V jakého boha věříte?

Rozhodně ne v boha jako osobního. Ten bůh je ve mně. Ne že by to byl Bohumil Hrabal, ale uvnitř své duše doslova cítím, že jsem s něčím spřízněn, ba i že tam někde mám dokonce místo, které je schopno komunikovat s něčím, co je vyšší, než jsem já, co má vyšší náboj, co je transcendentní a směřuje to vždycky k metafyzice. Čili je to to jisté dobro, které vykonává tak malinký pokrok ve světě, a přece každý člověk v ně věří. A toto dobro, které vykoná ten malinký krok dopředu, a já to cítím, nejen já, ale i druzí to cítí, že tento krok je bůh. Bůh je vždycky dobro, podle mě. Problém ovšem je, proč používá i zla. Ovšem, to je světlo a stín a všechno má svůj opak, a teprve jistá syntéza těch protikladů je to, co zavání něčím, čemu říkáme bůh. Čili pro mě je to i u Krista a je to hlavně u Lao-c’e, je to cesta. A já tou cestou zjišťuji, kdy jsem se s tím dobrem setkal, a kdy jsem zase tím dobrem opuštěn. Ale vždycky ho usilovně hledám, je to neustálá cesta za něčím, čemu se říká i světlo. Můj bůh je můj rodný jazyk. Slovo…

Nemáte rád stín?

Ne. Já miluji tmu, ale nemám rád stín. Vyjdu na ulici a svítí slunce, tak jdu pořád tak, abych šel ve slunci. I když je horko, i když je čtyřicet stupňů, tak pořád jdu ze stínu tam, kde je slunce. Nevím. To mám od dětství. Kam nechodí slunce, tam nechodím ani já. Krom hospody.

A milujete tmu.

A mám rád tmu, ovšem ne tu nečistou tmu, ale tu krásnou noc s hvězdama, i tu krásnou noc, když prší, když…

Tak to není tma. To je čistota, to je očištění se.

Tak, tak. Kdybych měl být ve tmě nečisté, tak bych zešílel. Ale – já se rád bojím…

Vy teď nemluvíte o tmě, ale o nějaké nádheře.

Tak. Vlastně o noci, z tmy mám hrůzu. Ale rád se bojím.

Eliot také neměl rád tmu a také měl rád kocoury. Řekl jste, že v dětství, když jste chtěl číst, byli kolem vás kocouři. – V Maďarsku vyšel sborník, ve kterém mnoho básníků a prozaiků, mezi nimi i Etiot, píší o vztahu ke kocourům. Jak jste se díval na kocoury v mládí a jak se na ně díváte nyní?

Myslím, že ani milence jsem se nikdy nevěnoval tak jako kočkám. Zažívám s nimi šokující syndrom milenců…

Kdy začala ta velká láska?

Pamatuji se, že jsem jednou šel ze školy v Nymburce a najednou něco zamňoukalo ve vinné révě pod okny a tam jsem uviděl koťátko. Mělo růžový nos a pod bradou i na tlapkách bylo bílé, hřbet mourovatý. Jen vím, že bylo žalostné, a když jsem nad tím užasl, přitisklo se ke mně a já jsem poznal něco, co jsem do té doby neznal. Najednou jsem byl něžný, dokonce jsem už v tu chvíli věděl, že tohle koťátko ode mě nikdy nesmí, že je moje, a ono se ke mně tisklo a já jsem si vybojoval to, aby kotě bylo u nás. Spávalo se mnou, a když se mi po něm nad ránem zastesklo, vyšel jsem jen tak v košilce a volal jsem přes louku, a vždycky od sladovny přiběhlo mocnými skoky a já jsem ho k sobě přitiskl, a bylo mokré a vonělo trávou. Pak jsme leželi v posteli, kocourek natažený vedle mě, a já jsem úzkostlivě dával pozor, abych jej nezalehl, tváře jsme měli u sebe. Tenkrát jsem byl v biografu, dávali grotesky a jedna se jmenovala Serpentýn zedníkem, tuším teď, že to byl Lupino Lane, a tak kocourek se jmenoval Serpentýn.

A ta láska ke kocourům trvá?

Každý den ráno musím jet do Kerska, abych je viděl, abych je hlídal, abych je nakrmil, i když je ošklivé počasí, abych jim dodal kuráž. Tam pochopitelně i píšu, oni sedí a koukají na mě, zatímco moje žena křičí, když pouštím hlasitě Mahlera. Kocoury mám dva, jeden se jmenuje Pepito a druhý Pusinka. Sladce vzdychají a poslouchají Mahlerovy symfonie, šestou, desátou, vzdychají ještě víc, a pak spí a i ze spaní sladce vzdychají. Ovšem kdo chová kocoury, kdo chová kočky, tak pozor, já jsem taky trochu hospodář. On přijde čas, že někdo musí zabít koťata. Od jinošství jsem to byl vždycky já. Právě proto, že jsem je miloval, žil jsem s nimi a věděl jsem, že to nejde, aby zůstala naživu, čili já jsem byl ten, který je sprovodil ze světa. Já jsem také byl ten, kdo musel loni nebo předloni utratit dvě kočky, neboť jsem jich měl dvanáct. Musely odejít dvě. Musely být mnou zastřeleny, aby jich bylo míň. Ale i mě je míň…

To jste dělal ze soucitu?

No, co budu dělat s dvanácti kočkama? To nejde. Vy musíte být taky hospodář, a hospodář, který má statek, musí vědět, kdy má co zabít. Musí to být ten otec. My všichni rádi jíme bifteky, no tak musí být někdo, kdo je pánem usmrcování, musí být řezník. Kdo chce, aby v domě bylo trochu souladu, no tak tam nemůže mít patnáct koček. Navíc v lese. Ono totiž stačí mít dvě kočky a přivádí vás k šílenství, když má kočka koťata a začne nosit králíčky. To potom nevíte, komu máte nadržovat. Jestli těm králíčkům, nebo té kočce. A někdy máte takový dopal, že kdybyste tam opravdu měl pušku, tak tu vroucně milovanou kočku odprásknete. Protože ti králíčci, které ony chytají, jsou daleko krásnější a něžnější než celá ta moje slavná kočka. Takže, on pan Hrabal také musí umět být krutý, ovšem na útraty sebe sama. Napsal jsem o tom knihu, kterou jsem nazval podle té kočky, která musela být zlikvidována. Ta novela se jmenuje Autíčko, má asi osmdesát stránek, a já ji napsal jako obvinění sebe sama ze zločinu téměř proti lidskosti. Protože tím, že jsem musel zabít dvě kočky, jsem shledal, že tak jako člověk nemůže beztrestně zabít kočku, tak v tom širším dopadu ani člověka. A my žijeme v době, kdy, jak jsem slyšel z Vídně, po skončení války, to je od roku 1945 dodneška, padlo celkem 21 miliónů lidí zase někde v boji. Bojem za lepší zítřek nebo krutostí, to je jedno, 21 miliónů lidí je zabito a já se hroutím z toho, že jsem musel zabít dvě kočky, aby byl soulad v domě. Protože kočky, které jsou v nesouladu v tom baráku, vám udělají takové peklo, jako když máte dvě milenky, které přijdou na návštěvu k vaší manželce a vyříkají si to. Takže je lepší tu manželku nebo milenku humánně sprovodit ze světa aspoň v duchu. Jenže já jsem ty kočky musel zabít, a to je obžaloba nejen mě, ale i celého světa, neboť jsem tuto knihu napsal jako svůj obžalovací spis sám na sebe. Je to balada. Zase jsem se dobral, jak jsem říkal o té Jarmilce, toho totálního realismu. Má to sice literární formu, ale jako poctivý novinář jsem napsal reportáž o tom, jak se mi to všechno stalo. Havarovali jsme téměř smrtelně a já jsem to potom shledal jako odplatu. Náš Escort havaroval přímým nárazem, zázrakem jsme zůstali na světě. Katarze a moje nebesa.

Vy jste seděl za volantem?

Žena. Ale já jsem byl šťasten, že jsem prostě pocítil odplatu za to, že jsem já osobně zavinil smrt dvou kočiček. Zdá se mi, že v poselství té novely, v tom sdělení jsem už něco překročil, tu mez, kde to přestává být literaturou.

Pane Hrabale, a co ta transcendence?

Ta vám nepomůže. Všichni velcí milenci vždycky byli někdy blízko toho – i u Dostojevského –, že zabijou tu svou milovanou. A já jsem také miloval ty kočky, ale musely jít některé pryč, ony nebo já. Já už jsem nemohl doma vydržet ten randál. Všichni velcí spisovatelé to znají a zavadili o ten problém; skoro každý člověk. Tak jako Livius, který napsal dějiny světa, píše, že nepotkal ve světě člověka, který by nechtěl spáchat sebevraždu, tak určitě já jsem nepotkal člověka, který by nechtěl sprovodit ze světa nějakou milovanou bytost. Ale odehrává se to jenom ve slovech „já bych tě nejradši zabil“ a „já bych nejradši všechny ty kočky postřílel“, kdežto já jsem to udělal. Jaký je tedy rozdíl mezi tím kondicionálem – já bych to udělal – a mezi – já jsem to udělal? Podle Krista, kdo pohleděl na manželku druhého, toliko ku požádání, čili byste ji chtěl píchat, jak se říká u nás, už jste s ní souložil v srdci svém. Světlo na obzoru…