„Tak,“ hovořil rada a kyselina solná mu hryzala gumovou botu, „já teď bydlím v pokojíčku sám a říkám tomu pokoji ponorka. A každý den si odnáším z Poldovky dřevíčka z rozbitých beden, prkýnka z ruských bříz a od ruského chromu, dýhy z norských dubů, z beden, ve kterých se sem vozí ferosilicium, jindy si přinesu prkýnka z německých smrků od niklových bedýnek… a potom sedím doma v ponorce, po zdích mi teče krásné vlhko, sedím jak v sauně a přikládám do ohně ty dřevíčka z norských a španělských dubů, prkýnka z německých smrčin, dívám se tak dlouho, až oheň to schvátí… pak se dívám do řežavého dřeva tak dlouho, až teplo se vytratí a zůstane struktura amorfního tvaru, někdy zase si nosím jen samé nápisy na prkýnkách a přikládám písmenka, která měla doposavad smysl… a dívám se do otevřených kamínek, jak Fiskaa Norway… Metalwerke Saxonia… Made in Yugoslavia… Meeraker Sverige… dívám se, jak oheň to olizuje, jak rozhází a zpřehází smysl slov… a jak nakonec všecko vyhoří… Jak je to krásné, že jsem zalicitován do situace, ve které právě jsem… Sám bych k tomu neměl odvahu…“ hovořil rada Hasterer a zvedl hlavu ze zelenkavých par.

„A co děláte v neděli?“ optal se Vindy a zasunul háky jeřábu do henků, potom sám stiskl knoflík.

„V neděli mi bytná oblíkne ty svý tři děti a já jdu s nimi na procházku do parku Julia Fučíka – nechali mi pěkný šaty, když vyjdu, pořád to jde soudní rada Hasterer na špacír. Ale nejradši jsem bydlil s dcerou; když nás vystěhovali, tak jsme měli pokojíček veliký kanape krát kanape. Říkali jsme tomu pokoji kaplička. Každé ráno jsme si vyčesávali jeden druhému z vlasů omítku, chodidla na nohou taky samá omítka. A prostředkem pokojíčku šla odpadová roura celýho domu a každou chvíli kolem nás proletěly splašky z klozetu nebo vodovodu. A z druhé strany stěny, kde jsme měli hlavy, tam byla koupelna, kohouty byly zrovna tam, kde jsme přes zeď měli lebky. Když někdo vstával dřív a otočil kohoutky, měli jsme stejný sen, že nám teče voda z hlavy… a potom ještě bylo krásně v té naší kapličce! Hned vedle podélné zdi byl nějaký výzkumný ústav a tam nějaké ohromné stroje celý den vrtaly nebo přeřezávaly nějaký ohromný ocelový klády a já jsem míval dojem, že ta naše kaplička je zubní stolička, do které se dostává nějaká ohromná zubařská jehla, a víte, že mě z toho rozbolela stolička?“

Vykládal rada a kráčel po prknech za Vindym, který odvážel ocel na železný vozík.

„Máme už kyselinu, která se vymučila,“ řekl Vindy, „sjedeme si pro demižon.“

„Tak uděláme zkoušku,“ řekl režisér a podíval se na hodinky, „my máme ještě natáčet v Chomutově… Tak vy si vezměte mapu, tak, rozevřete jí, tady rozevřete noviny… A vy,“ řekl a ukázal na Prokurátora, „vy, až ostatní na znamení budou jeden přes druhého volat: Američani, naskákejte do moře!, tak vy řeknete hlasem plným pochyb: Jen aby.“

„Kdepák,“ zvedl ruce Prokurátor, „já to mám doma polepený už takhle. Mně když něco, tak spíš pomůže volat: Ami gou houm.“

„Tak dobře, správně, ami gou houm,“ přikývl režisér, „a teď si uděláme několik záběrů, pak to sjedeme na vostro. Bude se to jmenovat: Svačina v našich závodech.“

„Ale vždyť nic nejíme,“ poznamenal Kněz.

„Tak si přineste něco k jídlu,“ řekl režisér.

„Už jsme všecko snědli, copak pití, to uděláme s prázdnými plecháči jak sbor zbrojnošů v Daliborovi, ale tu housku a salám…“

„Správně,“ řekl režisér a odhrnul rukáv, „ale čas letí! Tak ty akvária dejte ke stěně, kupte si ten salám a housky.“

„To nám kupte vy, můžete to vyúčtovat,“ řekl Esenbák, „to za to nestojíme?“

„Ježíši!“ vydechl režisér a vytřeštil oči.

A ukázal a sám vyskočil na hranu koryt a přeskakoval, rada držel kabely a přejížděl s jeřábem za Vindym.

„Zastavte, zastavte!“ volal Vindy.

A rada stiskl knoflík, ale ten opačný. Pak mu už nezbylo než stisknout ten správný.

„Vono to půjde,“ pravil chlácholivě Vindy, „ale kdy jste byl ještě šťastnej?“

„Když jsem chodil do sousední továrničky na barvy pro dříví. Tam mi dávali sudy od anilinových barev, fialový, červený, zelený, modrý, žlutý, a já jsem je nosil a na dvorku jsem to rozřezával a ruce jsem měl barevné podle barvy sudu a potom jsem si sahal i do obličeje a za krk a dcera se mi smávala, tatínku, seš jak papoušek, a potom jsme si večer topili v kamnech pokaždé jinou barvou…“

„Co se stalo? Co je?“ polekali se brusiči.

„Projíždí tady pořád ten krásně kouřící vláček?“ ukazoval režisér.

„Každou hodinu.“

„Hrom do toho! Ten by mi dělal krásný pozadíčko! Ale jděte si pro nádoby a já pošlu pro salám a housky.“

A pak pomocník režie přivedl hutnické učně a ukazoval, jak budou dělat pozadíčko Svačiny na našich závodech, jak jedna skupina bude stát nad akvárii s rybičkami a se zájmem se budou vzdělávat, zatímco druhá skupina vyběhne z březového hájíčku a bude přibíhat k diskutujícím dělníkům a zpívat budovatelskou píseň Poručíme větru, dešti…

A režisér vzal křídu a na vrata cáglágru nakreslil plánek a znovu s asistentem režie kreslil jako choreograf situaci, učedníci stáli kolem něho a dívali se, jak se odsunula vrata a režisér stál s křídou v ruce a ťukal na čelo muži v anglických šatech, se kterým vešli do slunce závodní v klotovém plášti a důvěrník v nesepraných montérkách.

„Tak a teď to sjedeme navostro,“ zvolal režisér a brusiči vyšli z dílen s prázdnými džbánky a korbílky, do jedné ruky si brali salám s houskou, někteří rozvírali noviny a opírali se zády o ingoty a učedníci se nakláněli nad rybičkami v akváriích a postávali za březovým hájíčkem.

Vindy dal znamení a háky klesaly a zacinkaly o zelené sklo demižonu. Vindy odkašlal:

„Teď zase trošku já, doktore,“ řekl, „báseň na Jaroslava Vrchlického. Nebylo oboru, kam by tvůj básnický duch nepronikl na pouti života tak gigantického. Ve verších jsi zvěčnil různých dob líc i rub a tak světlým slovem jsi povznesl bratry překvapené…“

Recitoval Vindy a na prkně v baráčku se probudil přední dělník, vstal, kopnutím otevřel dveře, pak se posadil a díval se oknem na mořírnu v oblacích zelenkavých par, pak nakrájel krvavou tlačenku na díly, odpočítal je, potom nakrájel zrovna tolik kousků chleba. A napichoval vždy kousek krvavé tlačenky a chleba a přemýšlel, jak vlastně ten soudní rada tam směšně stojí, jestli si neplete knoflíky cecků jen proto, že on, vorarbeiter, je na něho zlý, jestli by nebylo lepší, kdyby na něho šel po dobrým, vždyť je to soudní rada, plná Poldovka je teď všelijakých jiných povolání a zaměstnání a řemesel, tentam je dělnický charakter ocelárny, šatny jsou teďka plný docela jinačích hovorů, moc učených hlav sem přišlo, v kantýně to samý, chlap v montérkách je ve skutečnosti plukovník nebo dokonce prokurátor, musíme na ně bejt hodný, copak můžou za to, že jsme vyhráli?

„Tak jedem!“ mávl režisér a kamera vrčela, brusiči žvýkali a plnými ústy volali: Už brzy padne pevnost Pusan. Imperialisti, naskákejte do moře! Zalejem vám chřtány mírovou ocelí! Učedníci si ukazovali na rybičky a skupina od břízek poskakovala po kolejišti a zpívala: Poručíme větru, dešti…

„Stop!“ řekl režisér, „teď ještě polodetail shora!“

A pomohl kameramanovi na vůz naložený ingoty a pomocník opatrně podal kameru.

A zase shora kamera vrčela a brusiči si ťukali prázdnými nádobami a volali hesla a učedníci znovu vyběhli z březového hájíčku a nakláněli se nad akvárii tak dlouho, až režisér oběma rukama dal znamení.

„Děkuju, hotovo!“

Vindyho hlas se nesl nad parami kyselin.

„Z poetů nejvyšší jsi oslavil český luh, v Pantheon mus jsi vstoupil, Jaroslave, s ostatními velikány. Dneska jdou tvoje stopy do věčna slávy… leč každým, ne… i když dneska pro shon neustálý jsme odkazu tvého, mistře, zapomněli, že snad nám dočasné pozlátko doby oslepilo hleď… Leč každým jarem sad se přioděje v květ a duch ze zmatku se zase dopracuje k řádu…“

Vindy sundal čepici, měl vlasy husté jak beranici. A hlavu tak velikou, že každou čepici musel mít zezadu rozstřiženou a sešpendlenou velikým zavíracím špendlíkem. Přední dělník vyšel před dřevěný baráček, vyplivoval kousky krvavé tlačenky, které mu uvízly v děravých zubech, pak kráčel přes prkna, kolem koryt, procházel zelenkavými parami. A když vyšel ze skladu demižonů, z jeho kabátu a kalhot se olizovaly zelené jazýčky, plamínky par.