Za další: Icik všem dodával papír. Zásoby toho toaletního už dávno došly, zlikvidoval je první nápor průjmů… A tak se uprostřed pustiny, kde člověk v případě nouze nenajde ani lopuchový list, ba dokonce ani hrst trávy, stal z Icika nejoblíbenější muž pod sluncem. Neuběhly tedy ještě ani dva týdny a Andrej musel, ač nerad, konstatovat, že Icika tu mají lidi rádi. Trošku na něho i žárlil… Všichni ho mají rádi! Dokonce i vojáci, což zní poněkud neuvěřitelně.

V hodinách odpočinku se kolem něj shlukovali a s otevřenými pusami poslouchali jeho žvanění. Ze své vlastní iniciativy, snad dokonce s potěšením, přepravovali všelijaké ty jeho trezory s dokumenty. Svěřovali se mu se vším možným a vytahovali se před ním jak malí kluci před zbožňovaným panem učitelem. Seržanta Vogela nenáviděli, plukovníka se báli, s civilními členy expedice provokovali rvačky — a Icikovu blízkost vyhledávali.

Dodával jim dobrou náladu, bývalo slyšet, jak se smějí. Nesmáli se ale Icikovi! Smáli se spolu s ním! „Já vám něco povím, Kacmane,“ řekl mu jednou plukovník. „Nikdy jsem nechápal, proč v některých armádách mají komisaře. Já ho nikdy neměl… Vás bych si ale vzal.“

Icik se probral celou hromadou papírů a sáhl za blůzu pro další hrst.

„Je tam něco zajímavýho?“ zeptal s Andrej. Vlastně ho ani moc nezajímalo, co v těch papírech je, ale chtěl dát Icikovi najevo, že jeho práci uznává, chtěl potěšit tohohle nemotorného, na vzhled nepříjemného, ale přesto vlastně blízkého člověka.

Icik nestačil odpovědět, jen zavrtěl hlavou — a rozletěly se dveře, do kterých vcházel plukovník Saint-James.

„Můžu vstoupit, pane poradce?“

„Prosím, plukovníku,“ odpověděl rychle Andrej a vstal. „Dobrý večer.“

Icik taky vstal a přisunul k plukovníkovi křeslo.

„Děkuji vám, komisaři,“ prohodil plukovník a pomalu — jakoby nadvakrát — usedl. Vypadal jako jindy: upravený, svěží, vonící kolínskou a dobrým tabákem… Jenom tváře se mu za poslední dny nějak propadly a oči taky. A ještě něco na něm bylo nového: už nenosíval v ruce oblíbený jezdecký bičík, ale černou hůlku, o kterou se při delším stání opíral.

„Ještě k té odporné rvačce pod okny…,“ řekl teď Andrejovi, „omlouvám se vám, pane poradce, za svého vojáka…“

„Doufejme, že víc takových rvaček už nebude,“ poznamenal zamračeně Andrej. „Už je nebudu trpět.“

Plukovník roztržitě přikývl a pak prohodil: „Vojáci se vždycky rvou. V britské armádě se na rvačky pohlíží trochu jinak. Má se za to, že se tím zvyšuje bojový duch, podporuje se zdravá agresivita… atakdál. Ale pokud jde o naši současnou situaci, máte samozřejmě pravdu. V našich těžkých podmínkách je to nepřípustné.“ Trochu se v křesle zaklonil, aby lépe mohl najít v kapse dýmku. Pak ji vytáhl a začal ji nacpávat. „Ten potenciální nepřítel ale pořád nikde na obzoru není, pane poradce,“ prohodil s úsměvem. „Tím se poněkud komplikuje situace pro náš nebohý generální štáb. Když mám být upřímný, ani pánům politikům se to nebude zamlouvat.“

„Ale naopak!“ vyjekl Icik. „Teď teprve se rozjedou na plný obrátky!

Jestli totiž nebudou mít faktickýho nepřítele, budou si ho muset vymyslet.

A jak ukazuje celosvětová zkušenost — nejstrašnější nepřítel je nepřítel vymyšlenej. Já vás ujišťuju, že se budou dít věci! Počet lidí v armádě se bude muset zdvojnásobit…“

„Ale?“ usmíval se dál plukovník. „To by mě zajímalo, kdo bude vymýšlet.

Nebudete to vy, milý komisaři?“

„Vy!“ pronesl vítězně Icik. „Vy především.“ Pak začal ukazovat na prstech: „Za prvé budete muset při generálním štábu vytvořit oddělení politické propagandy…“

Někdo zaťukal, a než se Andrej stačil ozvat, vstoupili Quejada a Ellizauer.

Quejada se mračil a Ellizauer hleděl kamsi ke stropu a neurčitě se usmíval.

„Prosím, pánové, posaďte se,“ pobídl je chladně Andrej. Pak zabubnoval prsty na stole a řekl: „Kacmane, začínáme!“

Icik tedy už nedokončil svou předpověď týkající se plukovníka — a hbitě se otočil k Andrejovi. Plukovník se v křesle narovnal a ruku položil na rukojeť hůlky.

„Pane Quejado, máte slovo,“ řekl Andrej.

Šéf vědecké části expedice seděl přímo před Andrejem a měl kolena hodně daleko od sebe, což umožňovalo nepříliš vábný pohled na propocené kalhoty v rozkroku. Ellizauer si jako vždycky sedl přímo za něj a celý se schoulil, aby mezi ostatními tak nečněl.

„V geologii není nic nového,“ soukal ze sebe Quejada. „Všude je jíl a písek. Stopy po vodě veškeré žádné. Býval tu vodovod, ale voda v něm už dávno žádná netekla. Možná právě kvůli vodě odtud všichni odešli, to nevím… Tady jsou údaje o slunci, větru a dalším…“ Vytáhl z náprsní kapsy kousek papíru a hodil ho před Andreje. „Víc toho zatím nemám.“

Andrejovi se to jeho „zatím“ sice nelíbilo, ale přikývl a zadíval se na Ellizauera: „A co doprava?“

Ellizauer se napřímil a přes Quejadovu hlavu řekl: „Za dnešek jsme prošli třicet osm kilometrů. Motor druhého pásového traktoru potřebuje generálku. Je mi líto, pane poradce, ale nic jiného se nedá dělat.“

„Ale…,“ zaváhal Andrej, „jak dlouho taková generálka může trvat?“

„Dva tři dny,“ odpověděl Ellizauer. „Některé součástky se dají vyměnit, některé opravíme. Možná to budou čtyři dny. Možná pět.“ „Možná deset,“ podotkl Andrej. „Dáte mi své hlášení?“

„Možná deset,“ připustil Ellizauer a znovu se tak neurčitě usmál. Ani se nenamáhal vstát — jen se natáhl a podal Andrejovi přes Quejadu svou písemnou zprávu.

„Děláte si legraci?“ pronesl ledově, ale naprosto klidně Andrej.

„To jako… z čeho, pane poradce?“ vylekal se Ellizauer. Nebo se aspoň vylekaně zatvářil.

„Tři dny, nebo deset dnů, pane inženýre?“

„Je mi líto, pane poradce, ale…“ zabrumlal Ellizauer, „já se neodvážím přesně to odhadnout. Nemáme tu přece autodílnu… A potom — ten můj Permjak není v pořádku! Má nějakou vyrážku a celý den zvracel. A je to můj hlavní mechanik!“

„A co vy?“

„Já… udělám, co bude v mých silách. Jenže tady jde o to, že v našich současných podmínkách…“

Ještě chvíli o překot vysvětloval, jak je to složité s řidiči i s vybavením, které na cestu dostali, že tu nemají pořádnou vrtačku a ten speciální zvedák, na který on, Ellizauer, předem upozorňoval, že taky nedostali — a vezměte si třeba jen takový problém, co teď mají s písty a s čepy… Mlel a mlel — a stále tišeji a stále méně srozumitelně, až zmlkl. Andrej mu po celou tu dobu upřeně hleděl do očí a bylo mu naprosto jasné, že tenhle zbabělý dlouhán lže, jako když tiskne, a sám se už do svých lží zamotává… A že teď snad ani neví, co by ještě povídal, chápe, že ostatní jeho lež prohlídli, rád by se ze všeho nějak vyvlíkl, ale neví jak, takže bude muset na své lži trvat, i kdyby třeba trakaře padaly… Pak se Andrej podíval do Ellizauerova písemného hlášení. Přeletěl očima nedbale načmárané řádky, ale nic z toho, co tam bylo, nevnímal. Domluvili se, neřádi, uvědomoval si v rozčilení. I tihleti se na mě domluvili…!

Co teď? Škoda že tu nemám pistoli… Zmáčknout Ellizauera, seřvat ho, aby dostal strach? Ne… Tou hlavní osobou je tu určitě Quejada. A ten chce, aby všechno zůstalo jenom na mně. Všechny starosti, problémy…, všechno bych měl odskákat jenom já! A já mu věřil, hnusákovi odpornýmu!

Andrej by nejraději zařval z plných plic a praštil vší silou do stolu… Mlčení přítomných už bylo nesnesitelné. Icik sebou najednou zamlel na židli a vychrlil: „A o co vlastně jde? Koneckonců — nemáme kam spěchat! No tak se na pár dní zastavíme…! Tady v těch domech můžou být archivy, knihovny… Není tady voda, to je pravda, ale nějaká skupinka ji může jít hledat…“

Quejada ho přerušil: „To je pitomost,“ vyjel ostře. „Pánové, přestaňme plácat nesmysly!

Kápněme si božskou! Tahle expedice ztroskotala. Vodu jsme nenašli, ropu taky ne. A ani jsme nic při takovéhle organizaci geologického průzkumu najít nemohli. Ženeme se dopředu jako blázni, lidi jsme úplně utahali, motory se poroučejí. Disciplína je v háji, táhneme s sebou dokonce i děvku a bůhví koho ještě… Nikdo už dávno na nějaký úspěch expedice nevěří, na všechno se kašle. Lidi už prostě nechtějí jít dál, nechápou, proč by měli… A co jim na to můžeme říct? Co se týká kosmografie — naše předpoklady nevyšly. Čekali jsme polární zimu a dostali jsme se do rozpálené pouště.