Šli teď kolem velké budovy, která vypadala na nějaké společenské středisko.

Možná to bývalo divadlo, nebo kino, nebo koncertní dům… Pak byl zase obchod, tentokrát s rozbitými výlohami… a pak ještě obchod na druhé straně ulice… Icik se najednou zastavil, začichal a zvedl špinavý ukazovák: „No…,“ zamručel, „tady někde…“

Andrej se rychle rozhlédl: „Co?“

„Papír,“ upřesnil Icik.

Na nikoho ani nepohlédl a vykročil k budově na pravé straně ulice. Dům vypadal jako všechny ostatní, nic zvláštního na něm nebylo, jen snad vchod… byl o něco ozdobnější — a když se člověk pozorněji podíval, zjistil, že průčelí budovy má určité prvky gotiky… Icik zmizel za vraty. Nestačili k nim ještě ani dojít, když se znovu objevila Icikova hlava a ozval se nadšený výkřik: „Pojďte sem! Honem! Paku, tady je knihovna!“

Andrej jen užasle zavrtěl hlavou: Ten Icik je ale pašák!

„Knihovna!?“ vyjekl Pak a skoro se rozběhl. „To snad není pravda!“

Chodba domu se ve srovnání s rozpálenou ulicí zdála chladná a temná.

Vysoká gotická okna, která směřovala někam do dvora, byla vyzdobená barevnými ornamenty. Podlaha byla krásně vydlaždičkovaná… Napravo i nalevo se zvedalo schodiště z bílého kamene. Icik se hned po jeho levém křídle rozběhl vzhůru, Korejec ho bleskově dohonil. Brali teď bok po boku schody snad po třech… až se Andrejovi ztratili z očí.

„My se tam nepoženeme, co?“ obrátil se Andrej k Němému a ten zjevně souhlasil.

Andrej se porozhlédl po nějakém vhodném místě a nakonec se usadil na příjemně chladný bílý schod. Samopal sundal z ramene a položil ho vedle sebe. Němý už seděl ve své oblíbené póze u stěny a obrovitými dlaněmi si svíral kolena. Do ticha shora zaznívalo nesrozumitelné dohadování.

Už mě to nebaví, uvědomil si Andrej. Mám už dost všech těch mrtvých domů, toho rozpáleného ticha, i všech těch záhad. Chtělo by to setkat se s živými lidmi, nějaký čas s nimi pobýt, popovídat si… Třeba by nás i něčím pohostili! To je jedno — čím! Hlavně aby to nebyla ta hnusná ovesná kaše.

Třeba by nám nalili vychlazené víno… Anebo pivo… Zakručelo mu v břiše.

Polekaně sebou trhl a chvíli čekal. Nic se nedělo… Dneska ještě ani jednou nemusel, měl by to zaťukat na dřevo… A ta odřená pata už se taky hojí… Nahoře něco těžkého upadlo a pak se cosi začalo sypat. A vzápětí bylo slyšet Icikův křik: „Kam to sakra lezeš?!“ Potom se oba muži rozesmáli a znovu se o něčem začali dohadovat.

Jen se tam v tom pohrabte, pomyslel si Andrej. Co nenajdete vy, nenajde nikdo. Z těch ostatních chlapů nic nekouká. Z celé té naší expediční parády nejspíš zůstane jen moje hlášení a Icikovy bedny s archivním materiálem… Natáhl nohy, opřel se o lokty a zády se napůl položil na schodiště. Němý najednou kýchl a ozvěna ten zvuk ještě znásobila. Andrej zvrátil hlavu a začal si prohlížet vysoký, klenutý strop. Hezky tu stavěli, řekl si. Líp než my. A vůbec tu asi žili dobře… A stejně vymřeli! Tohle se Fritzovi nebude zamlouvat, on by dal určitě přednost potenciálnímu nepříteli. Jenže tady to vypadá tak, že tu lidi v poklidu žili, stavěli pěkné domy, uctívali nějakého toho svého Geigera… Milovaného a Prostého… A výsledek? Prázdnota.

Vylidnění. Jako by tu nikdo nikdy nebyl. Pravda, je tu pár koster, ale je jich nějak málo, když si člověk uvědomí, že tohle bývalo město… Tak je to, pane prezidente! Člověk míní — a pánbůh… sem pošle nějakou turbulenci — a šmytec.

Také kýchl a popotáhl. Je tu nějak moc chladno… A toho Quejadu bych měl hnát před soud, až se vrátíme… Obvyklé myšlenky ho vrátily ke stokrát připravované situaci: zmáčkne Quejadu, ten darebák ani nepípne! Andrej totiž předloží Geigerovi taková fakta, že nebude pochyb o tom, jakou roli Quejada hrál…! Teď však na tyhle úvahy nebyl čas. A byly i zbytečné!

Teď bylo třeba uvažovat o tom, co bude zítra… A taky by ještě neškodilo promyslet si důkladně dnešek. Přece jen — kam se poděla ta socha? To snad přišel nějaký štětinatý stegosaurus, sebral ji a odnesl? A jak je to vůbec možné? Ta socha mohla vážit tak padesát tun…! Takže když si taková obluda zamane, sebere pásák a taky si ho v podpaží odnese…? Asi by bylo nejlepší odtud zmizet! A stejně — kdyby nebylo plukovníka, ani bychom sem nikdy nedošli… Myšlenky se samy od sebe stočily k plukovníkovi, ale najednou si Andrej uvědomil, že se bezděky zaposlouchává do nějakého zvuku… Něco jako by se z dálky nejasně ozývalo… Nebyly to hlasy — ty byly slyšet stejně jako před chvíli shora… Ne, tenhle zvuk přicházel zvenčí, pronikal sem pootevřenými vysokými vraty. A teď se už rozdrnčela i barevná skla oken a Andrej zřetelně cítil, jak se pod ním rozechvělo schodiště!

Jako kdyby tu nedaleko vedly koleje a po nich teď projížděla těžkotonážní dlouhá vlaková souprava. Němý zeširoka otevřel oči a obrátil se tak, aby mohl dobře naslouchat.

Andrej zvolna skrčil nohy a vstal, v ruce řemen samopalu… Němý také vstal. Pohlédl rychle na Andreje a dál pozorně naslouchal.

Andrej zvedl samopal k boku a tiše přeběhl k vratům. Opatrně vyhlédl.

Horký vzduch plný prachu ho uhodil do obličeje. Ulice byla ve slunci celá žlutá a stejně jako prve naprosto pustá. Jenom to ticho, v němž si prve člověk připadal jako ve vatě, se vytratilo. Nějaké vzdálené obrovité kladivo s děsivou pravidelností tlouklo do dlažby… a ty zvuky se blížily…! Těžké, drtivé údery, pod nimiž se dlažba drobila… V protějším domě se s třeskem vysypalo sklo výkladní skříně. Andrej sebou vylekaně trhl, ale okamžitě se vzpamatoval. Stiskl rty a připravil se ke střelbě. To mi sám čert napískal, abych sem lezl, mihlo se mu hlavou.

Kladivo se blížilo, Andrej ale nechápal odkud, z které strany. Údery byly stále dunivější a silnější, zdálo se, že zvěstují cosi neodvratného, zkázonosného.

Kroky osudu, proletělo Andrejovi hlavou. Nejistě se ohlédl na Němého.

Nevěřil svým očím. Němý se teď lhostejně opíral zády o zeď a soustředěně si tím svým strašlivým tesákem dělal manikúru na malíčku levé ruky!

Tvářil se naprosto netečně, dokonce to vypadalo, že se nudí.

„Co…,“ zachraptěl Andrej, „co to děláš?“

Němý na něj pohlédl, vlídně kývl a dál se věnoval svému malíčku.

Bum, bum, bum… dunělo to už úplně blízko, země pod nohama se chvěla. A najednou se rozhostilo ticho. Andrej znovu vyhlédl ven. Na nejbližší křižovatce zahlédl obrovitou temnou postavu. Její hlava čněla ve výši druhého poschodí vedlejšího domu. Socha…! Starobyle vyhlížející kovová socha. Stejně odporného vzhledu jako ta předchozí: s žabí hlavou. Tahle ale stála v jiné póze: zdálo se, že natahuje krk, aby dobře viděla. Jednu ruku měla založenou za zády, druhou zvedala vzhůru, jako by hrozila. Obrovský ukazováček směřoval k obloze… Andrej hrůzou ztuhl jako v děsivém snu. Díval se na tu přízračnou nestvůru a byl si moc dobře vědom toho, že tohle žádný sen není. Byla to socha… Možná jako kterákoliv jiná socha, jenže nehezká, kovová, pokrytá špinavými skvrnami… a stála na naprosto nevhodném místě! V rozpáleném vzduchu, který stoupal od dlažby, byly obrysy sochy nepevné, roztřesené — stejně jako obrysy vzdálenějších domů.

Někdo Andreje vzal za rameno. Ohlédl se. Němý se usmíval a mimikou dával najevo, že není třeba se bát. Bum, bum, bum, zadunělo to znovu a Němý dál držel Andrejovo rameno, svíral je, hnětl laskavými prsty… Andrej se mu vytrhl a znovu vyhlédl ven. Socha už tam nebyla. A znovu nastalo ticho.

Andrej od sebe Němého odstrčil. Cítil, že se mu nohy podlamují, ale přesto dokázal vyběhnout po schodech nahoru, odkud pořád ještě zaznívalo Icikovo a Pakovo dohadování.

„Nechte toho!“ vykřikl, když se vřítil do velkého sálu knihovny. „Jdeme pryč!“

Hlas mu selhával, zdálo se, že ti dva ho v obrovském sále obestavěném regály s knihami vůbec nemůžou slyšet. A kromě toho — kdyby ho i nakrásně slyšeli, nevěnovali by mu zřejmě pozornost, protože teď měli jiné starosti. Jeden z regálů byl povalený, knihy z něj se sesypaly na hromadu — a v té hromadě se Icik i Korejec spokojeně hrabali… Andrej si to k nim namířil přímo přes knihy na podlaze. Chytil je oba za límce a nadzvedl je.