„Ta tedy jo,“ řekl doktor, „včera jsem si nechal udělat v Jasu pedikurvu a potkám jednoho sochaře, kamaráda, dokonce spolužáka, kterej mi povídá: ,To máme krásnou výstavní síň.‘ A já povídám, no to se máte čím chlubit! Feudálové tam jezdili na hajtrách a vy si tam kašulírujete s uměním. To jste nemohli postavit něco jinýho? Já bych tam nechal jízdárnu dál, sem tam přijede na Hrad nějakej ten minetář, tak ať si tam jezdí… A nebo! Jednou tejdně bych dal na jízdárnu ceduli: Dnes jebání zadarmo! To jsem řekl tomu sochařovi, kamarádovi, a von vode mne vodešel. Kdepák! Intelektuálové jsou cejtit sračkama na deset metrů,“ řekl doktor.

Posadil se do vagonu, pak seskočil. A ve dvou vysadili druhá vrata vagonu a pak ve dvou nosili do muld kolářskou klepací kovadlinu, drátem svázané osy do polních vozů, čepy a zákolesníky, ohýbací stroje na kulatění obručí, podkovářská kladiva a kleště, štít z ohniště, zámečnické vrtáky, náprsní kolovrátky, stůl přenosné výhně, lešticí kotouče na brusičky, sady závitníků, dělové vrtáky, děrovací kleště, sekáče a vratidla, řemenice, hustilku a zdvihák, zbytek ručního pojízdného jeřábu.

A dva brigádníci se probudili, nejdřív vystrčili bosé nohy, potom se posadili a dívali se dolů, na kavalec, na kterém ležel pohybující se hasič, kolem přílby mu zářily ženské vlasy jak svatozář a do kříže trčely dvě bílé ruce a dvě nohy.

„Marion, co miluje tenhle pán?“ optal se starý brigádník a dál se díval, jak reflex sklenky vína pobíhá po stole. A udeřil sklenkou jak tečkou na desku, vstal, ukázal na dívku a řekl:

„Je odsouzeníhodná.“

„A co ty legie kurev za vašich mladejch časů, he?“ zeptal se Princ a dál se snažil stáhnout botu.

„Ty byly pouze politováníhodné,“ řekl starý brigádník, „protože byly zaměstnané někde v Tetě, nebo v Aře, měly málo peněz, musely si přivydělávat… Copak když byly mladý, to to ještě šlo,“ obrátil se a posadil na kavalec, hned vedle hasičské přílby a bílé dívčí ruky, „ale když jsme viděli ty zestárlý ubožačky, jak se nabízely na Těšnově, v parku u Denisáku, na Invalidovně v parčíku, za pětikorunu, Na Františku, v rajónech U Kučerů a U staré paní… potom ty proudy opuštěných lidí jak táhly spát do nocleháren v Kobylisích a na Krejcárek, na Židovský pece, do cihelen do Vysočan, to moje sestra křičívala, něco se pro tyhle lidi musí udělat! Ale nic jsme neudělali, byli jsme bohatý, koukali jsme se na ty průvody z vokna. A dneska? Dneska mi to všechno sestra zapřela.“

„Dobře,“ řekl živnostník Bárta, „ale jsou zde ideály a ty ještě pořád hlásá šlechta! – Ta ještě ví, co to je navracet se k přírodě!“

„To tedy jo,“ řekl doktor filozofie, „ta se jediná dovede navracet k přírodě, takovej anglickej lord se zrovna tak pěkně vožere a vysviňačí jako podruh, ale mezi svejma, v klubu. Proto je v Anglii tolik klubů, a navenek je každej gentleman…“

„Ale česká šlechta?“ zakřičel živnostník.

„To teda jo. Jako kluk si pamatuju, jak kníže Šternberk pořádal hon a po něm bejvala v přírodě žranice. Ach, taková komtesa Šternberková, kolik jí mohlo bejt? Dvaadvacet jar a krasavice! Ale když bylo uprostřed hostiny a šlechta už byla naculená, tak komtesa vytáhla na ubrus stolu holínku i s nožkou, namířila kramflekem na některýho toho degenerovanýho šlechtice, trhla nožkou a ubzdila se jak stará medvědice. A baroni a knížata se řehtali, až se jim monokly klinkaly, a hekali… Oh, sapristi! Comme charmante. Eblouissante! A proč ne? Komtesa byla taky mezi svejma, taky šla nazpátek k přírodě. A když nazejtří jela v kočáře do kostela, zase to byla dokonalá komtesa se zdviženým nosánkem, kterej mi podnes dává okoušet kus pohledu do nekonečna… A já jsem tenkrát klekl před kočárem a ona mi pokynula kapesníčkem…“

Hovořil doktor a dál nakládali rezaté trubkové svěráky, nůžky na sklo, nádoby s pájkovou vodičkou, úhlové trny, ohýbací kovadlinku, cínovou pájku, pak zase ve dvou skládali železná paprsková kola, kola s čelným ozubením, vačkové hřídele, soudková ložiska, ojnice a hřídele kuželové spojky…

„Tak ale tedy co, co?“ třepal rukama nad hlavou živnostník.

Hasič Karel se převalil na bok, chvíli oddychoval, potom vstal. V zrcadle si upravoval límec, dal šikmo helmu, která se zablyštěla jak monstrance.

„Není to vono,“ řekl a ukázal na kavalec, „není živá. Měl jsem jí zapálit vlasy, hořely by jak sláma.“

„Ale co ty holky dneska v Perle, v Bílý labuti a jinde… copak ty si nemusejí přivydělávat? Mají dost?“ optal se Princ a bota povolila a on se přehoupl jak houpací židle s botou v ruce, „jděte do Carioky, jděte do Baroka… úřednice tam jsou, aby přivydělaly kamarádce na byt, víme?“

„Je to pravda,“ řekl brigádník s trojnásobnými kruhy pod očima, „ale věřte mi, tamty byly politováníhodné, kdežto tahle je odsouzeníhodná. Jestli ji tady zítra najdou, tak máš, Princi, na krku zase kriminálku a podmínka ti oživne… Ale Marion, jaká je konstelace hvězd?“ optal se starý brigádník a vrátil se ke stolu, nalil si laciného vína, napil se a pak se bavil reflexem, který jak červené prasátko běhal po desce stolu.

„Co?“ optal se doktor a zamyslil se, díval se, jak čtyři proudy dál chladí vysokou pec, jak dělníci tam nahoře u pecí odmontovávají kloub chladicích rour, rour, které obtáčejí vysokou pec jak povříslo pumpu za mrazu, kudy teče voda z cementového rybníčku tam nahoře nad ocelárnou, odkud spádem vytéká voda do chladicích rour kolem všech vysokých pecí. A proudy stříkaly a v jejich přívalu dva dělníci visící na lanech odmontovávali kloub.

„Co! Věřím lidem, který se dovedou servat se svým osudem,“ řekl hořce doktor filozofie, „a víc už pro mne není nic, protože nevědomost vládne i nade mnou. Jak některej filozof dospěl k racionalizaci vesmíru nebo sebe sama, už zahnul kramlema od toho… Lao-c’: Uměti neuměti. Sokrates: Vím, že nic nevím. Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznovství. Mikuláš Kusánský: Docta ignorantia… a naše dvacátý století? Povstání mas! A v umění? Hezky nazpátek do třetihor.“

Řekl doktor a házel s despektem předměty, které bral z vagonu, do sázecího koryta – sedlářské klíšťky na kroužky, kladívka, skřipce na šití, žabky s hoblíky na kůži, troubu na pečení, kamnovec na ohřívání vody, pláty, kominickou štětku, česačku na konopí…

„Já s tím nic nechci mít,“ řekl hasič Karel, „a potom, i kdyby, já mám na to papíry.“

Princ si držel hlavu, třel si spánky.

„No, tak ji vyhodíme,“ řekl a vstal a zatřásl spící, potom ji převalil na záda.

„Aby nám tak zhebla,“ dodal hasič, ale žasnul v zrcadle, jak mu ta uniforma sluší.

„Mladá paní, to jsou ledvinky,“ řekl Princ a zatřásl znovu spící dívkou.

A ona padala po hlavě dolů, bezvládně, napřed trupem, krásné vlasy zametly nejdřív podlahu a pak se svezly dvě nahé nohy, jako dvě bílé ryby.

„Tak tedy se aspoň bavme o kurvách!“ zvolal zoufale živnostník.

„To tedy jo,“ řekl doktor a zvedl rukavici, „ale kdyby nějaký byly. Jděte, kamaráde, někam do podniků, chce se vám plakat. Musíte pít splašky s nějakou Nánou, která si plete: Má dáti Dal, která neumí hrát na piáno, neví, co to je konverzace a animovaná zábava. Ale za Rakouska? Takový kurvy u Goldšmídů, to byly dámy! Já měl s jednou rande ve Stromovce U růžového keře a ona přijela v kočáře jak komtesa. Nebo takový kurvy v Napoleonu nebo, kristepane! U Šuhů? Za tři zlatky, už ale prohlídnutý krajsfyzikusem, žádný alkohol, jen tři zlatky a švancmutr řekla: ,Tak sbohem, mladý pane, přijděte pěkně podruhý a zas.‘ Ale to bylo za Rakouska. Ovšem po válce, že prostituce není důstojná ženy. To všechno ta kurva Plamínková a Alice, hlavně ta. Tu špatně nebo vůbec nejebal nějakej major, tak tedy ať nejebá celej svět. A od tý doby, soumrak lidstva… Ježíši,“ zvedl se doktor filozofie a díval se, jak přijíždí mašinka, aby odvezla naložené muldy, díval se, jak proudy vody chrlící na vysokou pec se stáhly, a pokračoval, „jedna kurva od Šuhů, ježíši, ta když šla po Ferdinandce, to byla nádhera, učiněná hříčka přírody, vystátá, odpočatá, taková praženská to byla, každej se musel za ní vohlídnout, co bylo na mužských mužskýho, tak trčelo jak hustilka… sám absolutní duch země byla taková ženská, abysme řekli po hegelovsku…“