„A tak, pánové, tak je to zjebaný od Adama k Evě.“

„Kapitán povídá, všici z lodi ven a tlačit!“

„Ano, to je ten starej židovskej mindrák, dělat Krista.“

„Komu to povídá, s kým si to hovoří? Kdo se ho tady v autobuse ptal? Nikdo. Aha! Hektor mu líže nanuka. Ovšem, to bysme mu křivdili, von není blbej, ale kapánek pitomej.“

„Ale co, má mě to přejet v Praze nebo zkřísnout tady.“

„Pánové, ten cestovatel měl v ruksaku patník...“

„Vidíte? Slyšíte? Mluví si sám se sebou. Zpřehazujou se mu šňůry na prádlo. Vzhledem k myšlení chodí po rukách.“

„Slečno, zvostaňte takhle, jste jako živá.“

„Šofére, přidej, jedeš s náma jak se chcíplejma sépiema.“

„Pánové, a ty psi se cestovateli spikli a vzali mu šmíra.…“

„Ubožáček, chudáci jeho rodiče. Ubohej českej človíček…“

„Šofére, jeď! Nebo tě budou hledat rozhlasem. Já chci jít večír do bia.“

„Dostal jsem slepičí polívku u Huňků, ale ve stehně už byly votištěný zuby toho, kdo si koupil tu polívku přede mnou… Běhala asi za pivovarskou jedenáctku, umřela potom stářím…“

„Já si k vám sednu.“

„Kdepak, já nejsem pojištěnej.“

„Když se nám baba nevešla do rakve, přerazili jsme jí nohy.“

„Všecko jsou jen a jen podmínky. Kdyby začaly růst dvacetimetrový přesličky, za tři dny tady máme dinosaury.“

„Hergot, Blážo, nestrkej mi pořád ten svůj zadek do ksiftu.“

„Vod tý doby, co je vykradli, tak se mají rádi.“

„Mě s ženou sblížil krystýr, máme spolu parádní tajemství.“

„Kdepák, to není ženská, to je kráva jako datel.“

„Prosím jménem slušných soudruhů, aby se v tomhle autobuse mluvilo slušně.“

„Jdi, Františku blbej, víno musí zrát v sudech, ve flaškách ti nevyzraje!“

„To máte, třeba uříznete z legrace holce cop. Kdepák, urážka na cti! Zločin omezování osobní svobody!“

„Ach lidi zlatý, jak jen mě lidi děsně serou! Asi půjdu v penzi na Sázavu a tam budu pěstovat slepice.“

„Pojistní matematici, pro smilování, dohrajte aspoň jednou až do konce ten mariáš!“

„Rekreační středisko Poldi, Lázně Koněv, všecko vystupovat!“

„Spadla ti peřina.“

Krásná Poldi je potom taky jezírko z dehtu a haldy a baráky a ubikace, ostnatý drát dělí fabriku od voňavého obilí a zeleninových obor. Otevřenými okny baráku ubikace se řine vůně moče a navrstvení spáči spí na pryčnách tak, jak usnuli po nočních šichtách, nastavují zápěstí injekčním stříkačkám světla, zarostlí chlapi se zlomenou šíjí a vyvrácenýma rukama hrají karty a propůjčují výkřikům platnost zuřivých věcí. Celý ten lágr jako by pozorně čekal, že se najednou něco gruntovního stane, najednou někdo zaťuká nebo se ozve rádio, a hned nato budou lidé hodní a krásní. A zvenčí přichází vřeštivý plakát, harmonika optimisticky opisuje barvotisk a na stole brigádníků není ani květinky, kytičky, o kterou by se opřel svět. Stojím ve dveřích ubikace, chodba je tak dlouhá, že je těžko vidět z veřejí, ve kterých stojím, do veřejí na konci chodby. A když jsem přešel tou dlouhou chodbou a otočil jsem se, ty veřeje, ve kterých jsem před chvílí stál, byly malinké jak okénko. Takový barák, to je past na krysy, past sklapnutá perspektivou věčně se prohazující na obou koncích. Lázeňský stařec, který mne přivedl, zmenšuje se chůzí tou chodbou, je menší a menší, až docela malinký, jak figurka, postavil se do zdánlivého okénka tam na konci chodby. Otevřel jsem dveře do místnosti, vzduch je plný prstenů a zlatých čtverců. Jako by si zde někdo neopatrně hrál se šrapnelem. Nerozbité jsou pouze dvě skleničky od hořčice, zámky u skříněk jsou ukroucené jak rachitické prstíčky. Pak přišel brigádník a řekl mi, že se jmenuje Jarda Jezule, kožešník. V jedné ruce nesl kufřík, ve druhé sebrané spisy. U nohou ležela poražená kamna, kouřová roura trčela ze zdi jak lejno žertovného obra. A Jarda Jezule se posadil na palandu, lehl jsem si na pryčnu pod ním, Jarda si vyzul botu a ponožku a měl malinkou nožku, nožičku červenou od spály a sraženou jak nárt čínské dívenky nebo buldočí tlama. A potom si rukou prokrvoval prsty u té nohy a pak si vycpával novinami špičku té prázdné boty a přitom komíhal tou červenou nožkou kolem mého obličeje, ležel jsem na palandě pod kožešníkem jak v řece, ve které si špláchá tu nohu. A v celém lágru ropotaly hlasy, svolávání, znamení, skrz zdi voněla umývárna a záchod, od houpaček nyvěl ariston a oknem hned naproti byla vidět zrovna tak dlouhá ubikace, baráky sestavené do sebe jak vojenské lazarety.

Krásná Poldi je však taky cesta z ubikace podél černého jezírka, motorová pumpa vstřikuje potůček, cikánka stojí na kameni a pere hadříčky v tom rybníčku hned vedle rezatých kamen a ponořeného bicyklu. Tudy chodívám s Jardou Jezulem k Černému koni hrát na piáno a pít rum. Sebrané spisy jsou pod postelí, jaképak čtení, když za šichtu vypijeme u martinek dvacet piv a vyčůráme sotva hrníček? Za poslední peníze jsme si vystříleli umělé růže. Potom se vracíme. Trestankyně jsou už ve svém lágru, v barácích oddělených od našeho lágru zašalovaným plotem s nadstavbou z ostnatého drátu. Teprve dneska jsem si škvírou ve vyraženém suku všiml, že trestané ženské tam mají čisto a režné ubrusy a kytičky polního kvítí, zatímco my na svobodě máme bordel. Jedna trestankyně je tak krásná, i když shodila svoji matku do studny, a když se ta maminka po skružích vyškrábala ke světlu, ta krasavice jí sekyrou roztříštila hlavu. Dva brigádníci se pokoušeli za tou vražedkyní přelízt plot, stráže je chytily, když už vztahovali po té krásné trestankyni ruce, a dostali facek a potom po třech měsících kriminálu. U valcverku jsem jí podal květinku, ta vražda i ten trest jako by tu holku vykoupaly, možná, že by dnes vedla pořádný život, ubrusy, kytky, hebká slova. Když se každý večer tahle trestankyně koupala, každý suk byl obsazen brigádnickým okem. Měla tělo porostlé jemnými chloupky, světlým chmýřím, že měla kolem celého těla svatozář. Když se drhla, zasnívala se a zůstávala tak stát v divné póze, marně jsme prodlužovali své brigádnické oči, marně ti silnější odstrkovali od suků v prknech ty slabší. A já jsem viděl, že ona každé oko v suku zná, dokonce že ty mužské oči čeká, že se nahá umývá jen pro tyhle žádostivé oči, které jí nahrazují procházku, svobodný špacír hlavní třídou v podvečer. Ale nejvíc brigádníky ničilo nikoliv nahé tělo, ale stínohra v ubikaci před postelí, když ta trestankyně napřed do okna pověsila prostěradlo a žárovkou hnala svůj stín a jeho necudné pohyby na plátno jak v biografu. A všichni jsme za tím plotem skákali, lezli nahoru k ostnatým drátům a padali na zem, ale zase se zvedli, a sotva jsme nasadili oko na suk a viděli tu stínohru, zase jsme se šplhali a chtěli přelézt tam do té ženské voliéry, protože ta krásná nahá trestankyně vztahovala na plátně ruce a v jejích pohybech bylo tolik touhy, že každý brigádník myslil, že vztahuje ruce jen po něm, po jednom každém z nás. Když pak myslila, že zahrála dost, oblékla si tepláky, odvěsila prostěradlo, upravila lože a vylezla na palandu tak jako ostatní, zapálila si cigaretu, založila ruku za mokré vlasy a četla rodokaps. Rozcházeli jsme se do svých baráků a zanechali za sebou rozsvícený ženský lágr, trestankyně, které měly na každém stole kytičku chrpiček a vlčích máků. Jen u zamřížovaného okna koupelny ležela na okenním rámu hlava pološílené trestankyně, která naslouchala, jak od střelnice hraje ariston Harlekýnovy miliony. Slza jak briliant jí zářila v prstenu oka. To lidi vždycky, když jsou na dně, tak si naplňují oči krásnými předměty. Svět je plný umění, jen se umět rozhlídnout a svěřit se potom nevyčerpatelnému šepotu, maličkostem, touze a přání.

Krásná Poldi je taky moment, kdy si brusič zničehonic strhne brejle a utíká od práce ven a pryč a pryč a pryč a dívá se nahoru do nebe, dívá se potom na haldu rezivého šrotu, na ptáčky, kteří se omylem šli napít do vařící kaluže, dívá se, jak opařené tělíčko poskakuje do rezatých trubek, jak všecko má svoji mučírnu, ale všecko i svůj ráj. A brusič se vrací do brusírny cáglí, znovu si připíná ochranné brejle, tiskne knoflík a znovu se dává do práce, znovu se přivazuje k pendlovkám. To každý člověk občas propadne vzpouře. Člověk si odepřel žít prapůvodní život, proto andělé řídí sanitní auta a sbírají jiné anděly přeražené vejpůl.