— Promiňte mi, drahý příteli, ale to, co nyní říkáte, je tak neobvyklé... prosím, pokračujte ve svých úvahách.

— Vůbec jsem se neurazil, Watsone. Váš údiv je pro mě velmi pochopitelný, ale mohu vás ujistit, že to, co uslyšíte nyní, vás ohromí ještě více.

— Slibuji, že vás nebudu přerušovat.

— Jak určitě víte, Watsone, I. komunistická internacionála byla vytvořena v našem městě s bezprostřední účastí Karla Marxe v roce 1864. Teoreticky, cílem vytvoření bylo koordinovat teroristickou ilegální činnost v Evropě, ale vzhledem k charakteru Marxe, jeho ambicióznosti a absenci jakýchkoliv organizačních schopností, efektivnost práce těch karbonářů byla nevelká. Velmi brzy osobní konflikt s Bakuninem, který otevřeně pohrdal tím fousatým buržujem,  intrikánem a potomkem dvou rabínů, vedl k rozkolu v organizaci, a, protože většina jejich členů zjevně nebyla na straně Marxe, ten se rozhodl ji pro jistotu rozpustit.

Po smrti "vůdce světového proletariátu" jeho věrný druh Fridrich Engels založil v roce 1889 II. Internacionálu, sestávající už výlučně z marxistických skupinek, byť se schovávajících pod sociálně-demokratickými vyvěskami. I tito konspirátoři se zabývali především mělkým terorismem, vnitřním bojem o moc, sektářstvím a bojem o stranickou pokladnu. Díky vnitřním rozporům a zčásti i aktivitou mého praděda se druhá internacionála téměř rozpadla k okamžiku začátku světové války, a nezanechala by v historii větší stopu, než její předchůdkyně, pokud by nebylo ruské strany RSDRP (Ruská sociálně demokratická dělnická strana, p.p.), lépe řečeno jejího nejbojovnějšího křídla, vedeného schopným a tvůrčím marxistou Uljanovem, který vešel do historie pod jménem Lenin. Nebudu vás nudit popisem zákulisí organizace tragických události v Rusku počátku 20.století, Watsone; řeknu jen, trockisté, kteří se dostali k moci pod praporem bolševismu, populárního mezi pracující třídou Ruska, vytvořili v roce 1919 novou, III. Intenacionálu, která byla rozpuštěna osobním příkazem skutečného bolševika Stalina v roce 1943.

Zdálo by se, že světová buržoazie musí oslavovat, zbavena "přízraku komunismu" vypuštěného Marxem a obcházejícím Evropu skoro 100 let, ale to se nestalo. Kampaň boje proti kosmopolitům spuštěná Stalinem v SSSR přiměla jejich severoamerické patrony k obnovení Komunistické internacionály, z nějakého důvodu jmenující se nově "Socialistická internacionála", aby si obyvatel nespojoval novou organizaci s hrůzami "komunistické" revoluce a vládou bolševismu. Proběhlo to v roce 1951 v Londýně; prosím vás, zapamatujte si toto datum, Watsone. Právě IV. internacionála byla povolána zastavit v Evropě šíření myšlenek bolševismu-stalinismu, které západní člověk dodnes nerozlišuje od marxismu-trockismu.

— Promiňte, Holmesi, ale stále vás úplně nechápu: chcete snad říct, že IV. internacionála byla vytvořena v roce 1951 vládami kapitalistických zemí v čele s USA?

— Pochopil jste mě naprosto přesně, Watsone. Ti, kdo se poslední čtyři tisíce let derou k světovládě, potřebovali zaplnit ideologické vákuum vytvořené porážkou hitlerovského nacionálního socialismu pro udržení politické kontroly nad masami a podpory iluze pluralistického modelu řízení. Všimněte si, že novopečená organizace vůbec nebyla fiktivní: jejími členy byly takové strany-lóže jako britští labouristé, francouzští socialisté nebo němečtí sociální demokraté, a od roku 1974 i italští socialisté. Mimochodem, jejím členem byla i sociálně-teroristická strana Salvadora Allende, zničená během puče generála Pinocheta, který začal zvláštní shodou náhod také 11.9., ale 1973. Jeho zatčení v Anglii a další soudní proces byl svého druhu msta buržoazním demokratům ze strany marxistů-trockistů, jejichž pozice ve světě v poslední době značně posílila. O vlivu poslední Internacionály svědčí také fakt její informační sítě, rozprostřené po celém světě. V jejím čele stojí jedno z vedoucích amerických periodik The New York Times, se kterým jsou solidární noviny jako "Le Mond", "Washington Post", "El Pais", "La Republica" a mnoho dalších. Do této globální informační sítě patří i vedoucí televizní kanály. Štáb organizace se nachází stále v Londýně, stejně jako před 137 lety.

— Ale jakto, že o ní skoro nic nevíme? Nevzpomínám si  na žádné poznámky v tisku o kongresech tak mocné organizace. A vždyť ona musela právě oslavit své padesáté výročí!

— A ona ho také oslavila, příteli Watsone: na očích celému světu, s ohňostrojem a velkým množstvím dýmu! Zároveň vzdala hold svým padlým chilským druhům (nezapomínejte, že stavba WTC začala v letech 72-73!), výrazně vydělávajíc na organizaci banketu a získávajíc nemalé politické dividendy pro své skryté i zjevné stoupence. Je vám to snad málo?

— Nechcete nakonec říct, Holmesi, že to Tony Blair... odpálil věže WTC?

— Není na místě dovádět řečené do absurdna, Watsone, ale věřte, že náš vlastní premiér má k organizátorům toho zločinného show mnohem blíže, než nějaký bin Ládin.

— To je velmi silný výrok, Holmesi! Hádám, že máte  pádnější důkazy k jeho opodstatnění, než dosud uvedené myšlenkové konstrukce?

— Samozřejmě, příteli, samozřejmě... a nemálo..

Holmes se zvedl, došel ke starému sekretáři z červeného dřeva, a vyndal z vrchního šuplíku štos papírů. Zatímco jimi netrpělivě listoval, na dálku se mi zdálo, že to byly kopie nějakých dopisů a článků z novin. Nakonec našel to, co hledal, přišel ke mě a dal mi několik listů: "Podívejte se Watsone třeba jen na toto." Poděkoval jsem mu a se zvědavostí se ponořil do čtení. Nahoře byla kopie článku nějakého Johna Kifnera z New York Times, byla nazvána tak květnatě a hloupě, jak je u yankees obvykle zvykem: "American Flight 11: A Plane Left Boston and Skimmed Over River and Mountain in a Deadly Detour". Možná v tom byl i úmysl autora, že unavený čtenář po přečtení titulku už nebude mít sílu číst jeho galimatyáš.

— Všimněte si data, Watsone — poradil mi Holmes.

— 13. 9. 2001 - přečetl jsem - A co je na něm tak zajímavého? Víte, že nejsem pověrčivý, milý Holmesi.

— Vy ne, ale nezapomínejte, že pro ty pány disponují čísla osobitým, magickým významem a číslo 13 je u nich nejoblíbenější. Copak jste se nikdy nesetkal s podobnými typy?

— Po pravdě, ne, neměl jsem to štěstí... i když počkejte, přece jen ano! Znal jsem jednoho takového člověka, stále všude vykřikoval, že mu číslo 13 nosí štěstí. Ale vy ho určitě neznáte.

— Vidíte, Watsone, není to tak jednoduché. Nezapomínejte, že tyhle noviny jsou propagandistická vlajková loď čtvrté internacionály. Čtětě pozorně.

Začal jsem číst. Stať byla nevelká objemem, ale obzvláště roztěkaná. Vznikal dojem, že autor chtěl něco čtenáři sdělit, ale nedostávalo se mu výrazových prostředků, nebo byl nucen hovořit na veřejnosti o tom, o čem z nějakých příčin nemohl mluvit přímo, a proto se některé úryvky zdály úplně zbavené smyslu. Pokud by Holmes nenaléhal, nevěnoval bych textu žádnou pozornost. Uváděl mě už známá čísla o letu AA11: dva piloti, devět členů posádky a 81 cestujících — jistě, mnoho letušek, ale i letadlo nebylo malé — Boeing 767. Poměrně zvláštně vypadala následující pasáž:

"A seemingly everyday mixture: a television producer, some businessmen, a retired ballet dancer, an actress and photographer, a young man who had made a success in the new technology economy". Po pravdě řečeno, kontingent pasažerů vyjmenovaný v odstavci — producent, baletka, herečka, fotograf a úspěšný podnikatel v oblasti "nových technologií" — se mi navzdory tvrzení autora nezdál být běžným pro regulérní let: po mém hlubokému přesvědčení, televizní producenti už dávno létali vlastními letadly. Ale z druhé strany, řeč je o lince Boston - Los Angelese, jen sám Bůh ví, kdo tam obvykle létá.

Dále pan Kifner z nějakého důvodu považoval za nutné uvést časovou stopu letu od momentu vzletu do samotného,  s dovolením, "dosažení místa určení", s uvedením množství číselných statistických údajů — jako by popisoval Tour de France, a ne tragickou smrt desítek lidí. Trochu neobvykle vypadaly podle autora i zbraně použité únosci: schované "mezi příslušenstvím k holení" nože a box cutters — jaký konkrétně předmět označovalo toto sousloví pro mě zůstalo záhadou. Vyšlo najevo, že snad hlavním zdrojem informací pro článek pana Kifnera byly noviny The Christian Science Monitor, které z nějakého důvodu byly více v kursu, co se týče okolností zločinu, než všechny ostatní. Následující odstavec s odkazem na ty noviny přitáhl mou pozornost, objasňujíc ďábelskou chytrost unosců, s pomocí které se jim podařilo přesvědčit piloty, aby jim  přenechali řízení nad "živou raketou":