Pak pospíchám, ale je to zbytečné. Pivo, které jsem koupil, zvětralo. V kanceláři bratří Zinnerů, kde je hraček na pět pater, skladník se třese zlostí a povídá:

„Hele, Plaváčku, my jsme tě poslali pro pivo, a ne pro živou vodu! To je doba, to je doba!“

A manipulant přisolil:

„A kdy ti, Kafko, zase umře strýc Adolf, kterej ti umírá na pokračování?“

„Co nevidět,“ povídám a beru faktury a celý den pak odškrtávám a přepočítávám dva vagony dětských hraček.

Pěšák s puškou, voják s loďkou, voják s přilbou, důstojník v kroku, generál v plášti, bubeník, trubač, lesní roh, velký buben, voják ležící s puškou, dělostřelec s vytěrákem, důstojník stojící s mapou…

Odškrtávám ty figurky a myslím, jak si mě pořád pletou, z domova už jsem tolik let, ale jak je někde nazvraceno nebo někdo řve v noci, hned k nám přiletí sousedi a nadávají matce, ten váš syčák zase v noci řval, to mu to tak chutná?

Měřič vzdáleností, telefonista píšící, motocyklista, raněný ležící, dva ošetřovatelé, lékař v bílém plášti, sanitní pes, voják ležící s cigaretou, dragoun na koni…

Umírala u Marysků teta a ráno přiběhla k matce paní Marysková a nadávala, že jsem v noci u nich zamlátil na vokno a tetka před smrtí mohla dostat psotník, jak se lekla, že jsem to určitě byl já, vyběhla za mnou a slyšela můj příšerný chechtot… ač už tolik let nejsem doma.

Kráva pasoucí se, kráva bučící, tele stojící, hříbě se pasoucí, selata, kočka stojící s mašlí, slepice zobající, mladší tygři, hyena skvrnitá, medvěd zpříma stojící, americký buvol, lední medvěd mládě, opice škrabající se…

Dívám se, jak je zvěrolékař skloněn nad nemocným dobytčetem, jak účetnímu říká, že předepíše vodičku, ale na mě si ten doktor houkl, abych hned přišel a vzal štěteček a takhle to mezi paznehty vtíral. A potom mi kladl na srdce, abych si vzal topůrko a otevřel volovi hubu a takhle mu vytíral tlamu. A já jsem se koukal a nedovedl jsem říct, že nejsem kočí od těch volů, že se jen dívám.

Kamzík, divoké prase, pasáček, sedlák, kominík, kovboj stojící, indián házející lasem, zajíc sedící veliký, skaut s kloboukem, ovčácký pes…

Takhle vejdu do synagogy a nakloní se ke mně zablácený žid a šeptá mi, vy ráčíte bejt taky z východu? A já jsem přikývl. Potom, když jsem se stavil na pivě, seděli tam dva chlapi. Jeden mi povídá, ty seš pekař! A já jsem přikývl a chlap si zamnul ruce a povídá, hned jsem to poznal, a poručil karty a řekl, chybí nám třetí do mariáše, betl korunu, durch dvě. A malá dává…

Maria, Ježíšek, Josef, král stojící, král mouřenín, pastýř s jehnětem, anděl, beduin, ovce pasoucí se, ovčácký pes…

Dva vagony hraček odškrtávám v Maislově ulici u bratří Zinnerů, velkoobchod s hračkami a galanterním zbožím, po práci se proto rád procházím. Pořád však klopýtám o všecky hračky, které jsem měl dneska v ruce. Rád chodím po Kampě, kde děti čárají do asfaltu své kresby, lezou po čtyřech a pokračují v kreslení po domech, až kam dosáhne ruka. Teď žasnu nad portrétem muže, jeho klobouk je namalován současně zpředu i zezadu a jeho skryté ucho je nakresleno nad hlavou jak otazník, jak erb.

„To maluješ ty?“ ptám se dívenky, která dokončila tuhle kresbu a má modré lokny jak patrony z lovecké pušky.

„Jo, ale to nic není,“ říká a botkou smazává ten portrét, který by mohl viset v galerii, „ale neučesal byste mě?“

„Když chceš…“ povídám.

A dívenka obkročmo usedá na lavičku, pak si jednu nohu dává pod sebe, usedám za ni, přes rameno mi podává hřeben a já ji češu. A ona přivírá oči, pak se dívá na padající list a říká: „Už ten lupen bolely ruce, tak se pustil.“

Stmívá se kvapem, po serpentinách Petřína sjíždějí cyklisté a na hlavě mají hornické kahany, lodičky plují v nefritové vodě a každým zabráním vesel vyhrabávají z vody tucet alpakových lžiček. Podle lavičky kráčí slepec a vede slepou na radaru bílé hole.

„Když tak kreslíš po asfaltu, nač myslíš?“ ptám se.

„Jak támhle ten pták zpívá,“ ukazuje do větvoví. A tlačí bradu k hrudi, vidím, že to je pořád dítě, ale za pět let už se v ní začne probouzet krásný parazit obsahující látky štiplavé s příchutí boraxu a zaplaví zvolna její život štěstím. Sčesal jsem její vlasy, potěžkal jsem přehoušli těch vlásků, pak převazuji mašličku. A dívenka dává ruku za hlavu a přesně pokládá prst na první uzel, abych mohl udělat parádní mašli. Pak se otočila, rozvázala provaz, kterým byla přepásaná, zatáhla dva konce toho provazu kolem sebe, vystrčila bříško, a já položil prst na ten křížící se špagát, aby mohla udělat uzel, pak hakličku. Zničehonic mi potom políbila hřbet ruky a byla v sakrech…

Karlův most vypadá od Kampy jak dlouhá vana, ve které chodci jezdí po zadnicích na kolečkových soustavách.

V řece heká Praha se zlámanými žebry a mostní oblouky, jeden za druhým jak parforsní hafani skákají ze břehu na břeh. Mohl bych jít za sestřenicí do pivovaru nebo k bytné, která mne zvala na lahvičku borůvkového vína, ale jdu raději nazdařbůh. V Malé Karlovce před osvětleným krámem stojí obchodník a nad ním je štít s firmou: Alfred Wieghold.

„Má úcta, pane Wieghold,“ povídám.

A v duchu jsem jej odprosil, že civím na jeho ruce, ruce oprýskané jak ruce Panny Marie czenstochowské. Protézy.

„Mělo by zapršet,“ povídám a pořád se dívám na ty umělé paže.

„Mladej pane,“ řekl pan Wieghold, „proč mi chodíte kolem krámu po rukách? Dejte si ty svoje ruce do kapes, ať užijete ty kapsy.“

A rozesmál se příšerně ten pimprlový král a břinkal protézami do skříní a obě paže mu vrzaly jak korouhvičky podzimní. Procházím potom Michalskou, čtu nápis: Železné dveře. To člověku dodává sílu jak železité víno.

V průjezdu vidím do hodinářského krámu, učedník, který zametá, stále mrká a má oči plné cukrkandlu, jistě má zanícené spojivky, jistě si každé ráno musí trhat víčka, aby trefil k umyvadlu. Dneska potkávám chodce v seriálech, jako by byli spojeni neviditelným lanem. Deset lidí se zafačovanou hlavou, pak zase tucet chodců s významně zvednutým obočím, jako by mi chtěli něco říct, sedm lidí s páskou přes oko…

Ale hlavně si všímám žen. Ta móda je k zbláznění, každá se dívá, jako by právě vstala z postele lásky. Copak to mají pod blůzičkou? Nějaké lešení nebo soustavu kostic, že ty prsy tak píchají člověka do očí. A potom ta chůze! Člověk velkoměsta musí mít šatník představ, aby pro narafičenou krásu nespáchal vraždu z vilnosti. Tu chvíli se ke mně přidal člověk, který mi vykládal všechna svoje podivuhodná zaměstnání, jak obsluhoval první automat v Koruně, jak seděl uvnitř toho automatu a nejdřív se podíval, jestli ta vhozená koruna není falešná, a pak teprve dal chlebíček na misku a rukou otočil ten mechanismus, jak slyšel, kterak se lidé diví tomu vynálezu, zrovna tak, jako když seděl v pětimetrových hodinách na výstavě a v ruce držel kapesní hodinky a každou minutu postrčil ručičku. To mi vykládal a zůstal stát udiven ještě teď tím svým osudem.

Povídám: „Kdo jste?“

„Praktický filozof,“ řekl.

„Tak mi laskavě vysvětlete Kantovu Kritiku praktického rozumu,“ povídám.

A stoupali jsme Štěpánskou ulicí a Praha hydraulickým lisem klesala níž a vlasy praktického filozofa se dotýkaly líhně hvězd. Pozval mě na pečené buřty a cestou mi na Rybníčku podal výklad. Udělal kříž nad svým poklopcem a dal si takovou šupu do čela, až se rozechvěly zářivky a výstražné majáčky.

Povídám: „Tamhleta baba mívá dobrý buřty.“

Pak acetylenová lampa svítila na tu stařenu a Rembrandt vstával z mrtvých. Ruce bábiny spočívaly na jejím břiše, jako by ohmatávaly záda ztraceného syna. Jediný zub jí svítil z úst.

„To už je, pánové, půlnoc?“ optala se.

Praktický filozof zvedl prst k nebi a byl v té chvíli krásný jak rabi Löw, jak Vincentovo uříznuté ucho. Noc byla plná strusky, stříbrných kotoučků, šroubů a matic. Vzduch voněl šťavelanem amonným, kyselinou mléčnou, intimní toaletou žen, silicemi, rtěnkami. A štěpánské hodiny udeřily počátek půlnoci. Pak ze všech stran bily pražské hodiny. Pak ještě ty, které se opozdily. Praktický filozof s ohromnou chutí pojedl pečené vuřty, pak bez rozloučení odešel.