„Odstřelují to dynamitem?“ optal se zedník.

„Ani dynamitem, ani ekrazitem, ale donaritem,“ otočil se kostelník a běžel dál do vývrtky schodů, věžními okny bylo vidět, že už minuli střechy. Pak vyběhli až tam, kde visel zvon. Gotickým oknem bylo vidět město. Na protější stráni stála socha docela zašrafovaná v trubkové konstrukci.

„Němci se nabídli, že tu sochu rozřežou speciální pilou, ale peníze za to nechtějí, že chtějí za to karlovarský kaolin. Ale my jsme jim řekli, že bysme koupili tu pilu. Ale Němci odpověděli, kdepak, taková pila se neprodává. A tak to dostala švýcarská firma,“ řekl kostelník a posadil se do gotického okna, na klín si položil dalekohled a průvan mu čechral vlnku vlasů, „navrtalo se celkem šestnáct set děr. Teďka, když inženýr dá znamení, zapnou se kontakty a celá socha se postupně zhroutí.“

„Ano,“ řekl zedník a hlas mu selhal. Tak stál rozkročený a průvan mu plandal bílými pracovními kalhotami a halenou, obě paže měl vztyčené a opíral se suchou dlaní o pískovcové futro gotického okna. A pořád zíral upřeně na protější stráň.

„Na stavbě se celkem zabilo sedum lidí,“ pokračoval kostelník, „ten první byl sochař, který tu sochu navrhl, ten poslední byl pomocný dělník, který přišel v pondělí ještě pod párou, prošlápl si prkno v šestým patře a zřítil se po hlavě dolů a zabil se o malíček sochy.“

Pan Valerián s panem Míťánkem vstoupili do paláce, pak stoupali po červeném koberci a každý nesl obraz na jednom konci, takže vypadali, jako když malé děti kreslí prasátko. Potom opřeli obraz o zlatem vymalovanou dřevěnou stěnu.

„Jen jestli vrátnej nekecal,“ řekl pan Míťánek.

A pan Valerián vešel do prvního patra a jako ve snách kráčel podle obrazů opřených o stěnu, jak ze zrcadla do zrcadla vkračoval a vykračoval z jednoho obrazu do druhého, jako by byl převlečený za Durynka, šestadevadesátkrát vešel a vyšel z těch samých obrazů, až zase vyšel na chodbu pod zlaté lustry a zlaté balustrády.

„Nekecal,“ řekl pan Míťánek.

Pan Valerián pak neuctivě vzal obraz, táhl ten svůj artefakt na toaletu a zamkl se na záchodě pro velkou potřebu. Pan Míťánek, aby nebyl nápadný, pořád předstíral, že dělá malou potřebu, kdyby někdo vešel. Pak slyšel divný zvuk, nejdřív myslel, že to má pan Valerián průjem, ale pak bezpečně slyšel, že se to trhá plátno. Když se otevřely dveře, vyšel pan Valerián bez obrazu.

Podal proužek plátna panu Míťánkovi.

„To máte vode mě na památku,“ řekl a pokusil se usmát.

Byly to vystřihnuté oči smutného Durynka, oči vyříznuté nožem jako oči ve dveřní špehýrce. A pan Míťánek poznal, že to jsou stejné oči, jako má teďka pan Valerián, oči, které neměl v ateliéru, ale má až teď.

A pan Valerián začal škytat a zbledl, napřáhl ruce a běžel po červeném koberci a s napřaženýma rukama se vypotácel do slunce, tam jen viděl černou postavu vrátného a potom před sebou jak studnu veliký kbelík, do kterého pan Valerián dávil a cítil, jak držadlo kbelíku, ten půlkruh, se přetočil a položil se mu na šíji, připadal si jak pivovarský kůň, kterému kočí nasadil na hlavu pytlík s ovsem.

„Tak vy jste mě oklamal,“ řekl se soucitem vrátný a utíral panu Valeriánovi hadrem prsa, „tak vy jste tam taky odevzdal Durynka, že?“

Pan Valerián kýval a slzy mu kapaly. A po pískem vysypané stezičce dva zřízenci speditérského podniku nesli na kurtech pískovcovou sochu nějakého bojovníka v kůži a se sekyrkou napřaženou k ráně, a když ti zřízenci vystoupili do schodů, mrskali nožkama a dál nesli na kurtech tu sochu, na kterou když se pan Valerián zadíval, znovu se rozzvracel, už neměl co, tak bučel do kbelíku jak na lesní roh. Vrátný se zadíval na vzdalující se sochu na kurtech a pak si hvízdl.

„Ó jé, že vy jste taky udělal nějakýho bojovníka, přiznejte se, že?“ naléhal vrátný a pleskal po zádech pana Valeriána. „Kolikátého bojovníka už dneska nesete?“ zakřičel vrátný do foyeru.

„Jedenáctýho,“ zakřičel jeden z nosičů sochy.

„To jsou porce,“ řekl vrátný a opatrně sňal kbelík ze šíje pana Valeriána, utřel mu prsa a uložil kbelík ke keři buausu. „Vašiku! Že odepnu řemen! Copak sypeš Ferdáčkovi do vočí ten písek!“

„A kolik těch bojovníků přinesli… celkem? Jen tak pro zajímavost?„ zeptal se pan Míťánek.

„Sto deset,“ řekl vrátný, „proto mi dejte pokoj s uměním. Tohle je vono!“ řekl a zvedl knížku a zatřepal jí, „kam se kdo hrabe na Einsteina! To je čtení, jak detektivka to je, dejte mi pokoj s uměním. Všecko předpověděl, všecky fantazie dokázal, a tedy zničil. Řekl, že ve vesmíru je přítmí, taky tam je. Vašiku, že vodepnu řemen!“ rozpřáhl se, jako by rozepínal řemen, ale pokračoval nadšeně: „Einstein vypočítal, že země je šišatá, a taky je šišatá, vypočítal, že rychlost světla ve vzduchoprázdnu se šíří rychlostí, která je nezávislá na rychlosti světelnýho zdroje, Vašiku! Je to situace, jako když vlaštovka se dotkne křídlem v letu vodní hladiny… Einstein stanovil krajní mez rychlosti, takže žádnej signál se nemůže šířit rychleji než světlo, ale Vašiku, to už přestává všechno,“ rozkatil se vrátný a odepnul řemen a skočil a u křoví přehnul přes koleno chlapce a napráskal mu řemenem, zatímco druhý chlapeček seděl a usedavě plakal.

Zedník se přihrbil.

„A celá socha je uvnitř z předpjatého cementu, vyztužená speciálními vzpružinami, které vedou až pod Spartu. Demolice je propočtená na třicet dní.“

„Ano,“ řekl zedník a odkašlal.

„Že ty pražský sochy nenechají na pokoji,“ řekl kostelník a vytáhl dalekohled a podíval se na hodiny, „co by bylo v Praze státuí za těch skoro tisíc let. Ani bys nemohl upadnout, kdybys šel domů opilý, pořád by se jeden mohl opřít o nějaký mramorový nebo pískovcový ruce, tolik by bylo v Praze soch.“

Vrátný si zapínal řemen a oddychoval. „Taková vlaštovka se dotkne křídlem hladiny,“ pokračoval, „a po vodě se začnou šířit vlny, ale jejich rychlost je nezávislá na tom, jak rychle letěla ta vlaštovka, rozumíte mi?“ optal se pana Míťánka.

„Rozumím,“ řekl pan Míťánek a díval se na stojícího chlapce, „ale to říkejte tady Valeriánovi, on je umělec, já jsem jen pomocník Veřejný bezpečnosti, ale co to má ten váš chlapec s ramínkem?“

„Jo to, to nic není,“ mávl rukou vrátný, „on je celej zlomenej, on byl v máminým těle dýl, tak ho museli v lůně zlomit, aby ho dostali ven, museli mu prolomit ramínka. Ale v sedmi letech ho znovu zlámají a spraví mu to na věčný časy. Ale tím Einsteinem – víte, co jsem chtěl říct? Ve srovnání s tamtou akcí?“

„Vím,“ řekl pan Valerián, „ale furt se jede. A do toho.“

„Ano,“ řekl vrátný a díval se na pronikavě červený koberec na schodišti, pak vzal od keře buxusu kbelík a hadr, „další lucký bojovník!“ zvolal a vyběhl s nastaveným kbelíkem vstříc.

A pan Valerián malinko odzvracel na trávníček a potom s panem Míťánkem utíkali pěšinkou libosadem, do kterého teď vešli dva umělci a také měli svá plátna zahalená do prostěradla.

A ozvala se temná detonace, uprostřed konstrukce se rozstříklo světlo a vytryskl oblak a jakási síla roztrhla lešení, lehounce zvedla první patra a do výšky počaly hustě lítat trubky z konstrukce, pořád výš a výš, a když síla, která ta kopí vymrštila, zeslábla, trubky se zastavily, pak se obracely a hustě padaly do okolí, vytvořily strom s větvemi z kopí a půlka konstrukce se zřítila a druhá půlka se odchlípla, odtáhla od sochy jak lyžařský můstek, chvíli váhala, ale nezřítila se. A socha stála obnažená, ještě silnější a mohutnější, než kdy bývala, malinko se předklonila, jako by zahrozila městu, a průvan po detonaci přeběhl nad střechami města a lehce rozezvučel zvon a zedníkovy šaty brčely jak prapor.

„Zase to někdo vodnese,“ řekl kostelník, „propojilo se jim to všecko. Jak tak koukám,“ dodal a odložil dalekohled, „soše odtrhli akorát voko, epoletu a koleno, to samý, co chybí Tadeáškovi, kterýho opravuješ.“

Zedník se vyklonil, viděl na štrupli jeřábu národním podnikem Safinou pozlacený kříž, jak zvolna stoupá nahoru. Viděl, že to byly a jsou dělnické ruce lešenářů, které postavily sedmipatrovou konstrukci kolem sochy generála, že on, zedník to byl, a potom ostatní dělníci a dělnické ruce, které pneumatickými vrtačkami navrtaly sochu na šestnácti stech křížkem označených místech a on, tak jak postupovala práce, on, zedník, nejdřív navrtal generálovi obě oči a potom mu vrtal do kamene tam, kde v životní velikosti a zaživa je srdce, jako by si vrtal sám do svého srdce, protože generál byl zedníkova láska, zedník generála miloval, v něj doufal, jím byl živ, ale teď musel pracovat nejen na zkáze jeho obrovské sochy, ale slyšet, že má i vygumovat ze svého srdce generálský obraz, který mu byl drahý a bez kterého už nedovedl žít.