A potom jsem se otočil a viděl jsem, jak po těch třech žebříkách ve voliéře stoupají posluchači symfonie, a potom jsem viděl, jak ze dvora pivovaru přinesli tanečníci žebříky a štafle a jak je opřeli o zeď a stoupali a jeden za druhým se tlačili na zeď, jako je to na obrázcích, jak se dobejval hrad… a už teď vykoukli proti sobě, jako by je dirigoval neznámej dirigent, a už stáli na široký zdi a viděl jsem, jak se vzali do křížku, jak oči plály nenávistí, jak se na zdi začali posluchači rvát, jak jich několik přepadlo a zřítilo se dolů, ale já jsem už byl někde jinde, už jsem nemohl dát zapravdu ani těm, ani těmhle pěstím, utrhl jsem proutek a dirigoval jsem oběma hudbám, hudba pana Polaty začala hrát Lví silou vzletem sokolím, a kelnerky honem odnášely piva, každou chvíli se mihnul stín padajících těl, ale vášně byly asi tak nahromaděné, že další lezli na žebříky a štafle, a zeď byla kromě pískovcových soch taky plná práčů, někteří, jak byli rozchlípaný zlostí, začali se prát se sochami, a potom jsem viděl, jak přestal hrát Orchestr hlavního města Prahy a jak i ti hudebníci běželi pod větve starých stromů a hudba pana Polaty přestala hrát a hudebníci se shlukli pod zdí a někteří stoupali po žebřících, zrovna tak jako s nástroji lezli z druhé strany hudebníci symfonie, a teď na zdi přibyly i nástroje, a začali se prát i hudebníci, lesklé nástroje se míhaly, větvičky sekaly, bylo to divné, proč trubky a eufonia jdou nejvíc proti sobě, proč se šermuje na zdi klarinety, co chvíli někdo padl dolů, ale to nevadilo, aby se tam dole neshlukli ctitelé hudby pana Polaty na jedné straně a na druhé straně ctitelé Symfonického orchestru hlavního města Prahy, a hrozili pěstmi a křičeli a dělali místo, aby po žebříku z jedné strany vylezl osobně pan Polata a dirigent Smetáček a rozdali si to oni, ale ozvalo se ječení a do dvora pivovaru vjelo auto mlíkařů a do vrat Valdštejnského paláce druhé auto mlíkařů, jako by si dali znamení nebo jeli podle mojí taktovky, a potom byl nápor na zdi takový, že mne kdosi chytil a strčil do mne, ale já jsem se ho chytil za kabát, byl to ctitel hudby pana Polaty a padal dolů do Valdštejnské zahrady a já jsem letěl po hlavě, roztáhl jsem ruce a padal do hudby pana Polaty, prolomil jsem shora buben a skulil jsem se do láků slin, které vyklepal trombonista… Esenbáci vyskákali a jako na povel stařenky v prvním a druhým patře otevřely všechna okna, po obloze a stěnách a obličejích se mihly stíny tabulek, takový zvláštní zsinalý světlo, a já jsem to všecko viděl a všecko slyšel a všecko mi ladilo a všemu jsem přitakal, a stařenky křičely jedna přes druhou a ukazovaly kostnatýma rukama a šermovaly a řvaly: „Všecky kozatý ženský do kriminálu! Ruce usekat! Jazyky vytrhnout! Nunváře a zvěrokleštiče na ně!“ A já už byl navždycky špatným biletářem, špatným pořadatelem, vším tím, co jsem dneska a včera slyšel a viděl, prokopl jsem buben někam na druhou stranu, protože všecko jsem viděl zabalený v jednom velikým prostěradle, a jediný můj švára, blbec, seděl na obrácený židli a prstíčkem kýval a ukazoval a třídil: „Tomuhle bych dal pas, tomuhle bych pas nedal, tohohle bych pustil do ciziny a tohohle bych zas nepustil…“ A na zdi rvačka dostoupila vrcholu, celé hrozny rváčů padaly, už jich tam bylo tolik, tak byly do sebe zaklíněný, že se rvali a už nevěděli ani proč, a když zhasly lucerny, nevěděli ani s kým, jen temný pády a nářek… ale mně všecko ladilo a já jsem byl zachráněněj, v jistým smyslu ale i ztracenej… ale asi tohle bude to zachránění…

– k r á s n á p o l d i

Kampak se poděl ten slepec od Masaryčky, kampak jen zmizel? Stával tam a prodával noviny, a jak vítr studený vál, ten slepec těmi novinovými stránkami jen šustil a listoval, lidé v předklonu míjeli tu živou rotačku, a ne že neviděli, ale nechtěli vidět to, jak se slepec s větrem rval o svoje noviny jak trhací kalendář. Kampak se jen ten slepec poděl, kam zmizel?

Kam však zmizel i ten mrzák z Václaváku, kampak se jen poděl? Prodával u Čekana na chodníku mechanické hračky, to vždycky natáhl péro v plechové pinkalince a brouček pak vzletěl a mrzák jej chytal do rozpřažených paží a musel někdy za tou padající hračkou běžet až pod větve lip, běžet, jako by byl po pás v dlažbě, protože obě nohy měl amputované u samých kyčelních kloubů, takže si nemohl připevnit protézy. Kampak jen tenhle člověk zmizel, kampak se poděl?

A kampak zmizela i ta ženská s ujetými chodidly nad kotníkem, kampak se poděla? Ta ženská chodila Prahou vkleče a na lýtkách nosila obrácené pánské galoše, takže když napadl čerstvý sníh a ta žena kráčela od svatého Havla tím čerstvým sněhem proti mně, tím sněhem, po kterém ještě nikdo nešel, když jsme se minuli, tahle ženská měla jít podle šlápot se mnou, zatímco ona se mi vzdalovala. Kampak zmizela i tahle ženská?

Teď častokrát vidím velikou hvězdu, myslím si, že je to večernice. A on je to jazýček svářecí hubice, modrý a tesklivý plamínek, sestoupení svatého ducha, které dotykem se železem zčervená. Otvírám okénko v cáglágru a dívám se na chlapa, který stojí na hromadě válečného šrotu, svírá v prstech jitřenku a tahá za sebou hadičky a z hořáku prskají vánoční stromečky. Na Poldině huti beznadějní lidé zdvihají zablácenou naději. Kupodivu, život je pořád vynalézán a milován, i když staniolový mozek plodí zkřenčené obrázky a rozšlápnutý hrudník plivá neštěstí. Je to pořád ještě krásné, když člověk opouští jídelní lístek a sčítačku a rodinu a odchází za krásnou hvězdou. Pořád je život ještě nádherný, když má člověk iluzi, že je schopen vydupat na čtverečním metru celý svět. Když zbývá do konce brigády sto dní, koupím si skládací žlutý metr a každý den se odstřihne jeden centimetr, a když upadne z prstů ten poslední, člověk projde hrdlem láhve někam jinam, vstříc jinačím dobrodružstvím.

Ale krásná Poldi je taky výkřik, kterým trhá brigádník na cucky nápisy a hesla, za tři koruny padesát deset deka, protože člověk se vrací do potrubí mozku a zkoumá účet, za co se platí a proč se zaplatilo tolik, poněvadž kdo prsty do práce úrodné vloží, spasen je navždycky, protože život je věrnost třeskutým krásám, někdy i za cenu vlastního života. A noviny zatím krasopisně líčí, jak brigádník, když jde z práce, tančí si kozáčka a posílá v duchu děkovný telegram, zatímco on plivá dehet a kácí se na postel. Jinému žíznivá ocel proplouvá okem a obraz manželčin je pryč a valcíř se snaží směšnými krůčky od svého neštěstí odskotačit. To někdy pokrok jí pečené mládence a stříbrné sanitní auto si odváží člověka s podrážkami u zasklených dveří, rozdrcená ruka tolik touží vrátit se do tvaru, který vlastnila, a ujetou nohu nejvíc pobolívá právě ten palec, který je i s nohou pryč.

Doktor v bílém plášti si myje ruce. „Paninko, věříte?“ ptá se.

„Ano, ale pane doktore…“

„Tak, paninko, věřte, soustřeďte se, modlete se, hodně věřte, protože moje věda je právě v koncích.“

A myje si ruce a nepodívá se, co by se čílil? Ví pan doktor, že právě teďka, nebo za hodinku, ale nejpozději dneska do večera někde sklapne past a sanitka si přijede vybrat kořist. Vždycky se najde důvěřivý brigádníček, který špatně drapne do kleští žíznivý drát nebo mu grot kopne do nůžek nebo si špatně přehodí žhavý drát a šestnáct metrů červeného tkalounu vyletí do vzduchu a valcíři poskakují a uskakují a krčí se za válcovací stolicí, ale někdy smyčka dopadne brigádníčkovi na krk a donutí jej, aby kamarádům na fertiku zatančil tanec, variace na Laokoontovo sousoší, kde maximální bolest hledá minimální dotyk, a když žíznivý prut nepropálí bradu, přiškvaří lícní kost, když neprohoří ramenní kloub, upálí prsty, které chtějí od sebe odvrátit kalich, a nakonec klesá hlava a rty se připečou k věčnosti páchnoucím polibkem a obhořelou klíční kostí si duše odemkne mučírnu a krásná Poldi tuční. Mládenci v peci ohnivé. A přeci brigádníci, když jim otrne, sázejí všecko na život.

„Hele, Anči, já mít doma takovýho chlapa, tak mu namydlím schody a ten by mi vyjel, panenkomarjá, ten by si posmrkal perka.“