Napřáhl ukazovák a tam na jeho konci, za haldami válečného materiálu, tam, kde se zvedaly kupole vysokých pecí, tam, jako na povel, se zvedly čtyři stříbrné proudy vody, jak při nějakém cvičení nebo hasičské akademii, a chrstaly na vysokou pec svoje proudy a ze stěn vysoké pece vytryskávala oblaka páry, modrá a růžová, a rychle unikala a tratila se v modrém letním nebi.

„Kdyby byla cigareta,“ řekla.

Princ vstal, rozpínal se, dlouho se šacoval, několikrát prohledal kapsy, pak jí podal tupě cigarety, a když škrtnul sirkou, dívka se naklonila nad hořícím dřevíčkem a vlasy měla rozpuštěné kolem té sirky, jako by inhalovala. A pak kouřila lačně, uhlík svítil a ozařoval jí tvář skrz vlasy, rozeběhla se, packala, jako by ji ten alkohol hnal dopředu, musela se brzdit, zatímco Princ kráčel těžce, pořád se mu chtělo běžet pozpátku, pořád jako by jej někdo vlekl tam, kam nechce. Tak stoupali cestičkou podle důlní odpadové stoky… Na kopci vylili strusku a celý kraj byl červený s modrými stíny, dívčiny vlasy svítily jak růžová cukrová vata. Princ jí zapálil další cigaretu.

„Že máš přes ksicht takovou jizvu,“ řekl Princ a kráčel po samém okraji stoky.

„To u nás byla taková bláááznivá rodina, Rudlo,“ řekla a vyběhla deset metrů před Prince, pak se otočila a hovořila dál: „Říkala si Koloredo… hrabata, ale měla jen krámek… Když třeba jeli na jarmark… žádali ředitelství drah, aby jim přistavili salonní vůz… a jeden z nich byl opravdu šíšílený… ale já jsem jako holčička jezdila na poníčku a já nejvíc jsem křičela na toho šíšílence… Hrabě Koloredo!“ křičela dívka, ale kraj byl tichý, jen cestou sjížděl dětský kočárek, peřinka z něj zářila, a když je ten kočárek míjel, Princ viděl, že jej tlačí uplakaná žena a v peřinkách kňučí pes.

„Co je, máti, co se to… to stalo?“ optal se a rozkročil.

„Harýčka mi přejelo auto, mýho Harýčka,“ řekla žena a tlačila kočárek dál, „vezu ho k doktorovi.“

„Hrabě Koloredo!“ vykřikla dívka a zamávala pošlapaným kabátkem, „ale jednou ten šílenec vyběhl s kosou… a zezadu přesekl poníčkovi nonohy… a já padla do kopřiv, a ten šílenec jak běžel zpátky… tak mě neviděl, ale špičkou tý kosy mi přejel přes obličej, Pepo…“ řekla a zívala, pak se zase rozeběhla a šlapala si na kabátek.

A profesor filozofie vlezl do vagonu a podával živnostníkovi autogenem přepálené koše na melivo, bubnové třídiče, koukolníky na čištění obilí, třídiče na vyhánění krupiček, stroje na šlehání smetany.

„To je nějakej vyhořelej mlejn nebo co?“ divil se živnostník

Bárta a házel kusy do koryta.

„Celý starý zlatý časy jdou do šmelce a vy vo tom ani nevíte,“ řekl doktor, „doba vás porazila jako telata a vy co děláte? Sami si do pecí nakládáte výrazový prostředky svý třídy… a nevíte vo tom.“

„Však von to svět tak nenechá,“ smál se živnostník, „takovej Írán to dneska bere hákem.“

„Jakej Írán?“

„No Írán.“

„Ale kdepák,“ řekl doktor, „chtěl jste říct Irák.“

„Ne, poslouchal jsem Svobodnou Evropu, Írán.“

„Tak hele,“ řekl doktor, „vono je sice to samý čurák a čuran, ale mezi Íránem a Irákem je setsakramentskej rozdíl. Jenže, kamaráde, jsou tady Rusové. A ti mají odjakživa dobrý šachisty, basisty, vzpěrače, zápasníky, rychlobruslaře a zahraniční politiku.“

A doktor si kladl na zástěrou krytá kolena strojky na zmrzlinu, mlýnek na maso, bral do rukavic strojky na sekání masa, sběračky, hlavu válce od kompresoru, porážecí masku, rozporky s hákem a nosil to na okraj vagonu, odkud to bral živnostník Bárta a házel rovnou do připravených koryt.

Potom stáli u plotu, Princ z něj vytáhl dvě plaňky a vešli do ohrady. Dívka se nakláněla, vlasy jí visely, zívala. Napřáhl ruku, aby dal dívce přednost, ale zacouval, narazil na stěnu ubikace a svezl se na zem.

V místnosti stál hasič Karel před zrcadlem, cenil na sebe řídké zuby, přidržoval si sekyrku, stál tam v přílbě a clonil si oči, měl holínky, které mu tiskly lýtka, a od té doby, kdy si je poprvně natáhl, měl trvalý pocit jistoty a rozhodnosti, zrovna tak, jako když měl opasek.

Polekaně se otočil, skoro se zděsil otevřených dveří, do kterých nikdo nevešel. Brigádníci spali na palandách, jediný Jarda Jezule ležel na zádech a prohraboval se v kytici umělých růží, přidrátovaných k prkýnku palandy nad ním.

Sťatý brigádník s trojnásobnými kruhy pod očima seděl na obrácené židli, hrál si se sklenkou vína a sledoval, jak reflex pobíhá po desce stolu. Ten brigádník řekl:

„Soustřeď se lépe, myslíš na to, rychle to řekni, teď to máš. Čeho se bojím, Marion?“

Hasič si dodal odvahy, došel až k samým veřejím a houkl do tmavé chodby.

„Nehrajte si se mnou! Dejte si majzla! Zeptejte se ředitele morálky a ten vám řekne, jakej já jsem bejval v polepšovně pes!“

A do cimry vstoupil Princ, otočil se, oběma rukama lákal dívku, aby vystoupila ze tmy. Do cimry vběhla dívka s rozpuštěnými vlasy, skoro v předklonu, odhodila kabátek, hasič vyskočil na židli, reflex vína se zastavil na desce stolu. A dívka oběma rukama, střemhlav padla na břicho na kavalec, vlasy se jí rozlily jak mlíko.

„Ale je tady lidstvo,“ řekl živnostník. „Jsou tady ideje.“

„Ale kamaráde, lidstvo, to jsme poznali v kriminále, tam je teď lidstvo! Samí udavači, maniaci, kdejakej lempl, držka stižená stihomamem. Tam jsme přeci neslyšeli nic jinýho, než já jim to ukážu, až přijede Zenkl od Chebu na bílém koni,“ volal doktor filozofie a víčko se nížilo níž a níž, „to, že jste vůl, to vám lidstvo promine, ale že umíte pět jazyků, to vám hlavně v kriminále neodpustějí nikdy. Jedna taková svině, která tam byla za politiku jako já, ta tam dělala kočího a každýho, kdo přišel, vyšetřovala, a hovno mu do toho bylo. ,Copak si proved?‘ povídá a položil na mě bič. Povídám, ,když já se to stydím říct,‘ a von mě šlehl bičem, tak povídám, ,já jsem jebal kozu.‘ A von to žral. ,A co a jak?‘ a já povídám: ,Kozu, a přitížilo mi, že ta koza byla v jiném stavu a že jsem ji natrh.‘ A měl jsem od toho krávy pokoj, ale musel jsem si dávat bacha, ten kočí mi jednou pustil vozejk na nohu, ještě že mi haksna zapadla do kanty schodů. Jak já bych dovedl dát přes držku! Takovou parádní po držce! Ale rozum, ouha! Vždyť sám to znáte, byli s námi jen samí lautr machři na syčárny. Ale von ji stejně někdo ode mne slízne, sakra to zchytá, facka jako Brno!“

Zahrozil doktor a dál zahnutými vidlemi vyhraboval z vagonu rezaté pilky, zubovačky, zlodějky a ocasky, puchšvance, hřbetovky a jehelníky, kladiva, sady vrtáků docela rzivých, vřeteníky a hmatací kružidla, brousicí kotouče, obhořelé tesařské širočiny.

„Kluci,“ řekl Princ a pokoušel se zouvat, „přivedl jsem vám kost.“

„Jseš bard,“ řekl hasič a slezl ze židle, „já půjdu první.“

„Jardo, dáš si taky?“ optal se Princ.

Ale Jarda se blaženě usmíval.

„Kdepak ten, to nevíš?“ řekl hasič a poklekl vedle spící dívky, odhrnul jí sukni, „Jarda se nám zamiloval do bejvalý kurvičky. Dneska měla svátek, přes celou Poldovku jí nesl pugét… a vona se na grániku rozbrečela.“ Řekl hasič a jedním trhnutím sňal kalhotky a odhodil je na stěnu.

Princ vrávoral ke stolu, otevřel šuplík, vzal nůžky, pak šel ke kavalci.

„Se sundáváním šatů je trápení,“ řekl a nastříhl sukni, pak vzal za ty dva cípy a prudkým škubnutím roztrhl sukni vejpůl.

„To je práce,“ povzdechl si Princ a vrávoral ke stolu, pak se posadil na palandu a řekl: „Jardo, ty, kterej jsi bejval na ženský, nepůjdeš si dát taky?“

Ukázal na přílbu, která ležela na dívčině hlavě, na hasičskou uniformu, která teď přikryla dívčí tělo, na sekyrku, která se rytmicky otřásala na hasičském hřbetě.

„Ty myslíš, že ta tvoje je jinačí?“ optal se Princ.

„Je jinačí,“ řekl Jarda a dál si hrál s vystřílenými růžemi, „ale byla taky taková… Kdopak to tam je, kdo leží pod Karlem? Někoho sestra, možná! Určitě ale někoho dcera. Možná tvá budoucí stará. Tvá ženská, se kterou možná budeš mít děti.“

„Volízanej dolek!“ zakřičel Princ.

„Je zde ale inteligence, ta to vytrhne,“ řekl živnostník.