Vy máte Beatrici?

Ne. Bohužel. Já nemám, kdo by mě inspiroval, mě inspirují lidé z hostinců a na které narazím. Mám dojem, že než začal Polykleitos sochařit, tak se ptal mistra helénských mistrů, kde má vzít motiv, čím se má inspirovat. A ten jen takhle prstem ukázal na lidi jdoucí kolem nich po athénských ulicích, na obyčejné lidi, a taky ten Polykleitos udělal lidi daleko realističtější, protože věřil tomu ukázání prstem, a to jsou také mí lidé, lidé, které potkáváte, lidé z ulice. To jsou mí hrdinové. Jestliže jsem na světě, tak jsem tu proto, že tito lidé, s kterými já se stýkám, ne všichni, ale velice často mi dodají takovou kuráž, že se mi chce žít dál. Protože pozor! Spisovatel je taky člověk, i on je někdy v situaci, že už nechce být na světě, že všechno se proti němu spiklo, a toho zla že je na světě příliš. A on nevidí tu vzdalující se patu, že by Dobro vykonalo krok, a má dojem, že zlo převládá, a on už nechce být na světě. A jsou to ty obyčejné hemy v nás, které zná každý. Jak dopadl Majakovskij, jak dopadl můj největší básník na světě, Serjoža Jesenin, to je můj největší básník… Večery měsíčné, večery siné, kdy jsem byl mlád a vše bylo jiné… Ale pojďme od toho tématu. Tito lidé, kdyby někdo včas přišel a zaklepal, hele, Majakovskij, já jsem tady, pojď… minutu dříve kdyby přišel, tak by byl Majakovskij ještě na světě. A to jsou ty minuty, které má každý, jak řekl Livius, že nepotkal člověka, který nechtěl aspoň jednou v životě spáchat sebevraždu. A spisovatel tuplem. Od toho je ten člověk spisovatelem, nebo se jím stává, že překoná ten hluboký stesk a žal, a najednou z toho zdánlivého popela vyletí jiskra, která vás zapálí, že můžete pokračovat dál, od toho okamžiku, kdy jste byl na dně svých sil a kdy jste uvažoval o nebytí, ale pozor! Heidegger! Z jednoho jeho traktátu zcela jasně vyplývá, že „lepší by bylo, kdyby nebylo nic“, a k tomu někdy člověk, a teda i spisovatel, během svého života dochází. Když to překoná a je dál na světě, tak tyto okamžiky bere, nikoliv jako kdyby měl duši otrávenou, ale váží si jich, protože tam je ta druhá stránka, kde bytí povstává z nebytí, světlo povstává ze tmy, a naopak. To je ten zázrak, to je ten ludibrionismus, ty opaky, ty kontradikce, že všechny kontra jsou pravdou, takže někdy dojdete k takové situaci, že jste, a nemusí přijít něco zvenčí, jako byste byl zasažen bleskem, jak je to v tarokách Arcana major, že byste přišel o majetek nebo o milenku, ne, ne. Je to ta filozofická cesta, ta básnická, že najednou uzříte, že lépe by bylo, kdybyste nebyl. Třeba španělská filozofie. Ti mají za základ svého Seneku, ten spáchal sebevraždu na důkaz toho, že je velký frajer, v roce 65, někde v Salamance, a přitom to byl, když čteme De tranquilitate animi, ten, kdo nabádá ty ostatní, aby rozvažovali a uvažovali podle přírody, a přesto v jistou chvíli se odhodlal k tomu, že si v lázni otevřel žíly. Asi tak, jako Sokrates z jiných důvodů vypil číši bolehlavu, nezvoliv emigraci, řekl, že lépe jest poslouchati zákony vlasti. Ale to je jiný příklad, to je smrt, sebevražda, a my mluvíme o tom, že kdo miluje kočky, velice často musí být v situaci, že je zabije. Kdo miluje ženu, tak někdy tu milenku… Bunin napsal, dejž bůh, abych měl dobrou paměť… společnou sebevraždu milenců, carského korneta Jelagina s primabalerínou varšavského baletu; mladí milenci, aby si byli ještě blíž, rozhodli se z tohoto světa společně odejít, oba dva byli mrtvi dříve, než umřeli, unio mystica, aby mohli intenzívněji žít a už nikdy se neopustili… Každá taková sebevražda nebo i vražda má svou moralitu. Co může být krásnějšího a ospravedlnitelnějšího než vražda ze žárlivosti? Což nám nepodal důkaz Shakespeare v Othellovi: Ten, který miloval, ušlechtilý barbar, z důvodů velké morality nemohl pochopit, že by jeho žena lhala, a tak ji zabil. Ale nebesa ho ospravedlnila a určitě tam byl přijat, neboť neřekl „pro jedno kvítí slunce nesvítí“. Ne. Dohrál tu velkou úlohu, a tím dosáhl obecná nebesa, tu svou jednotlivinu, kterou ožila podstata. To je podstatou i dobrého dramatu, že zvenčí přišlo, aby se tak stalo, jak se stalo… Když si nakonec Oidipus vyrval oči, tak to bylo v řádu dramatu, všichni diváci, kteří tvořili druhý chór, přesně věděli, že bohové tak rozhodli a Oidipus byl vlastně pouhým nástrojem… a tak estetická a etická nebesa byla usmířena…

A vy jste taky nástrojem.

A já asi taky… nevím, o co jde, ale mám dojem… že…

Jste nástrojem. Váš Vladimír z Něžného barbara má rád periférii, má rád chaos. Proč? A v předmluvě naznačujete, že i vy máte rád v jistém slova smyslu chaos, vždyť necháte text jako rozrytou ulici.

Protože jsem tím obklopen. Já žiju ve městě, teda na periférii. Žiju s lidmi, kteří co vezmou do ruky, to pak pohodí, kteří mají rádi jistý nepořádek, dokonce ho ani nevidí. A to je i na vesnici, čili já jsem též takový člověk, ne že bych miloval příliš čistotu a pořádek, já v jistém smyslu jsem tak trochu nebo hodně bordelář. Ta společnost, se kterou já žiju, ti Slované tady, kteří mají velký sklon k nepořádku, jsou tu doma, a tedy i já jsem tady doma, mně to nevadí. Já jsem sice měl jisté moralistické tendence, že opak by měl být pravdou. Ale najednou jsem totiž shledal, že vlastně jak ty píšeš, tak to vypadá všechno i kolem tebe. Proto můj styl, já aspoň to odvozuji z toho prostředí, je plný chyb, to ale tvoří můj půvab. Mně říká moje redaktorka, že když třeba jsme dělali Harlekýnovy milióny, přišlo jí z jazykového oddělení, že je tam takových jako gramatických a stylistických chyb a jsou vyjmenovány a je jich několik set. Ale ona říká, ať opraví třeba padesát, ale na ostatní už nesahejte, to tvoří půvab Hrabalova stylu, to jsou ty jeho jazykové aberace, úchylky, které musíme trpět. Když je opravíme, tak ta kniha ztratí svůj půvab. Říká, to je něco, jako kdybychom chtěli opravit kresby třeba Picassovi. No a jak byste tam začal gumovat, tak vlastně tím se zhroutí i to, co tam je, to, co působí, řekli bychom aristotelsky, esteticky. Čili já jsem obklopen nepořádkem, na mou duši, ale mně to nevadí, protože já jsem totiž takový. Ke mně když přijdete, když uvidíte, kde a jak já bydlím, tak já mám všechno na stole, celý moje psací nádobíčko, léky, to je všechno pohromadě, tam visí mé šaty, tam jsou poházeny pantofle, jenom vždycky tak utřu stůl, aby zdánlivě byl pořádek, ale osobně pořádek nevyhledávám. Já mám něco v sobě, co mají i Francouzi. Když přijdete do Paříže, tak všude oklepávají popel z cigaret a vajgly, všechno odhazují, jako i já, no a není divu, protože když za protektorátu jsem musel zjistit svůj původ, své árijské předky, tak jsem zjistil, že můj praděd byl francouzský voják, který bojoval v bitvě u Slavkova. Byl zraněn, moravské holky ho odtáhly a zkrátka léčily ho, a on než se vykurýroval, tak Napoleonova vojska byla dávno pryč a on zůstal na Moravě.

Jak se jmenoval?

Kilian, Francouz. Bitva u Slavkova, 1805.

A z druhé strany jste Čech?

Asi, ale to byli spíš Moraváci. Ovšem když se na mě podíváte...

Mongol nebo Tatar…

Tak. Já vždycky říkám, podívejte se na mě, já pocházím jednou větví, která je pomíchána Tatary, Avary, Maďary, zkrátka z jednoho z těch tří; druhá větev jsou Francouzi. A když se setkáme, to je velká rodina, tak se hned poznáme podle širokých lícních kostí. A teďka byste měl mluvit o čisté slovanské rase; čili moje záliba v jistém nepořádku spočívá v tom, že původem jsem Francouz. Vždycky, když jsem v Paříži, zjistím, že takový bordel jsem neviděl; ovšem přes noc se to všechno vyčistí. Ale tady žiju v Praze, na periférii, a prostě zjišťuji, že tady je to zrovna takový, a že můj styl, chybný, se podobá přesně tomu, v jakém milieu žiju. Jsem dítě své doby.