Tak co, šmejdi, umíte to, co tenhleten? Co — ty jeden zrzku prašivá a všivá — umíš nakreslit kotletu, ale tak, aby na ni člověk hned dostal chuť? Umíš aspoň vykládat nějaký vtip? Neumíš… Jak se teda můžeš, ty srabe, s tím na piedestalu srovnávat? Jdi dělat na pole! Chytej ryby a sbírej škeble…!“

Andrej poodstoupil od čela stolu, promnul si dlaně a znovu se spokojeně vrátil. Jde mu to výborně! Je to vynikající — i bez poznámek! A všechna ta monstra se zatajeným dechem poslouchala… Ani jedno se nepohnulo. Je to dobré…, opravdu! Kdepak, já nejsem nějaký Kacman, pomyslel si Andrej, já sice neumím tolik žvanit jako on, ale když je třeba něco vysvětlit… Fakt ovšem je, že někde tam vzadu, na konci stolu, kam není vidět, někdo pořád mluvil! To by mohlo vypadat na Kacmana. Třeba už sem taky dorazil… No — však ještě uvidíme!

„Takže… kategorie vznešená…,“ pokračoval, „má svůj základ v tvůrčí činnosti. Neboť velký je pouze ten, kdo tvoří, kdo je tvůrcem něčeho nového, nebývalého. Pak ovšem, pánové, vzniká otázka: Kdopak ty tvůrce bude držet nohama na zemi? Kdo jim vždycky včas řekne: Kampak to lezete, blázni? Kdopak nad nimi stane jako… nebojme se to tak nazvat… jako jejich duchovní vůdce? Bude to ten, kdo sice onu kotletu, o které jsem mluvil, nakreslit neumí, o Afroditě nic neví, ale sbírat škeble prostě nemíní… Protože má jiný dar: Je to také svého druhu tvůrce, ale tvůrceorganizátor.

Statky vezdejší dokáže mezi lidmi rozdělovat, a když je třeba, umí srotit dav… A tak se dostáváme k roli Boha a ďábla. A řekněme hned, že je to problém velice složitý, problém, který historie lidstva dost zamotala… Vezměte si jenom ten fakt, že i ten největší neznaboh vám řekne: Bůh je dobrý, ďábel zlý. Jenže — kde to vzal? Vždyť je to s prominutím úplná pitomost! Vždyť my o těch dvou vůbec nic nevíme! Že Bůh skoncoval s chaosem a udělal tu pořádek, zatímco ďábel naopak od samého začátku v jednou kuse tuhle boží práci kazí a snaží se svět uvrhnout zpátky do původního chaosu? Říká se to tak, že? Jenže z druhé strany nás historie učí, že člověk jako takový směřuje svou činností právě k chaosu! Usiluje o to, aby si všechno mohl dělat po svém. Vykřikuje, že musí být svobodný, že právě to je přirozené! Nebudeme dlouho hledat příklady — vemte si třeba zase toho Hnujku… Doufám, že už jste pochopili, k čemu vás chci dovést! Ptám se vás: O co se snažili ti nejhroznější tyrani v historii lidstva? Právě o to, aby chaos, který je člověku vlastní, účinně potlačili, aby ho změnili v řád!

Aby Hnujka a jemu podobní věděli, kde je jejich místo, aby se prostě museli zařadit a nedělali neplechy! Cílem bylo lidi dát dohromady, srotit je, vnutit jim jednotící myšlenku! A jen tak mimochodem — velice často se to těm tyranům a diktátorům dařilo. Samozřejmě — ne nadlouho. A za cenu potoků prolité krve… No — a teď se vás ptám: Kdo je tedy ten dobrý? Ten, kdo usiluje o chaos… a tedy vlastně o svobodu každého člověka, tudíž i o rovnost a bratrství…, anebo ten, kdo Hnujku a jemu podobné donutí k pořádku, a tudíž sníží nebezpečí sociální entropie na minimum?! Kdo? To je ta otázka, pánové!“

Výborně jsem to naformuloval, pochválil se v duchu Andrej. Jasně, ostře — a působivě… Ale kdopak to tam na konci stolu zase něco mele?

Hulvát jeden, neumí se chovat a vyrušuje… Najednou si Andrej s nepříjemným zamrazením uvědomil, že v řadách soch podél stolu se některé hlavy odvrátily a on teď vidí jejich zátylky.

Zamrkal a podíval se pozorněji: ne, nemýlil se! Jeden, dva… celkem jich bylo šest. Úporně si odkašlal a zaťukal kotníky sevřené pěsti do oplechované desky stolu. Nepomohlo to. No počkejte! řekl si dopáleně. Já vám teď ukážu… Jak jen se to řekne latinsky…?

„Quos ego!“ zařval. „Vy si myslíte, že jste něco extra? Že vy jste velikáni — a my upachtění mravenečkové? Že vy jste z kamene nebo z bůhvíčeho — a my se co nejdřív v prach obrátíme? Že vy jste věční — a my se světem jen tak mihneme? Tůdle…! Kdopak si vás pamatuje? Kdo o vás co ví? Lidstvo si vás postavilo na piedestály… a co z toho? Tak třeba ten Archimédes!

No ano, někdo takový žil a běhal nahatý mezi lidmi, ani se nestyděl!

Při patřičné úrovni civilizace by s ním prostě zametli, aby dal pokoj.

To by teprve mohl křičet: Heuréka! A nebo Petr Veliký… Dobře: car, imperátor celé Rusi… To známe. A jaképak měl příjmení? Pomníků má všude spousty a kdekdo o něm psal… jen se ale zkuste zeptat nějakého studenta při zkoušce, jaké měl Petr příjmení? Možná že jeden z desíti vám bude umět odpovědět… Veliký? Houby… A s vámi se všemi je to zrovna tak.

Buď o vás vůbec nikdo nic neví, nebo jen s námahou dá dohromady jmé no…, ale příjmení? A nebo zase naopak: Carducciova cena! A kdepak má ten dotyčný pán křestní jméno? A kdo to vůbec byl? Spisovatel, nebo snad obchodník s vlnou? A kdo to taky potřebuje vědět? Vždyť kdyby si vás chtěl člověk všechny zapamatovat, už se mu ani nevejde do hlavy, kolik stojí flaška vodky.“

Teď už viděl zátylků deset. Bylo to urážející. A vzadu někdo ještě úporněji a důrazněji cosi nesrozumitelně vykřikoval. Určitě to byl Kacman…!

„Podvod je to!“ rozkřikl se Andrej, jak mohl nejhlasitěji. „Celá ta vaše velikost je podvod! Takovej Hnujka se na vás určitě koukne a řekne: To teda byli lidi! Já už teď taky budu lepší — nechám chlastu a kouřit už nebudu, nebudu se válet s Drmolou, pudu do knihovny — a bude ze mě časem taky takovej velikán… Zlatý voči! Takhle se to totiž jen zbožně předpokládá.

A zatím — když se na vás Hnujka koukne, tak si řekne něco úplně jinýho.

A když u vás nebude stát nějaká stráž nebo kolem nebude plot, klidně se vedle vás vydělá, počmárá vás a spokojeně půjde chrápat s tou svou Drmolou. Tak je to s tou vaší výchovnou funkcí! To je ta věčná památka…!

Na co ksakru takový Hnujka potřebuje něčí věčnou památku? Proč si na vás vůbec někdy má vzpomenout, můžete mi to vysvětlit? I když… každý jsme si zažili období, kdy jsme si vzpomenout museli, aby nebyl průšvih. A hezky jsme u tabule odříkávali: Alexandr Makedonský se narodil tehdy a tehdy, zemřel tehdy a tehdy. Vojevůdce…, jeho bájný oř Bucefal… Vždycky to tak bylo a bude, že se člověk musí některé věci ve škole navrčet: Narodil se tehdy a tehdy, zemřel tehdy a tehdy, představitel špičky oligarchie.

Vykořisťovatel. I když zrovna tohle…, kdo to potřebuje vědět? Člověk udělal zkoušku a pustil to z hlavy. Alexandr Makedonský byl významný vojevůdce — no a co…?

Najednou pochopil, že dál mluvit nemá cenu. Nikdo ho neposlouchal.

Teď už bylo vidět jenom zátylky… Litinové, kamenné, železné, nefritové…, vyholené, zarostlé, kudrnaté, s cůpky, oprýskané i vydrolené — a některé úplně zakryté přílbicemi, klobouky a různými čapkami… Netrefil jsem se jim do noty, řekl si hořce. Pravda se jim nezamlouvá. Exegi monumentum… Copak jsem řekl tak hrozného? Nelhal jsem, nepodlízal…, co na srdci, to na jazyku. Já vůbec nejsem proti velkým osobnostem. Nesnáším ale, když z nich někdo dělá idoly! Člověk má ctít dílo — a ne uctívat sochy! A možná i s tou úctou k dílu to není nutné. Každý přece dělá to, co může… Jeden revoluci, druhý třeba píšťalky… Já mám tak sílu leda na ty píšťalky… A copak to znamená, že jsem nula?

Někdo na druhém konci stolu si ale pořád mlel své a Andrej už teď rozeznával i jednotlivá slova: „…nevídané a neobvyklé… z katastrofické situace… jenom vy!.. to si zasluhuje věčný vděk a věčnou slávu…“ Tak to je přesně to, co nesnáším, pomyslel si Andrej. Absolutně nesnáším, když se takhle někdo ohání věčností. Bratrství na věčné časy! Navěky spolu. Věčná sláva… Kde na to kdo přišel? Kde je co věčné?

„Těch lží už bylo dost!“ rozkřikl se přes stůl. „Člověk musí mít svědomí!“

Nikdo si ho nevšímal. Obrátil se tedy ke všem zády a šel pryč. Cítil, jak jím až do kostí proniká chladný průvan, jak ho zebe ten páchnoucí dech sklepení, rzi a měděnky… Vždyť to přece vůbec nebyl Icik, kdo to tam pořád vyrušoval, uvědomil si sklesle. Tohle nejsou Icikova slova, tohle on vůbec neříká… Zbytečně jsem mu křivdil… A zbytečně jsem sem chodil. Proč mě sem vůbec čerti nesli? Zřejmě se mi zdálo, že jsem něco pochopil… Ale — vždyť je mi už přes třicet, to už člověk musí mít vlastní názor! Jenže — to je přece pitomost: Vykládat pomníkům, že je nikdo nepotřebuje. To je stejné jako říkat lidem, že je nikdo nepotřebuje… Možná to leckdy i je pravda, jenže co z toho?