„To ale není všecko,“ vzdechl kostelník, „až to všecko vyšroubuju, tak zase ty emailový psaníčka musím přišroubovat v kostele, ale z druhý strany. Těmahle kosinkama!“ ukazoval své ručky. „A zase vosum set čtyřicet šroubů. A nejdřív musím vysekat vosum set čtyřicet dírek a natlouct tam vosum set čtyřicet kolíčků! Tady jsou zdi jako beton, himl, že ta církev všecko dělá na věčný časy?“

„Pojďte dál, já jsem umělcova tetička,“ pozvala kostnatá ruka.

„A já jsem pomocník Veřejné bezpečnosti,“ sklonil se pan Míťánek. Vešel do ateliéru ve sklepě, kde plápolalo v kamnech a umělec pan Valerián míchal v kalfasu vápno a tetička v černých šatech šarovala hákem v kamnech. Pak přikládala mour z ohromné hromady v koutě.

„Furt se jede! Do toho!“ zvolal pan Valerián a maličko se vyzvracel do kalfasu.

„To rád slyším!“ řekl pan Míťánek a zasmál se, když viděl, že ještě jeden pan Valerián míchá v kalfasu v zrcadle.

„Valeriáne, víš co? Já ti ohřeju kroupový jelítko!“ řekla tetička.

„Pro milosrdenství boží, tetka! Já dneska tvořím!“ řekl pan Valerián a napil se hořčáku.

„Všichni tvoříme, protože jsme jedna rodina,“ dodal pan Míťánek, „ale já žasnu,“ sepnul ruce a postavil se před obraz v životní velikosti, „to je krásná práce! To bude mít národ radost!“

„Že?“ řekla tetička a vzala kroupové jelítko za špejli, „ale jen se podívejte na umělce, jak se pro národ zpustošil. Nic nejí, jen pije a od vlhka, vidíte? Jak se mu kudrnatějí nohy?“

„Tetka,“ zařval pan Valerián, „neser mi, proboha, neser, ale…“ odblinkal do kalfasu a míchal dál, „ale furt se jede! Do toho!“

Kostelník se znovu opíral o šroubovák, stál na nejistých štaflích a podle kostela zpomalovalo nákladní auto, pak zajelo do dvora sběrny a zedník z lešeníčka viděl, jak to auto přivezlo a teď vysypalo do fochu starého železa stovky červených tabulek s bílými nápisy, všechna označení náměstí a ulic a sadů, které nesly generálovo jméno. A když to auto vyjelo, vjíždělo do dvora auto Masny a do hromady starého papíru se potom vysypávaly krví promáchané krabice a papíry plné zbytků flax a mázder.

Zedník přiložil ruku s pískovcovým okem pod ušlechtilé víčko sochy a viděl, že se mu ruka třese. Pak vzhlédl, a kam až viděl, pořád se tyčila konstrukce z trubek, která obšancovávala lešením celý chrám církve katolické, chrám svaté Trojice, aby dělnické ruce přivedly ten kostel do parádní, hřímavé slávy.

„Pro pořádnýho soudruha není dneska lehký bejt na světě,“ řekl zedník.

„To rád slyším, bojový heslo,“ řekl pan Míťánek, „to ale je překvapení! Co to má znamenat?“

„To je Jiráskova akce,“ řekla tetička a položila jelítko na pánev, „a jako motiv ze Starých pověstí českých jsme vybrali: Durynk věšící se na olši, protože zavraždil pachole… ale tady bude překvapení!“ zakývala tetička prstem a pak zaťukala na formu stojící na otáčecí desce, a zazpívala tichounce, „uvnitř je socha luckýho bojovníka.“

„Kýho šlaka!“ zablesklo se v očích panu Míťánkoví, „vy lidičky tady ve sklepě pracujete na povznesení národa?“

A pan Míťánek se zadíval do očí Durynkovi, na kterém visela smyčka, pak se podíval na pana Valeriána, nad kterým od stropu visela ta samá smyčka, podíval se i na hábit pana Valeriána, a zajiskřilo se.

„To vy jste si sám stál modelem?“ spráskl ruce pan Míťánek.

Ale pan Valerián odblinkal do kalfasu.

„Neměla bych mu rozkverlat vajíčko?“ optala se tetička, „jen se podívejte, jak sám sebe dává na oltář umění. Ta prdýlka. Jako když babička sepne ruce, jako dva slepený kmíny.“

„Kušuj, tetka, kušuj!“ zavyl pan Valerián a slzy mu tekly po tváři.

A po chodníku kráčely mužské kalhoty, potom kdosi nesl plavky, potom se objevil celý pes a přihrnuli se kluci, nejdříve naprali míč do drátěného ostění a pak se kopali přes šimpány, drželi se prstíky za pletení.

Pan Míťánek vyběhl na ulici a křičel:

„Mrckové usmrkaný! Tady mistr tvoří pro vaši budoucnost a co vy děláte? Rušíte ho. Durynka na vás! Luckýho bojovníka!“

Ale kluci dunivou ranou otřásli ostěním sklepního okénka a potom jeden z voleje napral mokrý míč panu Míťánkovi do obličeje, že zvedl ruce a hmatal po dveřích, kudy vyběhla tetička a svedla pomocníka Veřejné bezpečnosti do ateliéru.

„Budou z nich samí hulikáni,“ řekl pan Míťánek a posmrkával.

„Ale co bude z Valeriána?“ ukázala tetička oběma rukama, „jen se podívejte, jak ho umění zřídilo. Dyk je jistě o deset centimetrů menší, srazil se tím tvořením jak skrčenec. Totiž, já v noci hlídám v Národním muzeu vopice a paviány a skrčence a kostry a tak.“

„Pro národ,“ řekl pan Míťánek a vymrkal z očí písek, „se obětujou ty nejlepší síly. Já taky. Vychovávám národ, aby neskákal z jedoucí tramvaje.“

„No,“ řekl umělec pan Valerián a vbrouzdal se do hromady mouru a zvracel do toho a křičel a třásl rukou, „ale furt se jede! A do toho! Vytčený cíl,“ znovu zvracel, pak uslzen dodal, „snižuje únavu.“

A od Lazarské vyšla stařenka v rádiovce, nesla balíček, prošla trubkovou konstrukcí, nevšimla si káry, která tam stála, vyšla po špryclích na tu káru, která se zváhla, stařenka seběhla a padla na koleno, ale vstala a pořád se dál dívala do tváře svatého Tadeáška, kterému v klíně seděl zedník a pasoval mu oko. A stařenka sepjala ruce a modlila se a kadeř šedivých vlasů jí trčela zpod rádiovky a ona vzhlížela do světcovy tváře, zedník posunoval pískovcovým okem, až se krylo s jeho obočím, ale stařenka byla modlitbou pevně spojená s nadstavbou nebes.

A před chrám, pak před sběrnu přijelo nákladní auto plné soch a bust a plaket, vraty vyběhl vedoucí sběrny a křičel:

„Kampak s tím! Rovnou do šmelce!“

A vyhoupl se do auta a vytáhl křídu a na každou hlavu napsal číslice, a když popsal všechny generálovy hlavy, odbočkou seskočil a smál se.

„Abyste mi zas něco neprodali do barevnejch kovů!“

A nákladní auto se rozjelo.

Pan Valerián nabíral zednickou lžící z kalfasu bílou tekutinu a naléval ji do otvoru v hlavě luckého bojovníka. Tetička sáhla starostlivě Valeriánovi do vlasů a polekala se:

„Vidíte? Vypadávají mu vlásky, ale jak!“

„Tetka, pro milosrdenství, neser,“ zakřičel umělec, „furt se jede! Do toho!“

Ale lucký bojovník se rozpraskl v rozkroku a bílý kosárek mléčné sádry pleskal na cementovou podlahu.

„Tetka,“ zařval pan Valerián, „honem strč pazoury bojovníkovi mezi nohy!“

„Já jsem chodila do kostela,“ řekla.

„Kušuj! Poslední prachy jsi mi dala na sádru. Honem, nebo nám ten bojovník vyteče!“

A tetička si utřela ruce o sukni a potom zastrčila prsty a zacpala jimi díru v bojovníkově rozkroku.

A pan Míťánek se díval do zrcadla a žasl. Vše bylo v tomhle sklepě ještě jednou.

„Honem, bojovníkovi praskly záda!“ zakřičel pan Valerián a dál se shýbal a nabíral zednickou lžící tekutou sádru.

Pan Míťánek přiložil dlaně na formu bojovníkových zad, cítil, jak svýma rukama zahojil praskliny.

„Pro pořádnýho soudruha není lehký bejt dneska na světě,“ řekl zedník a posadil se na lešení vedle kalfasu, houpal botama těsně vedle stařenčiny hlavy, ale ona se modlila dál. Zedník zastavil botu nad její hlavou a tkanička se lehce dotkla modré rádiovky, ale stařenka byla dál spojena zavíracím špendlíkem s hierarchií nebes.

Ta zrcadla ve sklepním ateliéru byla od cementové podlahy až ke stropu a panu Míťánkovi došlo, proč domovnice podávala zmatené hlášky, že ve sklepě jsou pořád dva, ale nikdy ty dva neviděla vycházet ze sklepa, vždycky odcházel jen jeden. A v koutě viděl pan Míťánek stát nikoliv mechanický mandl na mandlování prádla, ale obrovskou satinýrku, válce dlouhé skoro dva metry, všecko v dubových kládách a trámech.

„To je kus, co?“ řekla tetička, „ale zakázky jsme jako na potvoru dostávali malinký. Valerián se zhroutil z novoročenek. To dostal objednávku, aby na tý novoročence byla fotografie sedmiměsíčního chlapečka a ten chlapeček aby seděl na koni a v ruce držel nápis: Veselé vánoce přeje rodina Kocourkova. Tři basy hořčáku vypil, než to dodělal, každý půl hodiny všecko zahodil, ale když jsme to rozebrali, že dostaneme dva tisíce korun, tak jsem zase vzala z mouru tu fotografii sedmiměsíčního chlapečka a toho koně a Valerián si nasadil hodinářský kukr a obkresloval to dítě a toho koně, protože měla bejt trefená podoba…“