Ten, kdo vám vládne, jsem já — a tohle vám, darebákům, pořád musím připomínat… A sám sobě taky. A konečně — i Geiger si toho musí být vědom. Kdybyste si to neuvědomovali vy, sežerete mě. Kdyby o mně zapochyboval Geiger, vyhodí mě — a bude mít pravdu. A pokud jde o mě… Dřív to mívali různí ti monarchové jednodušší. Oni i poddaní věřili tomu, že vládu jim svěřil do jejich rukou Bůh. To přinášelo úžasný pořádek. Jenže našinec v Boha nevěří. Takže to posvěcení tu chybí — a člověk aby se postaral sám… Tady se nesmí moc váhat, protože tu platí: Kdo zaváhá, ten to odskáče. Kdepak, já tu žádného samozvance tolerovat nebudu! Velitel jsem já. Nikdo jiný… Já! A vojáci musí být na mé straně.

Proč už nespím? uvědomil si najednou nespokojeně. Obrátil se na druhou stranu a ruku podle svého zvyku zasunul pod polštář. Prsty se dotkl pistole.

Jak to ale míníte, pane poradce, doopravdu udělat? zavířilo mu hlavou.

Budete muset střílet! Nejen v představách, ale doopravdy! Jak to bude?

„Vojín Hnujka — krok vpřed…“ To nebude jen plané žvanění, kdy si sám sobě něco dokazujete! Prostě budete muset vzít pistoli — a střelit do živého člověka. A on bude možná neozbrojený, možná ani nebude tušit, co se s ním vzápětí stane, možná bude nevinný… to už je jedno, hlavní přece je, že bude živý! Kam budete střílet? Do břicha? Tam jsou měkké tkáně, střeva… Hrozné, co? Ne! To nedokážete! Nikdy jste to ještě v životě neudělal a nejste ani schopen to udělat! Na třístém čtyřicátém kilometrů jste sice střílel, to je pravda, ale tam stříleli všichni. Vyděšení, zaslepení strachem.

A žádného protivníka tam nebylo vidět. A co víc — ten neviditelný protivník sám taky střílel…!

To je všechno hezké, řekl si Andrej. Humanita, možná i nezvyk… Ale co když odepřou poslušnost? Vydám rozkaz a oni mi řeknou: Jdi si sám, třeba ke všem čertům, když se tak snažíš, když ti nestačí, co jsi a co máš.

To je nápad! uvědomil si náhle. Kdo nechce jít, ať se vrátí! Dostane nějakou tu vodu, část potravin — a ať si opraví ten rozbitý traktor! Běžte si, běžte, my se bez vás obejdem. To by přece bylo vynikající — zbavit se podělanců. Hned se však Andrejovi vybavil plukovník. Jak by se asi při tomhle tvářil? Plukovník by s tím nesouhlasil. Ten je jiného ražení. Toho ani nenapadne, že by se rozkaz mohl nesplnit. A v žádném případě si z podobných problémů nebude dělat hlavu… Je to oficír-aristokrat… Má to v životě vlastně jednoduché: Jeho otec byl plukovník, dědeček taky, pradědeček zrovna tak… Rázně si poradili s nejedním impériem… A kolik lidí přitom zařvalo…! Když půjde do tuhého, bude střílet. On, plukovník, bude střílet — ne Andrej! Koneckonců — jsou to plukovníkovi vojáci! Nebudu se mu do toho plést… Sakra! Už mi z toho všeho jde hlava kolem. Asi to moc komplikuju. Dál půjdou všichni a basta! Já plním rozkaz, tak ho račte plnit taky! Nikdo mě nepochválí, když rozkaz nesplním — a vám to taky neprojde! A hotovo. Šmytec. Dál o tom přemýšlet nebudu. To je lepší myslet na ženský, než si tu rozebírat nějakou filozofii moci…!

Znovu se obrátil na druhou stranu a shrnul přitom prostěradlo. Ze všech sil se snažil vybavit si obraz Selmy: ve fialovém župánku přináší k posteli kávu, naklání se… Popustil uzdu dalším představám — a najednou se nečekaně octl ve své kanceláři, kde na něj v obrovském křesle čekala Amálie.

Krátkou sukničku měla vykasanou… A tu si uvědomil, že si tyhle představy neměl dovolovat.

Odhodil zmuchlané prostěradlo a sedl si naschvál naprosto nepohodlně na samý kraj lůžka. Cítil, jak se mu hrana lůžka zařezává do hýždí, a třeštil oči k obdélníku okna, které se teď slabounce lesklo v odrazu světla reflektoru z ulice. Pak se podíval na hodinky. Už uplynula půlnoc… A co kdybych teď vstal a zašel dolů — do přízemí? napadlo ho. Drmola spí v kuchyni… Když dřív na něco podobného pomyslel, dělalo se mu z takové představy zle. Teď ale ne. Vzpomněl si na její odhalené špinavé nohy — a najednou si uvědomil, že by bylo docela zajímavé uvidět Drmolu nahou.

Jaká asi je…? Koneckonců — je to ženská… „Panebože!“ Skoro to zakřičel… Vzápětí vrzly dveře a na prahu stanul Němý. O něco temnější stín v temnotě. Jen bělma očí se leskla… „Co chceš?“ zeptal se nešťastně Andrej. „Jdi spát!“

Němý zmizel. Andrej zívl a svalil se zpátky na lůžko.

Probudil se leknutím. Byl celý zalitý potem.

„Stůj! Kdo tam?“ řval venku voják, který držel hlídku. A jako by v tom pronikavém výkřiku zazněl i zoufalý strach… Možná i volání o pomoc.

A vzápětí Andrej zaslechl podivné zvuky: Jako by někdo zvolna, rytmicky bušil obrovitým perlíkem do kamene a drtil ho… „Stůj, nebo střelím!“ zakřičel přeskakujícím hlasem voják. A opravdu hned střílet začal… Andrej ani nevěděl, jak se dostal k oknu. Ve tmě na pravé straně šlehaly oranžové plamínky výstřelů. V ulici o kousek dál se v nejasném odrazu světla černalo cosi velkého. Nehýbalo se to. Obrysy byly tak nejasné, že se vůbec nedalo poznat, co to je, sršely z toho však snopy zelenavých jisker. Andrej nechápal, co se to děje. Hlídka zřejmě vystřílela celý zásobník a na okamžik nastalo ticho. Pak v temnotě zazněl nelidský výkřik — jako by zoufale zaržál kůň… A potom zaduněly o dlažbu okované boty a strážný vyběhl ze tmy do kruhu světla před Andrejovo okno. Zastavil se, začal se divoce otáčet na všechny strany, v napřažené ruce držel samopal — a pořád tak děsivě křičel. Pak se vrhl k traktoru, přikrčil se za něj, pokoušel se pod něj vlézt a současně se zoufale snažil uvolnit od opasku druhý zásobník… A tu se znovu ozvaly ony podivné údery. Bum, bum, bušil obrovitý perlík do kamene… Andrej hmátl po pistoli a jenom v blůze a trenýrkách, s botami narychlo nazutými a nezašněrovanými, vyběhl na ulici. Tam už byla spousta lidí a seržant Vogel hulákal: „Tevosjan! Hnujka! Vpravo! K palbě připravit! Anastasis! Na traktor, za kabinu! K palbě připravit! Fofrem! Hejbejte se, mrchy! Vasilenko! Vlevo!

Zalehnout! K palbě… Řek jsem vlevo, pitomče! Palotti! Kam se ženeš, makaróne praštěnej!?“ Chytil vyjeveného Itala, který se právě někam rozběhl, za límec a nakopl ho směrem k traktoru. „Za kabinu, dobytku! Anastasis!

Otočit reflektor do ulice!“

Kolem Andreje vznikla tlačenice, měl co dělat, aby se udržel na nohou.

Nechápal, co se to děje, a vší silou v sobě potlačoval nesnesitelnou touhu zaječet z plných plic… Přitiskl se ke zdi domu. Pistoli držel před sebou a zoufale se rozhlížel. Proč jsou všichni tady? Vždyť útok může přijít zezadu!

Nebo ze střechy… Nebo z jiného domu… „Řidiči!“ křičel seržant. „Řidiči, na traktory! Kterej bastard to tam střílí?

Palbu ukončit!“

Najednou si Andrej uvědomil, že situace není zas tak špatná: Vojáci poslouchají!

Zaujali pozice podle rozkazu a všichni ostatní se zklidnili. Reflektor konečně ozářil ulici.

„Tamhle je!“ zvolal někdo nepříliš hlasitě.

Krátce zaštěkaly a okamžitě zase zmlkly samopaly. Andrej stačil zahlédnout jen cosi neurčitého. Bylo to obrovské, skoro větší než okolní domy a trčely z toho na všechny strany nějaké ostny. Nestvůra bleskově zmizela za kvartály domů na vzdálené křižovatce. Dunivé údery pak pomalu utichaly, doznívaly, až nakonec ustaly. Všude zase bylo ticho.

„Co se stalo, seržante?“ ozval se klidný plukovníkův hlas z okna nad Andrejem.

Plukovník — jako vždy pečlivě upravený — se zlehka vykláněl přes parapet.

„Hlídka vyhlásila poplach, pane plukovníku,“ odpověděl seržant Vogel.

„Vojín Terman.“ „Vojín Terman — ke mně!“ zavelel plukovník.

Vojáci se po sobě podívali.

„Vojín Terman!“ zařval seržant. „K plukovníkovi!“

Vojín Terman se spěšně pokoušel vylézt ze svého úkrytu pod traktorem.

Za něco se tam zřejmě zachytil, musel chudák trhnout ze všech sil, aby se mu podařilo vstát. Pak konečně přeskakujícím hlasem zavřeštěl: „Vojín Terman přišel na váš rozkaz!“

„Vy vypadáte!“ řekl pohrdavě plukovník. „Zapněte se!“

V tu chvíli se rozžehlo slunce. Bylo to tak nečekané, že všichni údivem hlasitě vydechli. Andrej přimhouřil oči, někteří si je zakrývali dlaní.