„Jdeme odtud,“ řekl. „Nechte toho! Jdeme!“ Icik se po něm podíval nepřítomnýma očima, škubl sebou, vytrhl se mu, rázem vystřízlivěl a okamžitě sjel pozorným pohledem Andreje od hlavy až k patě: „Co ti je?“ zeptal se.

„Stalo se něco?“

„Nic se nestalo,“ odpověděl vztekle Andrej. „Už se tu ale dál nepřehrabujte!

To stačí. Kam jste to chtěli? Do panteonu? No tak tam půjdeme…!“

Korejec Pak, kterého Andrej pořád ještě držel za límec, opatrně pokrčil rameny a odkašlal si. Andrej ho pustil.

„Víš, co jsme tu našli?“ spustil Icik, ale hned toho nechal: „Poslouchej — co se stalo?“

Andrej už se vzpamatoval. To, co viděl tam dole na ulici, se mu teď — v tomhle obrovském nevětraném sálu ve společnosti nadšeného Icika a uctivě se tvářícího Paka — zdálo nesmyslné a nemožné.

„Nemůžeme v každým domě ztrácet tolik času,“ řekl zamračeně. „Musíme se za světla vrátit. Pojďte!“

„Knihovna není každej dům!“ ozval se okamžitě Icik. „Je to první knihovna za celou tu dobu! Poslouchej, ty vypadáš hrozně… Tak řekneš nám, co se stalo?“

Andrej se k tomu ale bůhvíproč pořád nemohl odhodlat. „Jdem,“ zavrčel, obrátil se a namířil si to přímo přes rozházené knihy k východu. Icik ho dohonil a zavěsil se do něj. Němý jim mezi dveřmi ustoupil z cesty.

Andrej nevěděl, jak začít. Všechna slova mu připadala jako hloupá. Potom si ale vzpomněl na ten deník… „Včera jsi mi četl z jednoho deníku,“ spustil konečně. To už sestupovali po schodišti k vratům. „Víš… Toho, co se oběsil…“

„No a?“

„No a je to tady…“

Icik se zastavil: „Turbulence vzduchu?“

„Copak vy jste vážně nic neslyšeli?“ vyhrkl zoufale Andrej.

Icik zavrtěl hlavou a Korejec tiše poznamenal: „Asi jsme se moc do těch knih zabrali… A taky jsme se nemohli dohodnout…“

„Jste maniaci,“ řekl Andrej a nervózně se nadechl. Potom se podíval na Němého a nakonec přece jen ze sebe vypravil: „Socha… Přišla a zase odešla. Oni se prostě courají po městě jako živí…!“

Andrej zmlkl a Icik se netrpělivě zeptal: „A co dál?“

„Jak — a co dál? To je všechno!“

Napjatý výraz v Icikově obličeji se změnil ve zklamání: „No a co?“ prohodil. „No tak chodí… V noci se taky jedna procházela… No a co?“

Andrej otevřel ústa a po chvíli je zase bezradně zavřel.

„Kovohlavci,“ ozval se Korejec. „Zdá se, že ta legenda vznikla tady…“

„Jsou neškodný,“ mávl rukou Icik. „Jenom hrozí, ale nic neudělají.“

„Jak to víš?“ hlesl Andrej.

„Dočetl jsem se o tom. A co je psáno…“

Andrej chvíli nebyl schopen nic říci, jen přeskakoval očima z Icika na Paka a zase nazpátek. Icik se na něj soucitně díval, dětsky špulil pusu a chlácholivě ho popleskával po ruce. No ano, zase jednou došlo na Icikova slova…!

Korejec zřejmě považoval celou situaci za vyjasněnou a kradmo se ohlížel po dveřích do knihovny.

„N-n-n-o,“ vymáčkl ze sebe konečně Andrej, „to je úžasný! To znamená, že jste těm různým povídačkám od samýho začátku věřili?“

„Koukni, uklidni se,“ řekl Icik a přidržel si ho za rukáv. „Podle toho, čemu říkáš povídačky. Tomu, co najdu v archivech, tomu já například věřím… A proč ne? Experiment je přece jenom Experiment… Kvůli těm všem intrikám a průjmům jsme na něj pozapomněli, jenže on ve skutečnosti… Ksakru, oč tu koneckonců jde? Chodí tu sochy — no tak ať chodí! Jenže my jsme našli knihovnu! Chápeš to? A víš, co je na tom nejzajímavější?

Ty lidi, co tu žili, byli naši současníci! Z dvacátýho století. Chápeš, co ti říkám?“

„Jo, chápu,“ procedil mezi zuby Andrej. „Pusť ten můj rukáv!“

Uvědomil si, že tihle dva ho teď nejspíš mají za troubu. Ano, jenže tihle hoši ještě na vlastní oči neviděli za bílého dne sochy doopravdy chodit! Ten Korejec možná, ale Icik jistě ne! Uvidíme, jakou bude zpívat, až to uvidí… Je ovšem pravda, že Němý to bral taky nějak na lehkou váhu… „Je zbytečný mě přemlouvat,“ řekl rázně Andrej. „Teď na tu knihovnu čas nemáme. Až pojedeme kolem s pásákama, můžete si s sebou nabrat knih třeba celej přívěs. Teď ale jdeme! Slíbil jsem, že do tmy budeme zpátky.“

„Tak jo,“ souhlasil smířlivě Icik. „Tak teda jdeme…“

Andrej rychle jako první seběhl po schodišti k vratům.

Jak já k tomu přijdu, říkal si, když vyšel z domu a byl rád, že mu teď nikdo nemůže vidět do tváře. To všechno ten Fritz…, uvědomil si vztekle.

Vyhlásil, že už žádnej Experiment neexistuje — a já mu na to naletěl. Ne že bych tomu úplně věřil, ale přijal jsem prostě… řekněme… novou ideologii.

Z loajality a taky z disciplinovanosti, která je u mé funkce nutná… Já vím, všechny tyhlety údajně nové ideologie jsou tu kvůli masám, vlastně kvůli blbečkům… Tak jsme si holt čtyři roky spokojeně žili, po nějakým Experimentu ani nevzdechli, měli jsme svých starostí dost: dělali jsme kariéru, říkal si ironicky. Sháněli jsme koberce a doplňovali si sbírečky… Na křižovatce se zastavil a sekl očima do boční ulice. Socha tam stála… Hrozila půlmetrovým černým prstem a její ošklivý žabí obličej se odporně šklebil: Já tomu čubčímu plemenu ukážu!

„To je ona?“ zeptal se ledabyle Icik.

Andrej kývl a šel dál.

Takže legenda o Kovohlavcích není jen legenda… A co Křišťálový palác?

Jak je to s ním ve skutečnosti? A jak je to s Antiměstem…?

Potom už té chůze všichni měli dost. Sluneční žár je otupoval, jas oslepoval — a oni pořád jen kladli nohy na své vlastní maličké stíny, pot jim maloval po čele a po spáncích slané mapy… Dokonce i Icik už přestal žvanit o tom, že se mu zhroutily jakési hypotézy, a neúnavný Korejec mírně kulhal, protože se mu utrhla podešev. Němý chvílemi otevíral svá černá ústa, plazil děsivý zbytek jazyka a zrychleně dýchal jako pes. Nic zvláštního nikde neviděli, jen jednou sebou Andrej strašlivě trhl a na chvíli se mu až udělalo zle… Docela náhodně zvedl oči k vyšším poschodím a v jednom otevřeném okně třetího patra uviděl velký zelenavý obličej, který na něj třeštil nevidoucí oči. Byl to hrozný pohled: Třetí poschodí — a skvrnitě zelená tlama přes celé okno… Pak se octli na náměstí.

Bylo úplně jiné než ta, která už na své cestě viděli. Připomínalo vykácený les. Místo pařezů tu ze země čněly nějaké podstavce různých tvarů: kulaté, čtverhranné, šestihranné, některé vypadaly jak hvězdice, jiné jak abstraktní ježci, některé připomínaly střílny, mnohé byly jak podivná předpotopní zvířata. Byly z kamene i z kovu…, ale z různého materiálu: mramorové, pískovcové, z nerezavějící oceli, dokonce i ze zlata… Všechny ty podstavce však měly jedno společné: byly prázdné. Jenom asi tak ve vzdálenosti padesáti metrů se tyčila obrovská lidská noha, která podpírala hlavu okřídleného lva. Noha těsně nad kolenem končila, ale její nahé lýtko mělo krásně propracované obdivuhodné svalstvo.

Náměstí bylo velice rozlehlé, na protější stranu se v chvějícím se horkém oparu nedalo ani dohlédnout. Vpravo, v těsné blízkosti Žluté stěny, byla vidět jakási dlouhá nízká stavba se sloupovím. I její obrysy však rozpálený vzduch třaslavě rozmazával… „To jsou věci…,“ mimoděk vyhrkl Andrej a Icik nechápavě zabrumlal: „Někdo byl v bronzu, někdo v mramoru, někdo třeba s dýmkou, někdo bez ní…, kam se ale všichni poděli?“

Nikdo mu neodpověděl. Všichni se jen užasle dívali…, dokonce i Němý. Potom promluvil Korejec: „Asi musíme jít… tamhle…“

„Tak to je ten váš panteon?“ zeptal se Andrej, aby vůbec něco řekl. A Icik rozhořčeně prohlásil: „Já tomu nerozumím! Proč courají po městě? A proč jsme je dřív nikde prakticky neviděli? Vždyť jich tady musí být tisíce!“

„Město Tisíce soch,“ řekl Korejec.

Icik se k němu obrátil: „Taková legenda existuje?“

„Ne, to mě teď tak napadlo.“

„No jo, ale…,“ vyhrkl Andrej, který si právě v téhle chvíli něco uvědomil: „Tudy přece naše traktory neprojedou a volný průchod si tady neuděláme.

I když si řekneme, že pár těchhle zátarasů vyhodíme do povětří, nevystačí nám třaskavina…!“

„Myslím, že se to musí dát obejít. Z druhé strany… Někde nad Propastí bude cesta,“ ozval se Korejec.