„Ne, pane poradce, ještě jsem si nešel lehnout, když jste pro mě poslal.“

„Co váš žaludek? Trápí vás?“

„Ne víc než ostatní.“

„Ale jistě taky ne míň,“ přikývl Andrej. „A co vaše nohy?“

„S těma jsem na tom líp než ostatní.“

„To je dobře. A jak se cítíte celkově? Jste hodně unavený?“

„Děkuju, pane poradce, jsem úplně v pořádku.“

„To je dobře,“ poznamenal znovu Andrej. „Víte, proč vás chci obtěžovat?

Pane Paku, zítra bude pro všechny den odpočinku. Pozítří bude pro většinu odpočinek pokračovat, ale já se míním vydat s malou skupinkou na průzkum. Na takových padesát, možná i sedmdesát kilometrů dopředu… Musíme totiž najít vodu. Nebudeme si s sebou brát nic zbytečného, musíme rychle postupovat.“

„Rozumím, pane poradce. A prosím o dovolení, abych se k vám směl připojit.“

„Díky za vstřícnost, pane Paku, chtěl jsem vás o to požádat. Takže: odcházíme pozítří v šest ráno. Vodu a jídlo na cestu vám vydá seržant. Domluveno?

Ale ještě něco: Co si myslíte — najdeme vodu?“

„Myslím že ano,“ odpověděl Korejec. „Něco jsem o těchhle místech slyšel vyprávět… Někde tu voda musí být. Dokonce prý jí tu bývalo dost, teď to asi bude slabší, ale pro naše potřeby to určitě bude stačit.“

„Voda už mohla vyschnout.“

Korejec zavrtěl hlavou: „Možné to je, ale je to nepravděpodobné. Nikdy jsem neslyšel o nějakém zdejším zdroji vody, že by úplně vyschl. Někdy prostě vyvěrá silněji, někdy je slabší. Ale aby se úplně ztratil? To ne…“

„V dokumentech jsem nic kloudnýho nenašel,“ ozval se Icik. „Voda do města přitékala akvaduktem — a ten je teď suchej…“

Korejec mlčel.

„A co jste ještě slyšel o těchhle místech?“

„Různé víceméně strašidelné historky. Něco z toho je jasný výmysl. Něco ale…,“ nedopověděl a pokrčil rameny.

„Například?“ vybídl ho povzbudivě Andrej.

„Já myslím, že už jste to všechno slyšel, pane poradce. Například se říká, že někde nedaleko odsud stojí takzvané Město Kovohlavců. Kdo to ale je — ti Kovohlavci, to jsem se nikdy nedozvěděl. Taky se mluví o Krvavém vodopádu, ale ten má být od nás ještě dost daleko. Pravděpodobně jde o nějaký potok, který rozpouští červené minerály. Každopádně tam musí být dost vody… Spousta legend je například o mluvících zvířatech, ale tomu se věřit moc nedá. A takových věcí, které už jsou za hranicí věrohodnosti, je víc — a nemá zřejmě smysl se jimi zabývat. I když: Experiment je Experiment, že?“

„Vás už ty naše věčné otázky asi unavují, pane Paku,“ usmál se Andrej.

„Dokážu si představit, jak je vám protivné všem opakovat všechno aspoň už podvacáté. Musíte nám to prominout, ale vy jako jediný z nás máte informace…“

Korejec znovu pokrčil rameny: „Bohužel — hodnota mých informací není moc velká. Řada věcí se nepotvrzuje.

A naopak: setkávám se s lecčím, o čem jsem nikdy neslyšel. A pokud jde o vaše otázky… Nezdá se vám, pane poradce, že řadoví členové expedice znají až příliš mnoho různých strašidelných historek? Já osobně odpovídám na otázky pouze lidem z vedení výpravy. A považuji za nesprávné, že například vojáci, ale i ostatní řadoví členové výpravy, si ty historky vyprávějí. Neprospívá to morálce.“

„Já s vámi naprosto souhlasím,“ řekl Andrej a dál upřeně Paka pozoroval.

„Každopádně bych byl radši, kdyby se spíš vykládaly legendy o krajích oplývajících mlékem a strdím.“

„Samozřejmě. Proto taky — když na mě vojáci dorážejí s různými otázkami — snažím se nepříjemným tématům vyhnout a co nejčastěji připomínám legendu o Křišťálovém paláci… Pravda ovšem je, že poslední dobou je to přestalo zajímat. Mají strach a chtějí domů.“

„Vy taky?“ zeptal se starostlivě Andrej.

„Já žádný domov nemám,“ odpověděl Korejec klidně. Jeho nehybná tvář nevyjadřovala žádné emoce, oči hleděly nepřítomně… „A-a-ano,“ zabrumlal Andrej a nervózně zabubnoval prsty na stole.

„Ještě jednou vám děkuju, pane Paku… A běžte si odpočinout! Dobrou noc!“

Očima pak doprovodil záda v modré haleně až ke dveřím — a když zase s Icikem osaměli, prohodil: „Přece jen by mě zajímalo, proč se k nám přidal.“

„Jak to — proč?“ užasl Icik. „Oni sami si takovýhle průzkum dovolit nemůžou — tak bylo výhodný přidat se k nám.“

„A k čemu jim to je?“

„Milej zlatej,“ uchechtl se Icik, „ne každýmu se království tvýho Geigera zamlouvá jako tobě! Dřív se jim nechtělo poslouchat pana primátora, čemuž se možná nedivíš, ale teď jim nevyhovuje ani pan prezident. Chtějí žít podle svýho. Chápeš to?“ „Chápu. Já si ale myslím, že jim v tom nikdo nemíní bránit.“

„Že ty si to myslíš…! Jenže ty nejsi prezident.“

Andrej otevřel malý trezor, vytáhl plochou láhev s lihem a odšrouboval z ní víčko.

„Copak předpokládáš,“ pokračoval Icik, „že si Geiger nechá někde za zády organizovanou, dobře ozbrojenou kolonii, kterou expedice objevila a dokonce se s ní i střetla? Dvě stovky ke všemu odhodlaných chlapů… všehovšudy nějaké tři stovky kilometrů od Skleněnýho domu? Samozřejmě je zlikviduje. Takže oni vědí, že musí zmizet dál na sever. Jenže — kam?“

Andrej si nakapal líh na dlaň a pak si promnul ruce. S odporem zabrumlal: „Ta špína všude je hnusná. Ani si neumíš představit…“

„No jo — špína,“ skočil mu roztržitě do řeči Icik. „Špíny holt tu není jako šafránu… Ale… Mohl bys mi říct, proč tak pořád sonduješ kolem toho Korejce Paka? Uhranul ti snad? Já ho přece znám už dávno! Je to férovej, vzdělanej chlap. Tak co ho pořád vyslýcháš? To se dá vysvětlit snad jen tou tvou bytostnou nenávistí vůči inteligenci! Ty tvoje nekonečný jezovitský otázky…! Když už chceš vědět, kdo tu straší lidi různejma povídačkama, zeptej se svejch informátorů. Tenhle člověk s tím nemá nic společnýho.“

„Nemám žádný informátory,“ podotkl chladně Andrej. Chvíli oba mlčeli.

Potom Andrej — sám překvapen svým nápadem — řekl: „Chceš mluvit na rovinu?“

„Jistě,“ souhlasil okamžitě Icik.

„Tak se podívej: Poslední dobou mám pocit, že někdo z nějakých důvodů chce, aby expedice nepokračovala v cestě. Aby vůbec nepokračovala… Rozumíš? Nejde jen o to, aby udělala čelem vzad a zamířila domů… Kdepak!

Nás chce někdo zlikvidovat. Chce, aby expedice zmizela beze stopy.

Rozumíš?“

„Ale jdi!“ prohodil Icik. Prsty mu rychle projížděly popraskávající bradkou, jak se snažily najít zachumlanou bradavičku.

„Je to tak! A já chci přijít na to, kdo má na naší likvidaci zájem. Čím dál tím víc mi to vychází tak, že by se to mohlo hodit tomu tvýmu panu Pakovi.

Teď mě nepřerušuj! Nech mě to dopovědět! Když beze stopy zmizíme, Geiger se nic nedoví. Ani o té jejich kolonii… A moc si to rozmyslí, než pošle novou výpravu! Takže nebude nutné opouštět místo, na které už si navykli! Nebudou muset utíkat dál na sever… Takhle mi to všechno vychází, když o tom přemýšlím. Rozumíš?“

„Ty ses zbláznil,“ užasl Icik. „Kdes to vzal? Pokud jde o ten fakt, že všichni chtějí domů — to teda máš správnej pocit. Chtějí… Ale kde jsi vzal, že nás chce někdo zlikvidovat?“ „Já nevím,“ přiznal Andrej. „Říkám ti: Mám takovej pocit. A pokud jde o Paka, myslím, že je správný, aby šel pozítří s námi. Nenechám ho tady…“

„Proč do toho pořád mícháš Paka? Mysli trošku! Když nás zlikviduje — co si pak počne? Půjde stovky kilometrů pěšky nazpátek? Absolutní pustinou?“

„Copak já vím?“ ohradil se Andrej. „Třeba umí řídit pásák.“

„Ještě jsi zapomněl na tu ženskou, na Drmolu!“ upozornil ho Icik. „Ta v tom taky může mít prsty! Mohlo by se to tu vyvíjet jako v pohádce o caru Dodonovi.“

„No ano… Drmola,“ kývl zamyšleně Andrej. „To s ní… to je taky taková zvláštní věc… A ještě ten Němý! Kdo to je? Kde se tu vzal? Proč se mi pořád drží v patách jako pes? I na záchod za mnou leze… Jen tak mimochodem — víš o tom, že už tu někdy byl?“

„No, to jsi teda objevil Ameriku,“ odfrkl si pohrdavě Icik. „To už jsem pochopil dávno. Ti, co mají vyřezaný jazyky, přišli jasně ze severu.“

„Možná že se jim to stalo někde tady,“ šeptl Andrej.