„Je teplá,“ zasípal Permjak a vrátil Andrejovi prázdnou láhev. „Kdyby tak byla studená… Rovnou z kohoutku… Jo, to by bylo!“

„Co je s tím traktorem?“ zeptal se Andrej a schoval láhev do kapsy.

Permjak si široce rozevřenou dlaní setřel pot z čela.

„Je na hovno… celej traktor! Je to zmetek! A je vůbec zázrak, že vydržel až doteďka. „Dá se opravit?“

„To jo, dá. Takový dva tři dny — a bude v pucu. Ale zase jen načas. Na takovejch dvě stě kilometrů. A pak se zase podělá. Je na hovno — celej traktor!“

„Hm,“ kývl Andrej. „A nevšiml sis náhodou, jestli se ten Korejec Pak nemotá nějak často kolem vojáků?“

Permjak otráveně máchl rukou, jako by tuhle otázku považoval za zbytečnou.

Potom se naklonil až k Andrejovi a zašeptal mu do ucha: „Při obědě se vojáci domluvili, že nepudou dál.“

„To už vím,“ procedil Andrej mezi zuby. „Ty mi ale řekni, kdo je tam hlavní kápo!“

„Nějak se v tom nemůžu vyznat, šéfe,“ zašeptal Permjak. „Nejvíc žvaní Tevosjan, ale toho nikdo nikdy nebral vážně. A potom… poslední dobou je ráno vždycky tuhej.“

„Cože?“

„Je tuhej… Asi jak kouří to svinstvo… Takže ho tuplem neberou vážně.

A kdo tam má hlavní slovo, to fakt nevím.“

„A co Hnujka?“

„Čertví… Mohlo by to bejt… Lidi na něj dají. A šoféři by taky byli pro… Teda: aby se nešlo dál. Pan Ellizauer se neráčí přímo vymáčknout.

Jen se hihňá jako blbeček a hraje to na všechny strany. Je jasný, že se bojí.

Ale já sám nic nezmůžu… Já tak akorát občas utrousím, že vojákům se nedá věřit, protože oni nás šoféry stejně nenáviděj. Z jednoduchýho důvodu: my jedeme, oni mašírujou pěšky. Příděly mají vojenský — a my je máme stejný jako páni vědátoři… Za to nás mít v lásce nemůžou. Dřív to ještě jakžtakž klapalo, ale teď už ne. A teď jde hlavně o to, že pozítří bude třináctej den…“

„A co lidi z vědecký skupiny?“ přerušil ho Andrej.

„Čertví… Strašně klejou a jsou sprostý. Na čí straně ale stojí, to fakt nevím.

Každej boží den se s vojákama štěkají kvůli Drmole… A víte co říkal pan Quejada? Že s plukovníkem je to špatný. Že zkápne.“

„Komu to říkal?“

„Já myslím, že každýmu. Slyšel jsem, jak těm svejm geologům povídal, aby radši pořád s sebou nosili zbraň. Protože — kdyby se něco stalo… Nemáte cigaretku?“

„Ne. A co seržant?“

„Do něj člověk nevidí. Nepouští si nikoho k tělu. A je tvrdej jako skála.

Toho zabijou jako prvního. Strašně ho nenáviděj.“

„Poslouchej… Ještě k tomu Korejci: Agituje mezi vojákama, nebo ne?“ „Nic takovýho jsem neviděl. On se drží stranou… Jestli chcete, dám si speciálně na něj bacha, ale řekl bych, že je to zbytečný.“

„Tak abys věděl,“ řekl Andrej, „od zítřka bude několikadenní odpočinek.

Všichni si můžou vydechnout, práce bude jedině s tím traktorem… Vojáci se budou flákat a budou žvanit. Takže pro tebe bude snadný zjistit, kdo tam má hlavní slovo. Nějak už si vymysli, jak to z nich dostat…“ Vstal a Permjak taky. „Dneska prý jsi zvracel…“

„Jo. Nějak mě to sebralo, ale teď už je mi líp.“

„Potřebuješ něco?“

„Ani ne. Jedině cigarety.“

„Dobrá… Až spravíte traktor, bude prémie. Můžeš jít.“

Permjak bleskově zmizel za dveřmi, Němý mu uhnul z cesty. Andrej přistoupil k oknu. Opřel se o parapet a rozhodl se aspoň pět minut počkat.

Ve světle reflektoru se rýsovaly temné obrysy přívěsů a traktoru a blýskala se rozbitá okna protějšího domu. Někde vpravo ve tmě cvakaly okované boty neviditelného strážného. Chodil sem a tam po ulici a pohvizdoval si nějakou tklivou melodii.

Uvidíme, říkal si Andrej, nějak se z toho dostaneme! Musím přijít na to, kdo má mezi lidmi hlavní slovo! Najednou si představil, že před ním stojí řada vojáků beze zbraní a on, velitel téhle expedice, jde od jednoho vojáka ke druhému, dívá se jim do nehybných, zarostlých tváří, ve spuštěné ruce svírá pistoli… a pak zůstává stát před tou hnusnou zrzavou Hnujkovou tlamou… a potom vystřelí… jednou, dvakrát… Žádné vyšetřování, žádný soud! Takhle musí skončit každý zbabělec, každý hajzl, který si dovolí… On ten Korejec opravdu asi v ničem nejede! napadlo ho. To by bylo dobře… A co teď bude dál? Zítra se ještě asi nic nestane. Ještě tři dny se nic nestane… A za tři dny se dá všelicos vymyslet. Možná najdou vodu! A i kdyby bylo třeba jít ještě stovku kilometrů, všichni se tam hned poženou.

Je ovšem fakt, že tu není dobrá atmosféra. A navíc — jsme tu jeden den — a už to tu všude páchne jak na latríně… Jenže: Čas pracuje pro šéfy, proti vzbouřencům. Vždycky to tak bylo a všude to tak bylo… Jasně! Dneska se domluvili, že zítra nejdou dál. Ráno s touhle myšlenkou vstanou — a ejhle: on je vyhlášený několikadenní odpočinek! Takže jít se nikam nemusí, buntovat se taky nikdo nemusí… A dokonce je lepší snídaně: kaše a sušený švestky, dvojitá porce čaje a čokoláda! To zíráš, Hnujko! Já si tě stejně vyhmátnu, jen počkej! Sakra… Už se mi chce spát a mám žízeň… No, co se dá dělat, pít není co, pane poradce, na pití zapomeňte, ale spát se musí.

Zítra musím být brzy na nohou. Jo, Fritzi, tady by ti ten tvůj temperament asi nestačil… Ostatně — já jsem teď možná taky spíš šéf na baterky… „Půjdeme,“ řekl Němému. Icik pořád ještě seděl u stolu a listoval v těch svých papírech. Měl teď nový zlozvyk: hryzal si vousy. Z rozježeného plnovousu jich nabral plnou hrst a strčil si je mezi zuby… Vypadalo to hrozně.

Andrej si na skládací lůžko položil prostěradlo. Lepilo se mu k dlaním, špinavě se lesklo jako navoskované.

Icik zvedl hlavu: „Tak poslouchej! Vládl tady nějaký Milovaný a Prostý. To píšou s velkými písmeny! Žilo se tu dobře, všeho byl dostatek. Pak se začalo měnit klima, nějak moc se ochladilo. Potom se ještě něco stalo — a všichni přišli o život. Našel jsem jeden deník. Nějaký chlap se zabarikádoval v bytě a zmrznul. Tedy… On vlastně nezmrznul, ale zima ho zabila, protože on se z ní zbláznil a oběsil se… A všechno začalo tím, že se venku objevila nějaká turbulence vzduchu.“

„Co se objevilo?“ užasl Andrej a přestal se lopotit se zouváním.

„Turbulence vzduchu! Když se nějakej člověk do tý turbulence dostal, zmizel. Někdy ještě stačil vykřiknout, někdy ani to ne… Prostě se ve vzduchu rozplynul — a šmytec.“

„To je nějakej nesmysl,“ zabručel Andrej.

„Kdo vyšel z domu, tak v tý turbulenci zahynul. Kdo ale dostal strach, nebo si řekl, že to přečká uvnitř, ten to opravdu přežil. Nějakou dobu to šlo.

Domlouvali se mezi sebou telefonicky, ale dlouho to vydržet nemohli.

Venku byl mráz, topení přestalo fungovat, dříví žádný neměli, jen nábytek, nebylo co jíst… Tak začali pomaličku vymírat.“

„A kampak se poděla ta turbulence?“

„To jsem se nikde nedočetl. Povídám ti, že ten, co si psal deník, zcvokatěl.

Poslechni si poslední zápis!“ Icik rychle zalistoval v papírech: „Už nemůžu dál. A taky proč? Nadešel můj čas. Dnes ráno procházel naší ulicí Milovaný a Prostý. Nahlédl do mého okna a usmál se. Nadešel můj čas.“

Icik dočetl. „A tím zápis končí. Musím ti říct, že tenhle člověk bydlel ve čtvrtým patře. Chudák… Přivázal si oprátku na lustr… Jen tak mimochodem, ta oprátka tam pořád ještě visí.“

„No, vypadá to tak, že přišel o rozum,“ prohodil Andrej a natáhl se na lůžko. „Určitě z hladu. A o vodě tam nikde nic není?“

„Zatím jsem nic nenašel. Myslím, že se zítra vydáme podél akvaduktu — až k jeho začátku. Ty už jdeš spát?“

„Jo. A tobě to taky radím. Zhasni a vypadni.“

„Ještě jsem si chtěl něco přečíst,“ namítl zklamaně Icik. „Ta tvoje lampa je výborná…“

„A kam jsi dal svou? Je úplně stejná.“

„Rozbila se mi. V přívěsu jsem na ni omylem postavil bednu.“ „Ty jsi přece idiot! No tak dobrá — vem si lampu a zmiz!“

Icik rychle shrnul listy papíru, odsunul židli a pak si vzpomněl: „Jo…! Tadyhle ti Duggan přinesl tvou pistoli. A vyřizoval nějakej vzkaz od plukovníka, jenže já jsem zapomněl, co to bylo.“

„Dobrá… Podej mi tu pistoli!“

Andrej ji schoval pod polštář a obrátil se k Icikovi zády.