A kde jste to napsal?

No v Kersku. A když jsem to přečetl, tak jsem si řekl: s tím se už nedá nic dělat, je to tady. Je to dost vzácné, zatímco třeba Pábitelé, ty povídky, ty jsem, třeba to na nich ani není vidět, jednak stříhal, přepisoval a zase znovu a zase znovu. Prostě hledal jsem tu poslední fázi, aby ty odstavce do sebe zapadaly, aby to vypadalo jako takový orgánum, aby to vypadalo jako celek, který má svůj pořádek, svůj řád.

Podle toho, co jste řekl, snažil jste se žít takovým stylem, abyste vždy zachoval svou identitu, identitu mezi vašimi hrdiny a mezi vámi. Avšak většina vašich hrdinů je prokletá a i vy jste měl blízko k prokletým básníkům.

No, prokletí jsou právě ti dole, v těch hospodách, kteří už nemají nikoho, kteří už nemají kam jinam jít, než do té hospody. A tam se stýkají s těmi prokletými básníky, a dokonce kdybych je jednou někdy zkusil informovat o tom, jak žil Verlaine, Baudelaire, tak by byli dojati. A najednou ta moje nebesa, ta intelektuální, se propojují i s těmi nejnižšími. A myslím, že právě i v tom je ten Baudelaire tak velký, že má hluboký soucit. Měl tu černošku, Duvalovou, že jo, dovedl si všímat těch ubohých holek na ulici, tak jako po něm skoro všichni impresionističtí malíři. Květy zla a Malé básně v próze, tam to najdete, on dovedl propojit ten intelektuální splín s banalitou všedního života, a to se stalo podstatou i impresionistického obrazu. Impresionisté, to je zdánlivě samá banalita, ale je to oslava. Ulice, holky, portrét nějaké dámy, krajina nic moc, kterou může vidět každý, Seina za Paříží, pařížské bulváry; a dovedli už zaznamenat něco, čemu se říká masa. Ten proud lidí. Impresionismus končí na přelomu století a ulice už nejsou jen barevná story, ale jakási zlověstná masa, která je schopna povalit a rozmetat a převrátit nejen celé město, ale i celý ten řád. Pozdní díla impresionistů mluví o mase jako o hrozbě, tak jak se stalo potom v roce sedmnáct v Rusku a všude, kde došlo k expanzi těch lidí, kterým se říká dneska dost ošklivě masa. Ač vlastně je to koexistence lidí. Každý člověk má přece svoje jméno a příjmení a osud.

Když máte soucit s prokletými, tak asi víte i to, v čem jste prokletý vy?

Já jsem nikdy prokletý nebyl. I když máte trápení s láskou nebo musíte dělat něco, co byste nechtěl, to ještě neznamená být prokletý. Protože můj osud asi nebyl, abych se stal prokletý. Já ale soucitem, jak jsem se to učil od dětství sám od sebe a později od Schopenhauera, právě tím soucitem jsem okamžitě zasažen člověkem, který prokletý je. A řekl bych, dost těch typů se ve svých povídkách pokouším zobrazit. I ta Jarmilka by třeba měla být prokletá. Ona ale prokletá není, ona je dokonce Pannou Marií; ten ji nechce, že je těhotná, každý si z ní dělá legraci, a z ní září něco jako – ne štěstí, ale taková ta blahoslavenost chudých duchem, je v ní něco jako na tympanonu katedrály. Tam jsou vždycky ti blahoslavení. Ti, kterých se už netýká ani narození, ani smrt, ani utrpení, a kteří jsou vlastně na tom světě nepochopitelně šťastní. A dokonce jejich život je takový, že jim ho někdy závidíte, neboť tito lidé netrpí splínem. Já trpěl vždycky splínem nebo hlubokou melancholií, ale ta melancholie je, jak se dovídáme u pana Jasperse, kategorie mezní, i nálada je kategorie mezní. Ta nálada, to je nesmírně plodné, protože vy jste sice sám, ale je to taková jiskrná samota, a dá se dokonce říct – vždyť se to člověk dozvídá od ostatních, – že je to vyhledáváno, dokonce alkoholem uměle navozováno, abyste trpěl splínem, abyste byl melancholický – protože v této situaci jste nejpřístupnější něčemu, čemu se říká pevné zjevení. Najednou prostě něco přijde, objeví se vám nějaká myšlenka, na kterou jste mohl čekat jedině v té melancholii. V takovém tom huja, huja, hujajá, v přílišné radosti, nenajdete tu jistou myšlenku. Musí to být v té tichosti, v hlubině melancholie. Leibnizova věta o melancholii věčné stavby, to je taková moje základní věta, Já vím v té melancholii, že umřu, já v té hluboké melancholii vím, že i toto hvězdné nebe se jednou zhroutí, ale přesto je zde okamžik, ve kterém najednou cítím, že ta věčnost trvá a že já jsem, že dokonce někdy jsem ten, který jsem. To, co bylo řečeno Mojžíšovi od Boha. Jenže to se nám stane párkrát v životě. Dostojevskij říká, že když měl záchvat epilepsie, který netrval dlouho, patnáct vteřin, tak tam uzřel jakoby to, o co usiloval Breton, ten skleněný dům, ve kterém všechno je pod sklem, kde je skleněné schodiště, skleněné zdi, skleněná postel a on tam leží a přikrývá se skleněným prostěradlem, na kterém dříve či později objeví diamantem vyryto: kdo jsem. Dá se říct, že i psaní je vyptávání se na to, co jsem; to nevíte nikdy. A když, tak jste geniální; tak můžou být i mladí lidé tím zasaženi. Prozaik se to dozví celým tím procesem a možná to uzří několik minut před smrtí, ale je ustavičně ve střehu, jako zenbuddhisté, a zenbuddhista co dělá? Medituje, čte, medituje a dává pozor, kdy se objeví jedna věta. A když ta jedna věta přijde, tak jeho nebesa jsou spasena, a on tou větou léčí, křísí ty druhé. Je to svorník té jisté klenby. Čili vidíte, i to moje psaní je stálé vyptávání na tu moji poslední definici sebe sama. A zda jsem byl někdy v životě identický, tak jako jsou identické do sebe zacvaknuté patentky Koh-i-noor Waldes? I vy jste identický, ale okamžitě jste zase rozštěpený, kein Objekt ohne Subjekt. Už jste zase v tom hrkání, v tom Kantovi, neexistuje Ding an sich selbst, a když, tak se k ní dostanete jako k platónské ideji, jako Kierkegaard, skokem, jako křesťanství, tím zázrakem nebo i tou milostí. Také spisovatel ji má, to psaní je v jistém smyslu vyptávání se pomocí druhých, invokace. Já rád pořád cituji, co říkají ti ostatní. Když jsem tak s nimi identický, souhlasím s nimi, ale stále se vyptávám sám na sebe, na svoje poslání, a tím, že se vyptávám na svoje poslání, tak se současně vyptávám i na poslání svých spolubližních, mých spoluobčanů. Dokonce i literatura má takové poslání, že se někdy vyptává i na osud lidí celého světa. To je dopřáno géniům, jako byl pan Dostojevskij, jako byl Bruno Schulz, jako byl Babel, jako byl pan Hemingway, jako byl Whitman, kteří zapalují kluky v Africe, v Japonsku, já nevím kde všude. A přitom jsou ty příběhy psány z úplně jiného prostředí, jedny jsou z Ruska, jedny z Ameriky, některé z Francie; staří Číňané už dávno vymřeli, a dokonce se stalo, že Lao-c’ zapálil Henryho Millera teprve teď, v téhle půlce dvacátého století. Teprve teď jsou Lao-c’ovy texty srozumitelné, protože krize světa nazrála natolik, že najednou rozumíme Kanonické knize ctností a rozumíme panu Lao-c’ovi, který v šestém století odcházel z Číny a zmizel kdesi v Indii, protože se mu zdálo, že společnost a řád v zemi, kde žije, není v souladu s tím, jak si to on představuje a jak ho tomu učili ti staří. To je také odpověď na otázku identity, i mé identity, neboť si myslím, že i já jsem hledal v těch druhých, kdo jsem, a pravděpodobně i proto tak rád komunikuju s druhýma. Myslím, že z dosud řečeného vyplývá, že nejraději žiju v komunikaci. To je ta obrana proti nudě a splínu. Komunikace je hrdlo láhve, kterým se prokloktávám k těm druhým lidem. V komunikaci dovedu být a jsem od dětství s kočkami, protože je to tak snadné, dostat se do kocouří duše, získat si ji, navázat s nimi takové přátelství jako s lidmi. A já vím, že kočky se mnou počítají, patnáct let je mám tam v Kersku, ony trpělivě čekají, kdy přijedu jen a jen za nimi. Protože padá sníh a už dlouho prší, já musím za nimi, protože to jsou mí přátelé, musím jim dát mléko a maso, ale ony, když přijedu, nechtějí jíst, chtějí, abych se s nimi chvíli mazlil, čekají na lidské slovo. To je komunikace, která mi je symbolem vztahu i k ostatní přírodě, kteroukoliv roční dobu považuji za krásnou, protože jsem do přírody zamilován, jsem jí těhotný…