A co opereta, pane Hrabale, která je jedním ze základů falešné iluze, která měla i své oběti, sebevraždy služek v Budapešti i v Praze mezi dvěma válkami?

No jistě. Já jsem také jedna z obětí. Pozor! Kdybych si měl vybrat, čím bych třeba chtěl být, kdybych mohl být znovu na světě, tak žádný spisovatel. Zpěvák operety. Prostě pro mě Lehár… On to ovládl. To je to samé jako Prodaná nevěsta. Ten Lehár vás žene ke kýčovitým slzám. Ale ty slzy jsou pravé. A tady si představte, co služka a dělník a ostatní. Opereta je doména obyčejných lidí. To není pro ně kýč. Pro ně je to náplň světa, něco, čím by také chtěli být. Aspoň trošičku. To, co nikdy nepoznali, tak by chtěli poznat. Aspoň v té operetě. A vždycky byli hluboce dojati, hluboce; a dneska je to přesně to samé, i jisté obsahy filmů, které mají ten lehký nádech, takový jako v té operetě, takové řekněme třeba jako s paní Audrey Hepburnovou Prázdniny v Římě. To je šokující film. Audrey Hepburnová a Gregory Peck. To je filmová opereta, že se tají dech. Tohle kdybych napsal, tak to vyměním za všechny Ostře sledované vlaky. A Jak ukrást Venuši… s Peter O’Toolem? Teri Wyler mě fascinuje. Velký zpěvák v Berlíně, léta dvacátá, mám dojem, že se jmenoval Richard Tauber. Vytýkali mu, jak může zpívat Lohengrina, když zpívá také maďarskou operetu. Když zpívá Lehára. A on říká: Pardon. Ich singe keine Operette, ich singe den Lehár.

Ale já vás přece poprosím, abyste se pokusil dát odpověď na otázku, proč je možné, že když služka slyšela Bacha anebo Mozarta, tak nemyslela na sebevraždu, ale když slyšela Lehára nebo Kálmána, tak na ni nejenom myslela, ale dokonce ji i spáchala…

To je něco velice sentimentálního v člověku. Já když jsem byl mlád, tedy když mi bylo těch dvacet pětadvacet let, bývalo, že v jistých posádkách vojáci, obzvláště ze Slovenska, páchali sebevraždu, když slyšeli písničku Neděla smutná… Tu písničku bylo zakázáno hrát, protože byly desítky případů sebevražd. Ta hudba vojáka navodila do situace; je to zdánlivě falešné kouzlo, a to pravé kouzlo, ta neděle smutná, neděle dlouhá se tomu mladému klukovi vybavila tak jako tomu Chopinovi. On se ale neuměl vyjádřit, Chopin ano. Svůj stesk po vzdálené Polsce, po rodném kraji a po tom všem, co tam miloval a co opustil, to vše vyjádřil hudbou. To nemohly ty služky, co viděly Lehára, nebo ten vojáček, který přijel ze Slovenska a poslechl si Neděli smutnou. Mohl jen jediné: že se mu nechtělo být na světě. Ta hudba, ta živá píseň, ta lidová píseň, ta Neděla smutná mu vyvolala nepřekonatelnost toho, že on je tady, a duchem je vlastně někde jinde, a tak skočil do Vltavy jakoby do Dunaje nebo se zkrátka zastřelil ve službě, takže ta píseň byla zakázána. Zatímco operety, jak vidíte, zakázány nebyly. Ovšem na vojně, to byl najednou precedens na precedens; kde byly vojenské posádky, tam se ta píseň nesměla hrát.

Velice mě překvapilo, že kdybyste se znovu narodil, tak byste nechtěl být spisovatelem, ale operetním zpěvákem.

No, Jára Pospíšil. To byl náš miláček. Jára Pospíšil, no jo. Jára… Vždyť i slavný Bergman natočil Veselou vdovu od Lehára.

Ale proč máte takový vztah k operetě?

No proto, že zapaluje lidi. Anebo fotbalistou bych chtěl být. To je stejné. Ti zapalujou lidi, masy, a každý chce být v něčem jedničkou. Já jsem nebyl spisovatelem, no a když jsem si tak psychoanalyticky „tagtrojmoval“ – Tagesträume – tu psychopatologii všedního dne, kdy budete v hlubokém zadumání a nahodíte si, čím byste byl, no – já jsem měl celé údobí, kdy jsem si přál být Járou Pospíšilem. A zpívat Lehára…

Vy jste byl i hercem? Anebo statistou?

No tak v divadle S. K. Neumanna jsem byl statistou. V Nymburce jsem dokonce jednou hrál hlavní roli, ale velice špatně.

V čem?

Milovat není jen míti rád. Goldoniho. Tam jsem hrál Dona Juana, hlavní úlohu v tom našem divadle, ale hrál jsem to příliš zle, prostě nebyl jsem to já. – Ale tím fotbalistou být…

Puskásem? Já už vím! Hidegkutim. Klička na kapesníku!

Ne. Chtěl jsem být Jirkou Sobotkou, Jirka byl technik. Nebo Gézou Kaloczajem, nebo Ferdou Fascinkem, nebo Horákem ze Slávie, s tou patičkou. To jsem míval takové dlouhé sny…

I dnes chodíte na fotbal?

Chodím. Nic moc, ale chodím, ovšem nefandím, jen zírám.

Dneska je Dukla-Slavia.

No vidíte, a my jsme tady. A dneska je Dukla-Slavia. No, dneska už nejdu na každý zápas. Ale mé hlavní mužstvo bylo v Nymburce. Polaban Nymburk. Hrál v lize, to bylo moje mužstvo. To jsem byl fanda a patriot, který s nimi jezdí, a když prohráli, tak jsem byl nešťastný. To víte, bez trhliny v mozku nelze žít… Proto asi Bergman natočil Veselou vdovu.

Která jsou vaše oblíbená zvířata?

Kočky. Kočky. Psa pouze jako trpím, ale aby se mnou někdo líhal… To víte, kdybych měl psa, tak asi by to byl pes. Ale já nad ránem, když přijde Pepito, vyskočí si k ženě tam nahoru na postel, a teď se tam hezky přitiskne a dívá se jí do očí, tak jako ještě plný vzduchu a té vůně trávy, tak nad ránem cítím a vím, že mám radost i hrůzu, nebo se bojím událostí, ke kterým mám klíč. A já vím, že kočka má koťata asi na šesti kódech. Jeden je čas na krmení, druhý na přivolávání, třetí na rychlé mizení, čtvrtý na stavění se mrtvým, pátý milostný kód na siestu, šestý kód, že je čas jít spát. A já nemám žádný kód a žádný řád, jsem samoten, avšak ne opuštěný, protože vnímám všechno, co se děje kolem mne, jako úlohu býti zrcátkem, reklamním zrcátkem kulové plochy, nabité krajními událostmi všedního dne. Zvíře pro člověka je také světlo, víte? Tím, že si všechno beru hrozně vážně, každé maličkosti se lekám, tím mohu za chvíli ty miniatury lhostejně proměnit v nic. V cedníku událostí mi všechno nakonec protéká a zbývá mi jen cedník v mozku, cedník v srdci. Láska ke všemu, co mě míjí, mi dává zakoušet nekonečno a věčnost. Nadšení pro světlo, které mi září kolem hlavy, aureola. Gruntovní otázka: být zasažen světlem, či nikoliv. Morek mých kostí a můj mozek fluoreskují, poznám to podle chůze, kterou kráčím, těkám z místa na místo, nesa s sebou pořád ten pevný bod, centrum světla a světa… Opustí-li mě toto světlo, pohasne-li na chvíli, i když září slunce, jdu ve tmách, stáhne-li se knot té mé rozsvícené lampy, ač je den, tápu s napřaženýma rukama, jako bych kráčel bezměsíčnou nocí. Jako bych byl ptákem bez křídel. Jsme zvířátka zahnaná do kouta, to je naše jediná jistota, do metafyzického kouta, utloukají naše mladé myšlenky, podstata mateřství je chránit své mladé. A víte, když máte zvířata, tak je musíte nakrmit a jste jejich otec. Vy určujete, co budou jíst, jak to budou jíst, a ony jsou vlastně v jistém smyslu vaše děti, nebo milenky, miláčkové.

A co pražské holubice?

To je ozdoba. A objevily se tady odněkud z Balkánu taky hrdličky. Najednou sem doletěly, já jsem se někde dočetl, že viděli půl miliónu hrdliček. Co dřív, když já jsem byl malý, bylo v kleci, jako zvláštnost, to dneska přiletělo miliónem. Takže se musely někde i hubit. Plné stromy hrdliček najednou. A lidé zabývající se hygienou tvrdili, že přinesly jisté nákazy. Nebo tady máte další dar. V Anglii všechny labutě patřily královně. Kdo poranil labuť, dostal se do konfliktu se zákonem. Teď máme najednou v republice, já nevím, sto tisíc nebo půl miliónu labutí. Kam jdete, kde je voda, tak prostě je exploze, jak se říká vědecky. Exploze té populace labutí, a ten krásný pták najednou poctil Prahu, že se tady ubytoval, na těch našich rybnících, takže ten královský pták je tady, v demokratické republice, přiletěl a dělá tady jistou zdobnost. Žáci to chodí krmit, a když je tak vidíte, jak jsou na té Vltavě, nebo máte tu čest a letí nad váma, stačí dvě, mají mocná křídla, vydávají takový zvuk, jako když v dálce vrže pumpa. Dvě labutě když nad vámi přeletí, tak se zvednete, jak rytmicky ta křídla pracují, jak se opírají o vzduch, a ta brka vydávají takový zvláštní vrzavý zvuk. A když jich jednou proletělo sto, tak se málem zatmělo… Když jdete po Karlově mostě, tak tam zase rackové obtáčejí ty sochy a dávají tomu všemu další takovou dimenzi. Řekl bych, že jak holubi, tak hrdličky a labutě i rackové dávají Praze o celou dimenzi navíc. To, co dělal Calder, to kinetické umění, to nám tady v Praze reprezentují a předvádějí ti rackové, ty hrdličky, ti holubi. Tohleto je od Prahy neodlučitelné, a jestli je to zdravé, nebo nezdravé, dobrá, třeba nezdravé, ale já jsem jimi poctěn, tak jako jsem poctěn i já, tak jako je snad i Praha poctěna tím, že se tady motám a obtáčím očima všechny ty sochy a všechny ty věže a baráky a všechny hezké lidi tak, jako ti rackové, ti holoubci, ty hrdličky i labutě… Viděl jsem tam nad Mánesem, kde na řece je jez a uprostřed je propust, kterou se valí mocný proud Vltavy, tady jsem viděl sedm labutí, kterak se draly mocnými pohyby proti proudu, až tam, kde mohutný proud propusti byl silnější než jejich úsilí… a teprve tam, kde už to nešlo dál, labutě v té chvíli povolily, svěřily se proudu a nechaly se s rozkoší nést tou nakloněnou kadeřavou vodou a víry… až tam do tišiny… a tam se zase sevřely do šiku a s rozkoší podnikly to samé… a pak zase a zas… A já jsem viděl, jak ty labutě jsou bezmezně vzrušeny tou nebezpečnou hrou s protiproudem propusti, kterou Vltava ty svoje mocné proudy zúženým hrdlem jezu valí … A v té chvíli jsem si přál býti s těmi hrajícími si labutěmi a zúčastnit se té zdánlivě nesmyslné, a přece tak krásné a bohumilé hry, protože když jsem byl chlapec ana Labi byly červnové povodně, když se vzedmula o tři metry voda na potoce Vejrovka, tak jsem se vrhal do těch hněvivých a divoce proudících vod a nechával jsem se unášet tím proudem, který mě nesl až do tišiny, abych se vybrouzdal a vracel se proti proudu a zase se s rozkoší svěřil té nebezpečné, a přitom tak krásné hře tak, jako těch sedm labutí hrajících si v propusti Vltavy… Tady, stoje na břehu u Mánesa, jsem tělem i duší zažil tu krásnou větu Ladislava Klímy… že zvířata jsou bohu bližší než člověk, že všechno je jim samozřejmostí… že ludibrionismus je boží hrou, hrou šílenou a titěrnou a ignorantní, a tedy krásnou. To jsou ty kličky na kapesníku, které tak geniálně uměl pan Hidegkuti… To víte, pane Szigeti, bez trhliny v mozku nelze mi žít. Avšak jednu otázku… Pane Szigeti, koupal jste se letos v Malši?