„A co to je za malinký známky na zdi, nebo jsou to nějaký nálepky na sirky?“ zvídal pan Míťánek.

„Kdepák,“ řekla tetička, „to jsme zase dostali zakázku na rytinky motýlů a malinkých broučků. Je to mašina na elektrickej motor, dělá to hroznej randál, jedenáct metráků to váží! A jak je to milý, když z druhý strany válců vypadne potom malinký portrét broučka, jak jste řekl, ne větší než nálepka na sirky.“

„Kušuj, tetka!“ zařval Valerián a dál naléval zednickou fankou sádru.

„To jelítko se připaluje,“ řekla tetička.

„Tetka, ani krok!“ zařval pan Valerián, ale forma praskla na krku. Rychle dolil poslední lžíci a oběma rukama chytil bojovníka za hrdlo.

A potom přijelo před chrám vytapecírované nákladní auto a na jeho dně zabalený do hedvábných podušek a přikrývek ležel pětimetrový zlatý kříž a už se snášela štruple od jeřábu a přiběhli dva dělníci a opatrně vyložili smyčku štruple peřinkou a potom zřízenci Safiny, národního podniku, který ten kříž zlatil, zvedli kříž opatrně jak nemocného člověka za podpaží a potom jeden dělník přeběhl na protější chodník a dával znamení jeřábníkovi a kříž teď visel metr od zedníka, který se vztyčil a zacouval a posadil se do klína svatému Tadeáškovi a objal jej kolem krku a zděšeně se díval na zlatý kříž, díval se do dvora sběrny na tisíce nerozřezaných knih, díval se do fochu se starým železem na tabulky všech pražských náměstí a ulic a sadů a tiše vydechl:

„Jeden by se z toho posral.“

A kluci přihnali míč slepou ulicí.

„Martínku, Martínku!“ zvolal pan Valerián. „Pocem dolů!“

A chlapec poklekl na koleno a sklonil se do sklepního okna.

„Co je, pane Valerián?“ oddychoval.

„Martínku, já bych si hrozně rád zakouřil, pocem dolů, támhle na stole jsou cigarety, jednu vem a zastrč mi ji do huby, jak vidíš, nemůžem se hnout,“ ukázal pan Valerián bradou.

A dveře se otevřely a do sklepa seběhly dvě shrnuté punčochy a uřícený chlapec.

„Tam na stole… nejsou? Tak je asi budu mít v kapse u kalhot,“ řekl pan Valerián a bradou ukázal na svoje kalhoty.

A chlapec šel pod rozsvícenou žárovku, vsunul ruku do umělcovy kapsy.

„Martínku!“ zakřičel ženský hlas a v okně byla počáplá paní Karásková, šílenýma očima se dívala dolů na ruku svého synka, který pořád hledal sirky v kapse pana Valeriána.

„Ví bůh,“ řekl kostelník, „že bych nejradši tenhle kostel vyhodil do luftu,“ a snášel první tabulku, položil ji do koše na prádlo a pak třepal rukama a prokrvoval si prstíčky. „Hrom do těch kultů.“

A pak už se zedník nedivil, že přijelo nákladní auto a zajelo do dvora sběrny, díval se, a nedivil se, když koše psaníček házeli do hromady starého papíru, na ty krvavé papíry a škatule z masen, nedivil se, když slyšel, že je toho sedm metráků a že to jsou psaníčka, která psaly pražské děti na rozhlasovou soutěž: Jak zvelebiti vlast? A potom vešla do dvora sběrny ta stařenka s rádiovkou, položila balíček na váhu a vedoucí odvážil ten balíček a hodil jej doprostředka hromady a řekl:

„Tak je to pět kil a tady máte jednu korunu.“

„Jednu korunu,“ zanaříkala stařenka, „dyk jsem tam měla dopisy, který mi psali mí milenci!“

„Ale paní, tady není žádná aukce, sem i když přinesete dopisy, který by vám psal Valentino, tak to bude pořád jedno, za kilo dvacet halířů, tedy za pět kil jedna koruna, ajne króne!“ křičel vedoucí, ale stařenka už stála po pás v hromadě a jak sněhový pluh odhrnovala tu makulaturu, ten štampf, a kňučela bolestí a hledala, ruce měla krvavé od těch papírů z masen, ale nedala, až se vybrouzdala s balíčkem, rozvázala jej a ukazovala:

„Tady prosím, tady jsou dopisy, co mi psával poručík od hulánů, tady jeden, kterej kvůli mně zpronevěřil pokladnu a skončil ve Špandavě, tady…“

„Ale paní, tady je sběrna, a uřkla jste mě! Tady máte vode mě pět korun, ale jděte pryč!“ křičel vedoucí a běhal a kopal do vzduchu a třel si lýtko.

„Zrcadla neklamou,“ zvolal pan Míťánek.

„Ať neklamou nebo klamou, ale to vám je málo ten film Stalo se za bílýho dne?“ zaječela matka a zatřásla dráty a byla nevinná, měla rozevřené nohy, jak dřepěla na bobku, aby líp viděla do sklepa, odkud vyběhl Martínek, její syn.

„Já jsem pomocník Veřejné bezpečnosti,“ řekl pan Míťánek, „nedělejte, paní Karásková, veřejný pohoršení.“

Ale paní Karásková třískala své dítě a pak se pláč vzdaloval. Kluci znovu naprali míč do ostění a buzarem si nahrávali do české uličky.

„Nezdá se vám,“ řekla tetička, „že Valeriánovi od toho umění odstávají uši? Má je nějak papírový, jako by měl umřít… A i ten nos má promodralej a průsvitnej…“

„Tetka, hergot,“ křičel pan Valerián, „takhle tě uškrtím,“ volal a ukazoval to na formě slovanského bojovníka.

„Já bych vás mohl doporučit na rekreaci na národním vejboru. Mám tam velký slovo,“ řekl pan Míťánek a zasmál se, když si vzpomněl, že možná, až se bude psát o tomhle umělci ze sklepa ve slepé uličce, že tam bude i jeho jméno.

„Nic nechci, jen abyste mi…“ řekl pan Valerián a odzvracel přes rameno, „abyste mi pomohl odnést ten obraz…“

A stařenka vyšla jako polámaný keř, v rukou nesla ty dopisy, přešla k Tadeáškovi a zvedla fotografie a ukazovala je světci a vůbec jí nevadilo, že ukazuje tu fotografii zedníkovi, který teď seděl u kalfasu.

„Zlatíčko, Tadeášku, vidíš? Tohle jsem byla já, tanečnice Cléo, tady je fotografie z Lajpciku, tam nám utekli naši tygři, já jsem s nima tančila v kleci, utekli a udělali skupinku na pomníku, všech osm, tady zase běželi za tramvají a lidi omdleli, ale tygři se postavili jako skupinka, protože mysleli, že to je číslo programu, a tady na ně stříkali a tygři proskakovali ty proudy, protože mysleli, že je to produkce, tak je museli zastřelit, tady jsou fotografie, jak se policie nechala s mrtvejma tygrama vyfotografovat, a tady je fotka, jak přijela krotitelka, a když viděla svý miláčky zastřelený, zastřelila se taky… Zlatíčko, Tadeášku, poznáváš, že je ve mně zaškatulkovaná tanečnice Cléo?“

Umělec pan Valerián a pomocník Veřejné bezpečnosti Míťánek stáli před obrovskými vraty, zdobenými zlatými liliemi a portálem z tepaného kování. Pěšinka vysypaná zlatým pískem se zatáčela pod jilmy a na konci toho libosadu se tyčil palác. Kráčeli stezičkou a viděli, jak před palácem je židle a na ní sedí obkročmo vrátný a dívá se upřeně na červený koberec, který byl vyplazený z paláce jako obrovský jazyk. A po tom koberci vycházel člověk, měl ruce napřažené a byl bledý a škytal. A vrátný se zvedl, rychle vzal od buxusového keře kbelík, nastavil jej tomu člověku před ústa, pak mu navlékl oblouk držadla přes krk, a zatímco ten člověk zvracel, vrátný mu hadrem utíral prsa. Když se ten člověk vydávil, odcházel, v očích se mu třpytily slzy a škytal a něžně bučel. Pak přešel cestičkou kolem pana Míťánka a Valeriána a vrávoral, a tak tak že trefil skrz ta krásná vrata.

„To asi ta komise pořádá nějakej banket,“ řekl pan Míťánek a zamnul si ruce.

„Tak copak nesete pěknýho?“ optal se vrátný a uložil kbelík a hadr za buxusový keř.

„Jiráskovu akci,“ řekl pan Míťánek a ukázal na dva metry veliký obraz zastřený prostěradlem.

„Tak to jděte do prvního patra, přízemí už je plný, hádejte čeho?“ optal se vrátný. „Vašiku, že vodepnu pásek!“ zakřičel.

„Jana Koziny pod šibenicí,“ řekl pan Valerián.

„Vy nesete Kozinu?“ optal se vrátný a rozmáchl se, jako by si odepínal řemen. „A no tak, Vašiku, nesyp Ferdáčkovi do vočí písek, že vezmu řemen!“

„Kozinu,“ řekl pan Valerián.

„Tak to je dobře,“ řekl vrátný, „každej myslel, že ten druhej malíř bude dělat Kozinu, tedy Kozinů máme jenom dvacet pět, ale podržte se,“ smál se vrátný, „Durynků, zrádců a vrahů Durynků, sem přinesli do dnešního dne, abych nelhal…“ naklonil se do vrátnice a pak řekl: „devadesát šest.“

„To je dobře,“ rozklepal se pan Valerián, „že nesu Kozinu.“

Zedník seskočil z lešeníčka, kostelník se díval na hodinky, potom oba vešli do věže a stoupali točitou chodbou.