Hieroglyfy pražského povědomí?

Ano, ale není to tak jednoduché. Čapek je třeba daleko jednodušší, ve všem, má svůj názor, je to novopozitivista, jednička chlap. Ale mě vzrušují tihleti dva kluci, a nikdy na to nepřijdu, co jsou, i když si koupím další knížky. S panem Radkem Pytlíkem se o tom bavíme, posledně jsme skoro současně přišli na to, že v budoucnosti musí přijít ještě třetí estetik a kritik a umělec současně v jedné osobě, a pokusit se rozřešit ten hieroglyf, že se někde musí narodit někdo, kdo bude současně i psychoanalytik, aby byl schopen rozřešit něco tak krásně obludnýho a něžnýho, jako je ten mrtvý a současně pořád tak živý spisovatel, dadaista, a přitom realista, vynikající novinář a mystifikátor, který umřel ve čtyřiceti letech, pochopte to, ve čtyřiceti…

Kafka?

Hašek! Hašek! Jaroslav! No a Kafka také. Račte, pane, uvážit, že jim bylo oběma čtyřicet 1et a jeden napsal šest set povídek a jeden román, o kterém se vyjádřil Eman Frynta, že Švejk je hospodská historka přerostlá v románovou verbální koláž… a druhý napsal pět románů a knížky povídek, a k tomu stovky a stovky milostný korespondence! A víte, co řekl Eman Frynta o Zámku, o Procesu…? Že to je rozvedená chasidská povídka! Pan doktor Kafka! Mně z toho praská v hlavě, já se zblázním z těch jeho love story, z těch jeho zasnoubení! Jen na to pomyslím, tak mi v hlavě naroste tříletý zelí! Nejdříve zasnoubený s Felicií Bauerovou, pak zasnoubení zrušil, pak se zasnoubil znovu s tou samou Felicií, na zásnubní cestu jel s ní do Budapešti a tam se s ní vyfotografoval! Já se z toho zblázním! Pak se stačil s ní rozejít a namluvit si Milenu Jesenskou, pro kterou si musel přijet z Prahy její tatínek univerzitní profesor, že běhala po Vídni jako lady Godiva! A i to mu bylo málo! Rozešel se s ní a zasnoubil se s Dorou Diamantovou… To je můj konec… já jsem nebyl zasnoubenej ani jednou, jen jednou jsem ženatej a mám toho na celej život dost… Ach, ta pražská ironie, ach, ten Hašek a pan doktor Kafka… ti mi dávají zabrat… A víte ještě co? Milena Jesenská měla dceru, Krejcarová se jmenovala ta holka, a ta tvrdila, že je dcerou Kafky, a z korespondence svý maminky sestavila a napsala román, kterej vyšel v edici Zelené osení, to jsou góly, pane Szigeti… Jenomže Honza Krejcarová, ta, která kamarádila s Egonem Bondym a byla žačkou posledního surrealistického semináře pana Teigeho, už je taky mrtvá… Co dělat?

Ani Katka, ani Klíma neměli skupinové cítění. Vy jste je někdy měl?

Když jsem přišel do Prahy, tak jsem chodil k panu Jiřímu Kolářovi. Chodili jsme k němu, já a Milan Hendrych, protože on už byl básníkem, už vydal několik knížek, a my ještě ne. Četli jsme mu naše texty, které jsme napsali, no a on to komentoval, jestli je to dobré, nebo špatné, a hlavně nás informoval o tom, co se děje ve světě. Půjčoval nám to v překladech Zdeňka Urbánka, psaných na stroji, takže v těchhletěch padesátých letech jsem se dozvěděl, kdo to je Hemingway jako povídkář, kdo Faulkner, kdo Ring Lardner, jehož sportovní povídky na mě ohromně zapůsobily. Byl jsem obohacen o překlady povídek, no, takhle jsme tam chodili několik let, že tomu taky jednou natrhneme triko.

A později jste se zařadil do nějaké spisovatelské skupiny? Byl jste členem…

Ne! Nebyl jsem nikdy. Nedovedu myslet à la thèse.

A myslím si, že vy ani moc přátel mezi spisovateli nemáte.

Ne. Já potkávám spisovatele, jen když se mu nemůžu vyhnout, ale jinak nevím, proč by se spisovatel měl kamarádit se spisovatelem, pokud nějak spolu nerostli nebo netvořili skupinu, která má nějaký časopis. No, to my jsme neměli.

Ani teď nemáte?

Ne. Asi to tak je dobře…

A čtete rukopisy mladých, tak jako ty vaše četl pan Jiří Kolář?

Ne. Když mi to dají, tak jim to velice brzo vrátím, že na to nemám čas nebo že… no, nečtu to.

Nejste typ redaktora nebo pedagoga?

Ne. Nejsem typ redaktora a bolí mě oči. Mě bolí oči, já radši, ať mi to vypravuje. Já když dopíšu ty svoje věci, tak mám tak vyčerpané oči, že s námahou čtu. Já i málo čtu, tak nebudu číst někomu sto padesát stránek, a ještě o tom psát hodnocení. Někdy, když mám výčitky, tak přece jenom tu recenzi napíšu…

Na to, jestli patříte nebo jste patřil do nějaké spisovatelské skupiny, jsem se vás ptal i proto, že ve vlně beatové literatury se zrodilo několik skupin.

Ano. Takový Kerouac anebo Ginsberg určitě oplodnili naši generaci těch mých let. Jsem fascinován Kerouacem a Ginsbergem, i tím Ferlinghettim, vůbec všema těma, kteří navázali na ty tzv. dharmovské vandráky, kteří vycítili velice dobře, že spisovatel má být pokud možno nejdéle chudý, nejdéle prostý a nejdéle má být na dně, aby mohl hleděti vzhůru. A má být vzdělaný a má mít, a to je apriorní, zálibu ve východních moudrostech. My jsme mluvili o zenbuddhismu, mluvili jsme o Upanišádách, mluvili jsme o Lao-c’ovi, a to všechno ti kluci, o kterých mluvím, ta skupina těch beatniků, ti dharmovští vandráci věděli. Tak někteří navštívili Tibet, to by ale nebylo rozhodující, že tam cestovali, ale hlavně, že z toho vyvodili praktické důsledky a byli těmi, kterými byli. Na dálku jsem s nimi ve skupině byl.

A uměli nejenom řvát, ale dovedli i psát.

No jistěže jo. Všechno, co bylo ve Světové literatuře otištěno nebo co vyšlo knižně, Kerouac v Železniční zemi, i to On the Road, Na cestě, to všechno považuji za literaturu psanou mladým člověkem. A dá se říct, že třeba ten Hlídač ohňů, jedna povídka Kerouacova, je nedostižně krásná, jedna z nejkrásnějších povídek na světě, že se člověku tají dech. Ginsberg byl tady v Praze. Já jsem s ním mluvil na Hanzlberku, to je opuštěný barák v Praze, který obsadila skupina mladých lidí někdy v roce 1965 a nastěhovali se tam malíři a básníci a tanečníci Turba, Boris Hybner, fotograf Ahasver, a on byl jejich hostem. Mám dojem, že v roce 1968, když byl v Praze máj, tak byl nějaký študentský průvod nebo majáles a vezli na voze Ginsberga v bílých teniskách a byl prohlášen králem toho majálesu, vousatý, ukláněl se, a já jsem ho potom druhý den zastihl na tom Hanzlberku, kde byl hostem Borise Hybnera a Turby a Ahasvera, to jest fotografa, a těch několika desítek lidí, kteří tam žili. Beatnici – to byla generace, která ohromila i mě, a dá se říct, že zapálila celou mladou Prahu. Najednou tady byla skupina, která to, co říkala, i žila. Skupina vandráků, těch hipsterských andělů, jak si taky i říkali, kteří riskovali život, měli tam svého hrdinu, Moriartyho, to je figura, která vlastně nevím, jestli existuje, ale existovala. Kerouac je mrtev. Ten Moriarty je daný a do něho se promítlo tolik lidí, je to jedna z hlavních postav, která prochází i tím On the Road. Neustále někam jede napříč celým kontinentem, ze San Francisca do New Yorku a nazpátek a pořád v euforii a pořád v extázi.

Když vás fascinovalo to jejich myšlení, tak byste mi mohl říci, co je jeho základem?

To, co jsem přečetl, tomu jsem věřil, že to bylo i žito. Že nebyl rozdíl mezi životem básníka a figurou, o které je psáno; že to bylo identické. Čili jsem jim uvěřil. Mělo to vždycky něco náboženského, že život je vlastně fascinace, která ale směřuje vždycky minimálně někam k transcendentnu. To, co překračuje realitu, je ta hnací síla, která je na obzoru, je to ta cesta, život jako takový. To zase navazuje na Lao-c’e, filozofa Lao-c’e a jeho knihu o tao, a tao je cesta. Ovšem Lao-c’, který to napsal, je stařec. A Kerouac psal On the Road jako mladý muž. A hlavně jsem obdivoval to, že psal vždycky v proudu. Proud myšlení. On the Road je napsána ve velmi krátkém čase. Jako kovářské dmychadlo, nadechnutí, vydechnutí.