„Ale nesmysl!“ řekl jsem rozmrzele a pokoušel jsem se zachytit poslední záblesk unikající myšlenky, která se mi pár vteřin předtím mihla hlavou. „Teď jste mě popletl, Aleku… No nic, já si vzpomenu později… Tak teď k Hincusovi. Pokuste se vybavit si, kdo odcházel z jídelny mezi půl devátou a devátou.“

„Zkusit to samozřejmě můžu,“ řekl majitel jemně, „ale přece jste mě sám upozornil na fakt, že byl Hincus k smrti poděšen tím, no… tou bytostí, která ho svázala.“

„Teď nemám čas na mystiku, fantastiku a filozofování,“ řekl jsem podrážděně. „Hincus je prostě to…“ A poklepal jsem si prstem na spánek.

„No dobrá, dobrá,“ pokračoval hoteliér smířlivě. „O to se nebudeme přít. Tak kdo tedy odcházel ze sálu mezi půl devátou a devátou?

Za prvé Kajsa. Ta odcházela a přicházela. Za druhé Olaf. Ten taky odcházel a přicházel. Za třetí děťátko pana du Barnstokera… Vlastně ne. Děťátko zmizelo později, společně s Olafem…“

„Kdy to bylo?“ vyhrkl jsem.

„Přesně si to samozřejmě nebudu pamatovat, ale vím dobře, že jsme v té době zrovna hráli a pokračovali jsme ve hře ještě chvíli po jejich odchodu.“

„To je velmi zajímavé,“ řekl jsem. „Ale o tom později. Tak kdo ještě odcházel?“

„No, vlastně už zbývá jedině paní Mausesová… Hm…“ Začal si nehty zuřivě škrábat širokou tvář. „Ne,“ řekl pak odhodlaně. „Nevzpomínám si. Mám dobře v paměti, jak paní Mausesová tancovala s děťátkem, a pamatuju se dobře i na to, že si pak k nám přisedla, a dokonce hrála. Ale jestli odcházela… Ne, to jsem neviděl. Bohužel.“

„Jaká pomoc. I tak vám děkuju,“ řekl jsem roztržitě. Myslel jsem už na něco jiného. „A děťátko, jak říkáte, odešlo s Olafem a oba už se nevrátili?“

„Přesně tak.“

„Děkuju,“ řekl jsem a vstal. „Už půjdu. Vlastně ještě jednu otázku.

Viděl jste Hincuse po jídle?“

„Po jídle? Ne.“

„No ovšem… Hrál jste přece karty… A předtím?“

„Předtím jsem ho viděl několikrát. Hned ráno, když snídal… Pak z mé kanceláře podával telegram do Muiru, potom… Aha! Pak se mě ptal, kudy se jde na střechu, že prý se bude opalovat… No a to je myslím všechno. Ne, ještě jednou, přes den, jsem ho viděl v bufetu s lahví brandy.“

Najednou jsem měl pocit, že přece jen chytám onu předchozí myšlenku, která už mi málem unikla.

„Poslyšte, Aleku, úplně jsem zapomněl,“ řekl jsem. „Jak se u vás zapsal Olaf?“

„Jako Olaf Andvarafors, státní úředník, deset dní dovolené, sám.“

Ne, tak to nebyl ten pravý nápad.

„Děkuji, Aleku,“ řekl jsem a znovu jsem si sedl. „Věnujte se teď svým věcem, já budu sedět a přemýšlet.“

Opřel jsem si hlavu do dlaní a začal přemýšlet. Co tedy vlastně vím? Málo, sakramentsky málo. Dověděl jsem se, že Olaf odešel z jídelny mezi devátou a půl desátou, že už se do sálu nevrátil a že s Olafem odešlo děťátko. Čili podle toho, co zatím vím, mohu předpokládat, že děťátko bylo posledním člověkem, který viděl Olafa živého.

Olaf byl tedy zabit někdy mezi devátou a dvanáctou. Pěkná chvilka, jen co je pravda. Ovšem Simonet tvrdí, že za pět minut deset bylo v Olafově pokoji slyšet nějaký pohyb a přibližně v deset se z pokoje nikdo na du Barnstokerovo zaklepání neozval. To ovšem ještě nic neznamená, Olaf mohl být v té době někde pryč. Mrzutě jsem si popotahoval vlasy. Vždyť mohli zavraždit Olafa docela někde jinde a ne v pokoji. Ba ne, na závěry je ještě brzy. Podíváme se na zoubek děťátku.

V rozespalosti říkávají lidé někdy zajímavé věci.

Klepat jsem musel dlouho a hlučně. Pak za dveřmi zapleskaly bosé nohy a zlostný, sípavý hlas se zeptal: „Kdo to ksakru…“

„Otevřte, Brun, to jsem já, Glebski.“

Chvilku bylo ticho. Pak polekaný hlas: „Vy jste se snad zcvoknul? Ve tři v noci?“

„Otevřte, povídám!“ zaburácel jsem.

„O co jde?“

„Vašemu strýčkovi je špatně,“ plácl jsem první, co mě napadlo.

„Proboha! Počkejte, já si natáhnu kalhoty…“

Pleskání bosých nohou se vzdálilo. Čekal jsem. Pak se otočil klíč v zámku, dveře se rozletěly a děťátko vykročilo přes práh.

„Jenom ne tak hr,“ zarazil jsem je a popadl za rameno. „Tak, zajdeme k vám do pokoje…“

Děťátko se zřejmě ještě docela neprobudilo, protože se nechovalo nikterak vzpurně. Nechalo se zatlačit zpátky do pokoje a usadit na rozházenou postel. Sedl jsem si do křesla proti němu. Několik okamžiků se na mě děťátko dívalo přes obrovské tmavé brýle a najednou se mu kypré růžové rty zatřásly.

„Je mu špatně?“ zašeptalo. „Tak nemlčte, řekněte už něco!“

S jistým údivem jsem byl nucen uznat, že tahle bláznivá bytost má svého strýce nejspíš ráda a bojí se o něho. Vytáhl jsem cigaretu, zapálil si a řekl: „Ne, váš strýc je živ a zdráv. Budem mluvit o něčem jiném.“

„Ale řekl jste, že…“

„Nic jsem neřekl, to se vám zdálo. Tak podívejte, odpovídejte okamžitě a rychle. Kdy jste se rozešli s Olafem? No, honem!“

„S jakým Olafem? Co ode mě chcete?“

„Kdy a kde jste se naposledy viděli s Olafem?“

Děťátko pohodilo hlavou.

„Tomu nerozumím. Co pořád máte s tím Olafem? Co je strýcovi?“

„Strýc spí. Je živ a zdráv. Kdy a kde jste se naposledy viděli s Olafem?“

„Proč pořád melete totéž?“ rozhořčilo se děťátko. Začínalo se ponenáhlu vzpamatovávat. „A proč jste vlastně ke mně vtrhnul uprostřed noci?“

„Ptám se vás…“

„A já na vás kašlu! Koukejte mazat nebo zavolám strejdu! Policajte mizernej!“

„Nekecejte!“ vybuchl jsem. „Olafa někdo zabil. Vím, že po vás už ho nikdo neviděl živého! Kdy to bylo? Kde? Rychle! Tak co?“

Vypadal jsem asi děsivě. Děťátko se prudce zaklonilo a jakoby v sebeobraně vztáhlo ruce před obličej dlaněmi kupředu.

„Odpovídejte,“ řekl jsem klidně. „Odešli jste z jídelny společně a šli jste… kam jste šli?“

„N-nikam… prostě jenom do chodby…“

„A potom?“

Děťátko mlčelo. Sedělo schoulené na posteli pod velkým, rukou psaným plakátem „Neznáme slitování!“ a mlčelo. Potom se zpod tmavých brýlí vyřinuly na tváře slzy.

„Slzy taky nepomůžou,“ řekl jsem chladně. „Mluvte pravdu. Jestli budete lhát a vykrucovat se,“ zastrčil jsem ruku do kapsy, „nasadím vám želízka a pošlu vás do Muiru. Tady jde o vraždu, uvědomujete si to?“

„Uvědomuju,“ zamumlalo děťátko sotva slyšitelně. „Budu mluvit…

Vyšli jsme do chodby… A potom… Já už si moc nevzpomínám, mám mizernou paměť. Něco mi řekl a odešel, a já… to…“

„No?“ pobídl jsem ho.

„Já… já se stydím,“ zašeptalo děťátko. „A štítím.“

„Policie právě tak jako medicína,“ pronesl jsem mentorsky, ale s nevýslovně trapným pocitem, „neuznává takové pojmy jako stud.“

„Tak dobře,“ řeklo najednou děťátko a odhodlaně vztyčilo hlavu.

„Trhněte si nohou! Poslouchejte, jak to bylo. Nejdřív vtipkování, ženich a nevěsta, chlapec nebo dívka… choval se ke mně přibližně tak, jako chvíli předtím vy… Zřejmě mě taky měl za bůhvíkoho… A když jsme pak vyšli na chodbu, začal mě osahávat. Udělalo se mi nanic a Olaf dostal přes hubu…“

„No a co?“ poznamenal jsem s odvráceným pohledem.

„No on se urazil, vynadal mi a odešel.“

„Kam?“

„Jak to mám vědět? Kašlu na to, kam a proč… Šel chodbou dozadu.“

Děťátko mávlo rukou. „Ale kam, to nevím.“

„A vy?“

„A já… Co já? Nálada v háji, otrava, ukrutná nuda… Jediná chuť, co mi zůstala, byla zalézt do kanafasu a spát.“

„Odkdy spíte?“

„To si nepamatuju.“

„No dobře, dejme tomu,“ poznamenal jsem. „A teď mi podrobně popište všechno, jak to bylo až do chvíle, kdy jste se s Olafem vzdálili do chodby.“

„Podrobně?“ zeptalo se děťátko.

„Ano, do nejmenších detailů.“

„Jak chcete,“ souhlasilo děťátko a v úsměvu mu zablýskly ostré, až namodrale bílé zuby. „No, tak dojídám dezert a najednou se vedle mě svalí jako žok jeden policejní inspektor a začne mi bublat do ovaru, jak se mu líbím, že bysme se měli okamžitě zasnoubit…“

Spolkl jsem to bez mrknutí. Doufám, že jsem měl přitom obličej dostatečně kamenný.

„Naštěstí pro mě,“ pokračovalo děťátko jízlivě, „připlouvá Mauseska a lačně odvléká inspektora na parket. Tancujou, já na ně koukám a připomímá mi to všechno nějakou přístavní krčmu v Hamburku.