A přes koleje přišel závodní, důvěrník a muž v anglických šatech, který si nasadil čepici.

„To je sám delegát z Úra,“ představil závodní.

„Uvolnil se, čas si urval, aby za vámi přišel,“ řekl důvěrník.

„Podívejte se, s politováním jsem se dozvěděl, že nesouhlasíte s požadavkem, abychom byli blíže k socialismu,“ řekl tajemník, a že se zhlédl ve Velkém občanovi, stáhl si čepici víc do čela, „kdyby se o tom všem dověděl autor Rudé záře nad Kladnem, co by tomu řekl?“

„Ano,“ řekl Mlíkař a zvedl prázdný korbílek, „co by tomu řekl, když nám dáváte plnit normy, který jste ale s námi předepsaným způsobem neprojednali? Přece Tonda by nebyl proti nám! To jsem byl ještě kluk, když hrával s mým tátou na harmoniku a večer učil dělníky, aby se nikdy nedali!“

Tajemník se otočil, udělal dva kroky, sáhl si do vody akvária, potom jak svěcenou vodou si otřel spánky a řekl okouzleně:

„Na jakou harmoniku?“

„Na helikonku,“ řekl Mlíkař, „s mým tátou chodili spolu k Seckým na štamprli. Přeci Tonda je a byl živej člověk.“

Tajemník vzal mapu z Knězových prstů, podíval se na ni a pak řekl: „Takhle nesmíte mluvit, tím nahráváte agresorům. Správně jsem vás slyšel tady při filmování, jak jste pochopili, že krvácející Korea potřebuje naše zbraně… Ale co to teď slyším?“

„To samý,“ zahřímal Mlíkař, „co slyšeli důvěrník a tady závodní. Jednáte s náma jak s malejma klukama, a to je obcházení stranický morálky! Kde to jsme?“ volal Mlíkař a tloukl korbílkem do ingotu.

Tajemník se podíval na své průvodce, pak zase šel, opřel se lehce o akvárium, díval se se zájmem na červené a zlaté rybičky, pak se obrátil a unaveně řekl:

„Takhle ale nesmíte jednat, nemůžeme odmlouvat a neposlouchat nařízení vlády.“

„V tom se, soudruhu, obrať na soudruhy Krosnáře a Zápotockýho, ti nás učili, že voni tam nahoře jsou proto, aby slyšeli nás tady dole. Přeci čelem k masám, ne?“ řekl Mlíkař, potřásal rukou a otáčel se po brusičích, jako by chtěl od každého souhlas.

Soudní rada vyskočil na hranu, držel čtyři opratě kabelů, překládal bílé nohy, které trčely z odpadlých nohavic montérek, kráčel za zeleným demižonem s kyselinou solnou, demižon se vznášel s proutěným košem jak zelený měsíc. Když uviděl předního dělníka, zakolísal na hraně koryta jak provazochodec, ale kráčel dál… a stiskl knoflík a jeřáb se zastavil.

Přední dělník přikývl.

„Dneska to pěkně jde,“ řekl předák.

„Prosím ano,“ odpověděl soudní rada.

A Vindy podložil ocelovou tyč napříč korytem a zvedl ruku a soudní rada stiskl knoflík, ten správný, a jeřáb snášel demižon, Vindy měl pořád zvednutou ruku, až když demižon dosedl, začal se naklánět, Vindy odzátkoval hrdlo a demižon z hrdla vybublával zelenkavou štiplavou tekutinu a nádoba se zvolna nížila, minula svou svislou osu a klopila se k vodorovné ose tak dlouho, až hrdlo zůstalo pod svislou osičkou.

„Ale to je nahrávání naší reakci!“ řekl tajemník, „máme zprávu z Kladna, že velkopekař dal svý dceři jako svatební dar milion. Ptám se, jakpak to tak, když jsme začínali všichni s pěti sty korunami?“

„Netrefils, soudruhu, hřebík na hlavičku. Velkopekaře pozře epocha, mohl prodat barák, pole, mohl mít brilianty, dukáty, ale klucí, dost!“ zvedl korbílek Mlíkař, „dost! Soudruhu tajemníku, tady máš našeho důvěrníka, závodního, zařiďte to tak, jak se zvýšení normy má udělat. Ekonom práce ať přijde na naše pracoviště a s námi projedná zvýšení normy. Když to nevíte vy, tak to vím já, jak se správně a stranicky má na to jít. My dobře víme, co potřebuje vláda, ale klucí, pojďte na pivo, s takovýmhle tajemníkem zatím není řeč.“

A zvedl korbílek a vykročil první, brusiči kráčeli za ním, na kolejištích se rozhlíželi, pak Mlíkař řekl režisérovi, který nasedal do nákladního auta:

„To jste měli natočit, vy betlemáři, to, co jste teď slyšeli! K tomu by se hodily ty akvária a březový hájíčky!“

Tajemník se díval za odcházející partou brusičů, usmál se.

„Kdepák,“ šeptal důvěrník, „tady na Kladně jsou soudruzi jako břitvy.“

„Co je to za člověka?“ optal se tajemník a závodní odsunul vrata do cáglágru.

Na hromadě zrezivělých Kristů a andělů a ostatního šrotu si trestankyně orazily. Mašinka odtáhla muldy k martinkám a přivezla prázdné. Hrbatá trestankyně našla kopí od plotu, podala druhé kopí kamarádce a hned se postavila do základní pozice šermíře, proti ní se postavila druhá trestankyně a tak dělaly proti sobě směšné výpady, ta hrbatá musela vystupovat neustále na hromadu, nucena dorážejícím kopím své přítelkyně, která ji přes vrchol zatlačila až na druhou stranu haldy dolů… A ostatní se smály, chytaly se za břicho, objímaly se, visely si přes ramena jak pivovarští koně o polednách a smály se a řehtaly se.

„Já z toho umřu,“ vykřikla Lenka.

„Prosím,“ řekl důvěrník, „Mlíkař, tak mu tady říkáme, protože sám od sebe zavřel mlíkařství a šel nejdřív do dolů a teď pracuje jako brusič a je nejlepší pracovník, oddaný straník, ale Kladeňák. Když je matka zdravá, tak nikdo z dětí jí nechce přinýst dříví a vodu, ale když je nemocná, tak se děti předhánějí, kdo jí dřív poslouží, he he.“

„Nemocná, nemocná,“ dumal tajemník, „ale až bude nemocná, tak to by taky už mohlo bejt pozdě, nemyslíš?“

„Tak děvčata, děvčata!“ prohodil mírně strážný a vstal bledý a zsinalý s prstem za dohodovým pásem.

Soudní rada na Vindyho znamení stiskl správný knoflík a demižon se zase vracel. Rada pak překračoval po hraně koryta, stiskl vždy správný knoflík a demižon projížděl skrz ostré, zelenkavé páry.

„Dobrý,“ pochválil přední dělník a usmál se.

Vindy po houpacích prknech došel až k demižonu a do mračna, ve kterém se ztrácel soudní rada Hasterer, vykřikl: „Lepší se to v oblastech duchovních.“

A přes celou dílnu se přesunoval a cinkal jeřáb, slunce už bylo tak vysoko, že pruhy a pentle větracích věží se ze stěn přenesly do stropů, kde zářily vetknuté zlaté meče. Jeřáb prorážel modré stíny a polostíny, vazač břemen vztáhl ruku, jeho modré pracovní šaty splývaly s modrými stíny dílny, zastavil tajemníka, který položil prst napříč rtů a díval se na starého dělníka, jak vzal pajsr, přiložil jej k líci jak pušku, a jak se blížila jeřábnice, vykřikl: „Prásk!“

A tajemník viděl, jak blondýnka rozhodila ruce, jako by byla trefena do křídla, položila odbarvenou hlavinku na obrubu gondoly, na chvíli zvadla, ale pak se vesele vztyčila, zacinkala a smála se dolů na dělníka, nad kterým přehřměla s jeřábem.

„Tady jsou divní lidé,“ řekl tajemník a otočil se za vzdalujícím se jeřábem, „tak aby bylo jasno,“ řekl a díval se za mizející korbou a vzal důvěrníka a závodního za rameno a pak svoji hlavu vstrčil mezi ně, „tak za prvé, ihned poslat ekonoma na pracoviště, aby projednal zvýšení normy, za druhé ihned napsat na tabuli, že se pojede zatím na starou normu, a za třetí, kolik je tomu Mlíkaři let?“

V té chvíli se místní rozhlas ze Švermova rozehrál reprodukovaným valčíkem a trestankyně odhodily kopí a seběhly se k vagonům, tam, kde byla udupaná hlína, a jedna s druhou se daly do tance… i ta dívka s rukou v gypsu sběhla a zdvihla tu sádrovou ruku a tou zdravou si ji objala a sama si tančila valčík s gypsovou rukou.

„Kopečkářka,“ řekl přední dělník.

„To je, prosím, moje dcera,“ řekl soudní rada Hasterer a uklonil se.

„Tak děvčata, děvčata!“ lekal se bledý strážný.

– a n d ě l

Mladý závodčí s prstem za dohodovým pásem, na kterém bylo zastrčené pouzdro, a v tom pouzdru byl revolver, stál u magacínu šamotových trubek a díval se, jak trestankyně vykládají královské trubky. Vedle něj se vzpamatovávala jíva, kterou každým jarem roztrhaly lidské ruce skrz kočičky. A závodčí se díval na hromadu válečného šrotu, hromady obhořelých nemocničních postelí, roztahaných rentgenových přístrojů, kardiografů a jiných grafů, díval se na hromadu psacích strojů, nepotřebných po náletech, nějaká fabrika na psací stroje asi to dostala, klapky byly vyceněné proti slunci jak ústa mrtvoly, a v těch zpřeházených písmenkách sem tam byla krůpěj zelenkavého skla, protože při náletech se tavily okenní tabulky a hořelo všecko, dláždění i vzduch. A na těch psacích strojích, až na vršku, dětská postýlka a v hlavách té postýlky byl barvotisk a na tom barvotisku kráčela útlá dívenka přes lávku nad propastí, a ta dívčinka měla bílé šaty a za tou holčičkou se vznášel anděl strážný, byl také bílý, rukama se skoro dotýkal zad té děvenky a měl veliká křídla jako dvě nevěsty. A mladý závodčí byl bledý, dvě vrásky podle úst, jako dvě jizvy po řezu nožem. Díval se upřeně na barvotisk, vytáhl hodinky, nejdřív se zamyslil, usoudil, že bude jedna hodina, ale když se podíval na ciferník, jako vždycky, bylo o celé půldruhé hodiny míň. A do magacínu trubek dva dělníci v zástěrách přitlačili kocábku a začali nosit ty královské trubky, které právě složily trestankyně.