialisty. Potom se stal prorektorem — a za měsíc se znovu octl v base, v níž si bez soudu poseděl až do výsadku v Čemulpo, kdy se věznice dostala pod palbu První jízdní divize pronikající na severozápad. Vězni se octli na svobodě… V Soulu ale bylo boží dopuštění, kdekdo si s kdekým vyrovnával své účty — a Pakovi se zdálo, že tohle přežít by byl zázrak. A vtom se objevila možnost zúčastnit se Experimentu… Do Města přišel ještě před Andrejem a stačil za to dobu vystřídat dvacítku různých profesí. Brzy měl konflikt s primátorem a stal se členem ilegální organizace, která se rekrutovala především z řad inteligence. Podporovali tehdy Geigera. Jenže potom muselo mezi nimi a Geigerem k něčemu dojít, protože velká skupina členů téhle organizace ještě dva roky před Převratem tajně opustila Město a vydala se na sever.

Měli štěstí. Na třístém padesátém kilometru našli svého druhu poklad: obrovské zásoby všeho možného, co potřebovali ke svému životu, včetně moderního technického vybavení. Tohle místo bylo po všech stránkách přijatelné k osídlení: byla tam voda a úrodná půda poblíž Žluté stěny, dost budov bylo ještě obyvatelných… A tak tam zůstali. Nic nevěděli o tom, co se zatím ve Městě stalo. Když se objevila expedice s pásovými traktory a ozbrojeným doprovodem, mysleli si, že je někdo přišel zlikvidovat. A tak na nic nečekali a zaútočili… Naštěstí v té divoké přestřelce zahynul jen jeden člověk. Korejec totiž mezi členy expedice uviděl svého dávného přítele Icika — a pochopil, že nutně musí jít o nedorozumění.

S nasazením vlastního života zabránil dalšímu krveprolévání… A potom zašel za Andrejem a řekl mu, že by se rád k jejich skupině přidal, protože jako člověk zvídavý měl už dávno cestu na sever v plánu, ale nebylo v jeho silách ji uskutečnit… Andrej mu sice moc nevěřil, ale vzal ho s sebou. Říkal si, že jim Korejec může být prospěšný, protože o těchhle končinách víc ví — a ukázalo se, že se nemýlil. Korejec se opravdu snažil a k Andrejovi se vždycky choval uctivě a přátelsky. V přátelském kontaktu byl pořád i s Icikem — a přesto se o úplné otevřenosti z jeho strany nedalo mluvit. Ani Andrej, ani Icik nikdy nezjistili, odkud všechny své vědomosti získal. Kde přišel ke všem těm legendám i faktickým informacím o cestě, která je čekala? Co ho skutečně vedlo k tomu, že se k expedici přidal? Co si doopravdy myslel o Geigerovi, o Městě, o Experimentu…? Vždycky se vyhýbal rozhovorům na takováto témata… Andrej od sebe rázně odehnal neustále se vracející myšlenky. Zůstal stát a počkal, až ho všichni dojdou: „Tak už máte jasnou představu, o co se budete zajímat především?“

„Především…“ Icik před ním rozložil svůj plánek. „Podívej se,“ ukázal svým špinavým nehtem, „tadyhle teď jsme. Takže… ještě šest bloků domů — a musí tam být náměstí. Tadyhle je nějaká velká budova, nejspíš radnice.

Tam bysme se měli dostat! Možná to není daleko, nevím — neznáme měřítko plánku, zatím můžeme jen odhadovat. Třeba je to všechno, co by kamenem dohodil… Podívej, tady je napsáno: ‚Panteon‘. Zbožňuju panteony…“

„Dobrá…“ Andrej si upravil řemen samopalu a zamyslel se: „Můžeme tam zajít, samozřejmě… A vodu dneska nebudeme hledat?“

„K vodě je ještě daleko,“ prohodil tiše Korejec Pak.

„Asi to tak bude,“ přidal se k němu okamžitě Icik, „s tou vodou je to tady vůbec těžký, ale koukni se,“ strčil Pakovi před oči plánek, „tady je napsáno: ‚Vodárna‘. Rozumíš tomu tak, že to je tahle zakreslená budova?“

„Já nevím,“ pokrčil Korejec rameny. „Ale jestli v těchhle domech byla voda, tak tohle opravdu může vodárna být.“

„A-a-a-ha,“ zamručel Icik. „Jenže to je asi moc daleko. Měřítko plánku neznáme, a tak by to mohlo být třeba třicet kilometrů. A to za jeden den nezvládneme. Poslouchej, Andreji, proč tu vodu potřebuješ zrovna dneska? Zítra ji stejně jdeme hledat, na tom jsme se přece domluvili! Tedy, lépe řečeno: jedeme hledat…“

„Tak dobře,“ kývl Andrej, „až zítra.“

Srovnali se teď do jedné řady. Chvíli šli mlčky a Icik pořád otáčel hlavu zprava doleva a zase nazpátek, jako by větřil na všechny strany. Nic zvláštního ho však nezaujalo. Míjeli dvou a třípatrové domy, některé z nich byly docela hezké. Skla oken byla ale vytlučená, místy nahrazená pokroucenou překližkou. Na balkonech se povalovaly zpřeházené truhlíky na květiny a některé domy byly úplně zarostlé zaprášeným břečťanem. Pak došli k nějakému velkému obchodu. Výkladní skříně zůstaly kupodivu celé, byly ale tak špinavé, že se dovnitř nedalo nahlédnout. Dveře obchodu byly vyražené… Icik se tam rozběhl — a hned byl zase zpátky: „Všecko vyrabovaný,“ sdělil ostatním stručně.