„Pojďte dál,“ pobídl je netrpělivě Icik.

Vzali to přímo k panteonu. Proplítali se mezi podstavci po dlažbě, která tu byla rozbitá, místy úplně rozdrcená na drobné kamínky. Před nimi se vzduchem vznášel bílý prach, ve slunci jasně třpytivý. Chvílemi se zastavovali, skláněli se, anebo si naopak stoupali na špičky, aby si na podstavcích mohli přečíst nápisy, ale to, co četli, bylo podivné, nerozuměli tomu, byli z toho bezradní: „Na desátý den po úsměvu byli po tvém požehnání spaseni maličcí.

Vzplálo slunce a pohasla záře lásky, ale…“ Dokonce tu měli přesné určení, kdy se to stalo! „Na desátý den po úsměvu…“ Icik se tomu zasmál, zahýkal a pobaveně se třískl pěstí do dlaně, Korejec s úsměvem zavrtěl hlavou a Andrej si připadal trapně. Cítil, že tohle veselí je nepřirozené, že sem vůbec nepatří, nedokázal však své myšlenky nějak soustředit, rozutíkávaly se mu — a tak jen netrpělivě opakoval: „To už stačí, nechte toho! Jdeme dál. No tak, sakra…! Nemůžeme takhle ztrácet čas.“

Měl vztek, když se díval, jak se ti dva baví. Idioti, říkal si, to si našli to pravé místo a čas pro zábavu! Jenže oni se nenechali rušit — pořád se zastavovali, špinavými prsty jezdili po vytesaných nápisech, šklebili se, rozjařeně vykřikovali — a tak Andrej mávl rukou a šel sám. Oddechl si, když se tomu jejich povykování vzdálil natolik, že nerozeznal jednotlivá slova.

Bude to tak lepší, uvědomil si najednou. Půjdu tam sám, bez jejich nedůstojného doprovodu… Koneckonců, vždyť je nikdo ani nezval! Něco se o nich sice říkalo, ale… co to bylo? Nesouviselo to nějak s parádní uniformou?

Byla předepsaná, nebo si ji naopak neměli brát? Má to ale teď vůbec nějaký význam? V nejhorším případě budou muset počkat dole… Ten Korejec si dá říct, ale Icik se určitě pohrne dopředu a nedejpánbu… bude chtít taky mluvit! Ne, ne, bez nich je to jistější, viď, Němý…? Ty se drž za mnou, hezky takhle zprava a dávej dobrý pozor! Tady musí vzít člověk rozum do hrsti! Nezapomeň, že jsme teď na území opravdových protivníků, to není na úrovni Quejady nebo Hnujky! Víš co, vem mi ten můj samopal, musím mít volné ruce — a taky není vhodné lízt se samopalem za řečnický pult… Nejsem nějaký Geiger, chválabohu… Moment! Kde jsou mé poznámky k přednášce? To je tedy hrůza — jak to bez nich zvládnu?

Před ním — i nad ním — se už tyčilo sloupoví panteonu. Schody vzhůru byly rozbité, zely mezi nimi štěrbiny a zbytky zrezivělého kování vypadaly jak vyceněné zuby. Zpředu to ledově dýchlo Andrejovi do tváře. Byla tam tma, obrovská pozlacená křídla dveří byla dokořán — a z nich se vznášel pach tlení a čehosi vyzývavého. Stačilo jen vejít… Andrej vystupoval schod po schodu a dával si velký pozor, aby snad nedejpánbu nezakopl a před očima všech neupadl. Pořád ještě prohledával své kapsy, ale papír s poznámkami tam nebyl… Pak si vzpomněl — nechal ho v trezoru… Nebo ne… Dal si ho do nového obleku… Vždyť si přece chtěl vzít ten nový oblek!

Potom si ale řekl, že takhle to bude působivější… Sakra, ale jak budu mluvit bez poznámek? říkal si, když vstupoval do temného vestibulu. Co jsem si to vlastně připravil? Musel teď dávat dobrý pozor na cestu, protože černý mramor podlahy byl velice kluzký… Především jsem chtěl mluvit o vznešenosti, o lidském majestátu…, vzpomínal si s námahou a uvědomoval si přitom, že mu chlad zalézá až pod košili. Taky mě mohli upozornit, že tu bude zima, říkal si. Venku je vedro… A kromě toho mohli něco udělat s tou kluzkou podlahou. V nejhorším ji třeba posypat pískem… Takhle sebou člověk může prásknout, ani se nenaděje… Kam ale má jít teď? Vpravo? Vlevo? Aha, pardon, už je to jasné… Tudy… Tak za prvé: o lidském majestátu, o vznešenosti člověka…, opakoval si — a to už se octl v jakési temné chodbě. No, tady to je lepší: dali sem koberec!

Že je to napadlo…! Na osvětlení ale stejně nemysleli. Stačilo by pár svítilen… Jenže to je vždycky tak: Buď se svítí na plný pecky, nebo si člověk sotva vidí pod nohy… Jako teď. Takže: vznešenost… Jestliže máme hovořit o vznešenosti, o majestátu člověka, musíme si připomenout velká jména historie. Tak třeba Archimédes… Ano, tím začneme!

Syrakusy, heuréka! a lázně… tehdejší — pochopitelně… A dál: Attila, dóže benátský… ne! promiňte, to byl Othello… ten doze…, Attila byl vůdce Hunů. To sem ale taky patří! Psaly se o něm verše. Ale proč hledat tak daleko? Petr…! Petr Veliký, samozřejmě! První! Tomu Druhému, ani Třetímu se neříkalo: Veliký. Možná hlavně proto, že nebyli První.

Všimněte si, že Veliký a První se často chápou jako synonyma… Ale pozor: Třeba taková Kateřina Druhá…! A byla Veliká! To je tedy opravdu zvláštní, je to určitá výjimka, ale takových výjimek, které potvrzují pravidlo, najdeme ještě víc… Založil si ruce za záda a dlaně pevně stiskl. Bradu přitáhl k hrudi, sevřel rty a několikrát se prošel sem a tam, přičemž se vždycky elegantně vyhnul židli, která pro něj byla u čela stolu přichystaná. Potom židli odsunul nohou, roztáhl prsty a opřel se o stůl… Přísným pohledem přejel po přítomných.

Dlouhý stůl před ním byl prázdný, jeho oplechovaná deska se táhla do dálky jak silnice. Konce stolu nedohlédl, jen si uvědomoval, že někde vzadu nejasně poblikávají mihotavé plamínky svíček. Trochu ho ta nedbalost pořadatelů zamrzela — má přece právo vidět, kdo to tam za druhým koncem stolu sedí. To je daleko důležitější než vidět na tyhlety… No dobrá, přichystali to takhle, nedá se nic dělat… Letmým pohledem přelétl řady po obou stranách stolu. Obracely se k němu pozorné tváře — kamenné, železné, měděné, bronzové, zlaté, jaspi sové i sádrové… a možná ještě nějaké jiné, třeba i stříbrné a nefritové, kdoví… Jejich slepé oči působily nepříjemným dojmem — koneckonců všechno na těch hřmotných obludách bylo nepříjemné. Jejich kolena trčela dobrý metr nebo dva nad deskou stolu… Aspoň že ty sochy nemluvily a nehýbaly se! Kdyby se začaly hýbat, bylo by to hrozné!

Andrej vychutnával poslední okamžiky svého promyšleného entrée. Potom spustil: „Ano, jsou výjimky! Jaké je ale pravidlo? V čem tkví jeho substanciální podstata? Obávám se, že tu budu muset mluvit o věcech, o kterých jste si nezvykli slýchat a které vašemu sluchu nebudou lahodit. Vznešenost a lidský majestát! Velikost člověka… Opěvuje se, mnohé se o tom už napsalo… Čím by byl člověk, kdyby nebylo lidského majestátu? Lidstvo by bylo tlupou nahých opic, vedle kterých by i takový vojín Hnujka zářil jako reprezentant vrcholné civilizace. V tom mi jistě dáte za pravdu… Jenomže každému jednotlivému člověku není dána schopnost vlastní míry věcí. Umí se jen nakrmit a rozmnožovat se. Každá jiná činnost již vzpomenutého Hnujky nemůže být jím samým zhodnocena ani jako špatná či dobrá, ani jako prospěšná či zbytečná, či dokonce škodlivá… A právě proto se každý takový Hnujka dříve nebo později musí dostat před vojenský soud — a ten rozhodne, jak s ním bude naloženo. To znamená, že absence vnitřního soudu v jednotlivcích musí být doplněna existencí zákonů a také soudů vnějších, společenských — třeba i těch vojenských… Jenže, pánové…, taková společnost, která se skládá z jednotlivců jako je Hnujka nebo třeba Drmola, prostě nedokáže soudu vnějšímu věnovat náležitou pozornost, není to v jejích silách…, a to ať už jde o soudy vojenské, či o různé poroty, o tajné inkviziční soudy, o lynč, Themidin soud, či soud čestný… A tak si příroda musela poradit s nalezením vhodné formy ovládnutí chaosu, v němž mezi primitivními jedinci má vrch pohlavní pud a polykací reflex — jde prostě o to, aby část funkcí vnějších soudů byla přesunuta na soud vnitřní. A o tom tedy je řeč, mluvíme-li o lidském majestátu, velikosti a vznešenosti. A jsme u kategorie vznešená. Pánové, je třeba si povšimnout, že v beztvaré tlupě jedinců jako je Hnujka nebo Drmola se čas od času objevují takoví, pro něž smysl života neustrnul na ukájení různých pudů. Řekněme to tak, že takový člověk potřebuje něco navíc! Chápejte — jemu nestačí nacpat si břicho a užívat si nějakých těch slastí… On prostě chce ještě něco taky vytvořit, něco nového, co tu před ním ještě nebylo. Například začne uvažovat o stupnici hodnot…, nebo namaluje na zeď nějakého kozorožce… nebo si vymyslí legendu o Afroditě… Proč mu zrovna tohle vlezlo do hlavy, to ani on sám neví. Takový Hnujka pochopitelně kašle na nějakou Afroditu, která se zrodila z mořské pěny, nebo na nějaké zvíře nakreslené v jeskyni. V tomhle ohledu samozřejmě existuje řada hypotéz… Například, že takový kozorožec byl pro člověka spojen s představou spousty masa… A co se týká Afrodity… tedy ženské!.. tam je možností! Když mám být ale upřímný, tak pokud jde o onu třetí — neživočišnou — potřebu člověka…, tam jsme my, materialističtí vědci, poněkud v rozpacích. To je ale jiný problém… Teď nás musí především zajímat, že z davu se prostě vydělí osobnost, která se neuspokojí ovesnou kaší a špinavou Drmolou v posteli. Takové osobnosti nestačí jednoduchá realita smyslů! Taková osobnost si začíná věci idealizovat! Abstrahuje, neřád! V myšlenkách takového člověka se ovesná kaše mění v tučného kozorožce s česnekovým nálevem a špinavá Drmola v krásnou bytost, která je čisťounká, protože právě vystoupila z moře. Z vody… Božíčku, takový člověk je ale přece k nezaplacení! Takový člověk by se měl postavit na piedestal a lidi jako Hnujka a Drmola by se k němu měli honit karabáčem, aby hajzlové jedni pochopili, co jsou sami zač.