Hlučná samota připomíná čtenáři i to, že současná lidská komunikace je vlastně v inflaci. To nutí člověka, aby se zase vrátil k přírodě, kterou opustil a přestavěl až do nelidskosti. Pane Hrabale, co děláte vy, když vidíte pláč anebo když se kvůli krachu komunikace dostanete na pokraj pláče?

Zjistím důvod toho pláče a pláču s plačícími. Směju se s pošetilými a smějícími se, ale když vidím někoho plakat, tak okamžitě mám ten samý navozený prožitek nebo zážitek. Asi vím, co se stalo tomu, kdo pláče, snažím se tedy pátrat, ale je mi do pláče také, a když zjistím, že je to skutečně důvod k pláči, no tak posmrkávám a prostě mám ty slzy také. No, ona i třeba dobrá hudba, symfonie Mahlerovy nebo Schubert vás vlastně donutí k pláči, ale musíte to poslouchat sám nebo s někým, koho máte velice rád. Hudba, ta takzvaná hluboká a osudová – znáte Patetickou symfonii pana Čajkovského, tragickou Mahlerovu – tak je vám z ní zrovna tak jako krávě, když jí berou telátko. Je vám k pláči a dáte se téměř do pláče nad tím, jak lidský osud je sice krutý, ale současně v té krutosti vám dává nalezení. To i Mahler vždycky sdílel, že hrdina té první symfonie i té druhé to uspokojení nachází ve smrti; teprve ve smrti se stává vítězem. Jinak to asi nejde. Tohleto je pocit tohohle typického Středoevropana, narozeného v Kališti u Jihlavy, který je dovršitelem tendencí jdoucích od Schuberta a od Liszta a od Wagnera.

Často pláčete? Kdy jste plakal naposled?

Velice často. Velice často. Hluboké dojetí z čehokoliv mi zamlžuje oči, poněvadž jsou plné slz. Slzy radosti z velkého štěstí, že jsem něčeho svědkem, něco jsem přečetl. Literatura mě také donutí k lehkému zamlžení očí. Když se doberete jisté podstaty, jisté pravdy, a jedete tou cestou, kterou je vyprávěná, a to je jedno, jestli slovem nebo hudbou, tak obvykle to končí, vrcholí spíš tragicky. Mahler tomu říká Auferstehung im Tode, zmrtvýchvstání, to konečné vítězství je vždycky až ve smrti. Takže o ty problémy se smrtí zavadili všichni, speciálně hudebníci. V Eroice heroický pocit uvádí člověka do vytržení, uvádí ho jaksi do lehce slzavého údolí, ale nejsou to obyčejné slzy, jsou to slzy takového štěstí, co má člověk z dojetí a lásky. Většina milenců pláče i nad svým štěstím nebo nad svým vrcholem štěstí, ve vrcholných vztazích se prostě ozývá pláč. Slzy jsou trochu typickým prvkem slovanským. Staří Rusové vždycky rádi plakali, dokonce mívali choleríny, až záchvaty pláče: Většina hrdinů Dostojevského anebo i Čechova pláče. Pláčí ze štěstí, z poznání, a je jedno, jestli je to poznání smrti, anebo lásky. To všecko jde dohromady, láska a smrt a zmar a štěstí a neštěstí, to tak leží vedle sebe, že vlastně ten přechod, ta rytmizace vyvolá ten samý účinek. To není tajemství slz, žádné tajemství. My nemáme důvod slzy skrývat. Když pláču, tak pláču. Jak Hidegkuti, když se mu nepovedla klička na kapesníku.

Staří Řekové plakali málo.

Oni neměli důvod, protože u nich všechno přicházelo zvenčí, a to znamená, stalo se tak osudem. Spíš jako žasli, do jakého soukolí jsou vtaženi, a jakmile poznali, že toto je jejich osud, co přišel zvenčí, že bohové tak rozhodli, tak vlastně začínali být mrtví ještě dřív, než umřeli. A to je potom věc úplně jiná. Pláčí, já mám dojem, až při změně transcendentálních nebes, kdy subjekt je odpověden sám za svůj osud i za osudy jiných. Není to tedy úradek bohů, ale prostě osud, který si člověk zvolil sám. Vždycky potom musí dojít k jisté patologičnosti a mám dojem, že o tom psali Goethe i Schiller. Třeba Orestes, a o tom právě píše raný pan Lukács, antický Orestes je pomaten vlastními vznícenými představami. A tam je počátek moderního dramatu, který vrcholí u Ibsena. U Ibsena lidé tak nepláčí. Ale Ibsena nechme na pokoji, já mluvím právě o tom tajemství slz, které je u Rusů, u Slovanů, a já jsem také Slovan. Tajemství slz je například u Jesenina. Jesenin je ten krasavec, který dovede plakat, který zná tajemství slz, který z opilství a poezie se proplakal až k dvojnásobné sebevraždě. No tak to je můj prokletý básník. Můj osud je zřejmě jinačí, ale kdykoliv zavadím o story, tak ucítím, že tajemství slz je specificky slovanskou záležitostí. Poláci rádi pláčí, mají i důvod plakat, a přitom současně jsou i pyšní. Totiž u Poláků je zajímavé, že i když cokoliv prohrajou, jsou vítězi, protože kletbu boží – a proto jsou věřící – snesou na vítěze, na toho, kdo jim způsobil porážku. Čili na tom se musí bůh pomstít za to, že všechny bitvy i války prohráli. Proto je tak krásný Chopin. Tedy krásný, to je špatné označení, to je slzavé údolí. Chopin… Když začne, už natahuju moldánky, a i ty mazurky, to je takové, že se vám tančí asi tak, jak Neruda tančil s tou krasavicí, která si odskočila, neboť jí zemřela maminka.

Říkáte, že se ukáže v tutéž chvíli jas i tragédie.

Ty slzy, to dojetí, to zdánlivě opilecké dojetí, no, je-li nějaká hodnota, že člověk je trochu ušlechtilý, tak je tady v tomhletom. V tom, že člověk je schopen se dojmout k slzám i v přírodě, i v milostném vztahu, i ve shledání, že ten osud vám dal palec dolů. A přesto víte, že nepláčete sám za sebe. Vy pláčete dokonce štěstím, že jste byl poctěn, že jste shledal, že existují vyšší cíle, síly, které vás vedou buďto ke ztroskotání, anebo k opaku. V jakési vítězství, které považujete, aspoň já je považuji, za prohru.

Pláč podle vás je tedy specificky slovanskou záležitostí.

Jak bych to řekl? Typické je v literatuře, když se hrdinové nerozpakujou plakat. Tak pláče i sám Dostojevskij. Vždyť to byl muž, který natahoval moldánky tak velice často, a když se smál, tak říkali, radši ať pláče. On se smál tak jako propuštěný trestanec, prostě lidem vstávaly vlasy na hlavě. Lepší byla ta jeho úloha s těmi vráskami, neustále s těmi slzami v očích, jako kdyby byl dojatý. A ženy také pláčou. U nich je to projev ne pejorativní. U nich je to projev narušené soustavy, první jejich reakce je pláč. To není ten pláč, o kterém jsem mluvil. Když nám někdo umře a pláčeme, je to přirozená reakce. Já mluvím o pláči pláčem, který je lehce na hranici mezi etikou a estetikou. Pláč, o kterém já mluvím, je spíš ten pláč, je to mužský princip a jsou to mužské slzy. O kterém já mluvím, to je ten pláč Hérakleitův, pláč filozofa. Staří Skytové vítali narození pláčem a smrt jásotem. Frajeři.

Protože Hérakleitos tvrdí i to, že „je moudré uznat, že všechno je totéž“, chtěl bych se vás zeptat na kontrapunkt pláče, na smích. Smích je opravdu totéž jako pláč?

Možná, nebo téměř, poněvadž odmalička se rád směji, protože dovedu taky plakat. Ale když sedíte v kotli věčnosti, tak už se můžete jen smát. Stačí být zakaboněný, mít hemy, být armička, litovat se, a najednou to všechno přejde, jako když matka pohlazením odejme z čela mou chmuru, a začnu se usmívat. A to všechno nic není! A ono to opravdu nic není, všechna ta bebíčka, ty bolístky, ty bubu obavy nad tím, jestli člověk něco řekl, něco udělal, co se zrovna nehodí do té situace, ve které je nejen člověk, to jest já, ale i ti ostatní, to jest lidé. To potom je zázrak, že člověk vidí nebe a může pod ním jít, vykračovat si pod recipientem a mít sladký pocit, že se mi nic nemůže v tu chvíli stát. A když se mě to netýká, jsem spasen i za tu cenu, že mě přejede tramvaj. Tak krásný pocit je být naplněný úsměvem, tím blaženým úsměvem, který mají všichni buddhističtí kněží, kteří se dívají na usmívající se sochu Buddhy, který, dívaje se na pupík, natáčí se nazpátek až k prvnímu člověku, až do lůna první matky, která neměla pupík. Teda já se rád směji a usmívám se, už když jen uvidím Lupina Lanea a Ben Turpina a Harolda Lloyda a všechny ty krále klasické grotesky, a nejraději mám pořád ty krátké povídky, ty, které se hrály po Gaumontově žurnálu před hlavním programem. Tady je koncentrovaný smích na malé ploše, je to něco jako technická kouzla fotbalistů na kapesníku, jako to uměl Hidegkuti a Puskás, jako produkce artistů v cirkuse, všechno, co se odehrává ve zhuštěném čase a prostoru. Celovečerní představení králů komiky mě nenechávají se vzpamatovat, já jsem se vždycky rád smál, až jsem se svíjel, až jsem musel dávat pozor, abych neumřel smíchem. A totéž platí o pláči. Pláč, o kterém já mluvím, je spíš ten pláč jako mužský princip. A poněvadž všechno má své kontra, smích je také spíš ten smích, také mužský princip. Ale, víte, někdy ty krátké grotesky mi říkají víc, jsou schopny se neustále vracet, tak jako oblíbené melodie, tak jako vzpomínka na milovanou tvář. Jak Hidegkuti vzpomínající na ty svoje kličky…