„Ne, ještě docela ne,“ odpověděl jsem pomalu. „Mám ještě otázku…

Když jste se po skončení bálu vrátila do svého pokoje, madam, tak jste nejspíš ulehla a tvrdě usnula.“

„Tvrdě usnula? Jak bych vám to řekla… Trochu jsem dřímala…“

„A pravděpodobně vás něco probudilo. Protože když jsem později tak neomaleně vrazil do vašeho pokoje — ještě jednou prosím o prominutí — to jste nespala…“

„Aha, takhle to myslíte… Ne, nespala jsem… Ano, opravdu jsem nespala, ale nemohu říci, inspektore, že by mě bylo něco probudilo.

Prostě jsem cítila, že dnes pořádně neusnu, a rozhodla jsem se chvilku číst… Ale pokud jste se chtěl dovědět, zdali jsem v noci slyšela nějaký podezřelý hluk, tak vám mohu s jistotou oznámit že nikoli. Neslyšela.“

„Žádný hluk?“ podivil jsem se.

Podívala se na Mausese, jak se mi zdálo, s určitými rozpaky. Nespouštěl jsem ji z očí.

„Nevzpomínám si na žádný,“ řekla nejistě. „A vy, Mausesi?“

„Absolutně na žádný,“ prohlásil Mauses rázně. „Pokud nepočítám ten nechutný randál, který vyvolali tihle pánové…“

„Žádný z vás tedy neslyšel ani hluk padající laviny?“

„Jaké laviny?“ podivila se paní Mausesová.

„Uklidněte se, drahá,“ řekl Mauses. „Nic hrozného se neděje.

Kousek odtud v horách spadla lavina, povím vám o tom později… Tak co, inspektore, teď už to snad stačí.“

„Ano,“ řekl jsem. „Teď to stačí.“ Vstal jsem. „Ale ještě jednu, opravdu poslední otázku. Včera přes den, krátce před hlavním jídlem, jste šla na střechu, paní Mausesová…“

Dala se do smíchu a přerušila mě: „Ne, to jsem nešla na střechu. Šla jsem po schodišti z vestibulu do patra a z roztržitosti, v zamyšlení, jsem pokračovala dál po těch děsivých schůdkách na půdu. Bylo mi strašně trapně, když jsem najednou před sebou viděla dveře, prkna.. V první chvíli jsem si ani neuvědomovala, kde jsem se to ocitla…“

Měl jsem velikou chuť se jí zeptat, proč vůbec šla do patra. Neměl jsem nejmenší tušení, co tam mohla pohledávat, i když se dalo předpokládat, že to bylo v nějaké souvislosti s jejími pletkami se Simonetem, do nichž jsem náhodně zasáhl. Ale tu jsem se podíval na starého a všechny tyhle předpoklady jsem okamžitě pustil z hlavy. Na Mausesových kolenou ležel karabáč, černé důtky se silným držadlem a mnoha pletenými prameny, v nichž probleskoval kov. Zhrozil jsem se a odvrátil pohled.

„Děkuji vám, madam,“ zamumlal jsem. „Poskytla jste mi při vyšetřování neocenitelnou pomoc.“

Cítil jsem strašnou únavu. Dovlekl jsem se do vestibulu a sedl si vedle hoteliéra, abych si trochu odpočinul. Stále jsem měl před očima děsivou představu karabáče a musel jsem zatřást hlavou, abych ji odehnal.

Do toho mi nic není. To je jejich rodinná záležitost, mě se to netýká… V očích mě řezalo, jako bych je měl plné písku. Určitě bych si měl aspoň dvě hodinky pospat, ale zároveň jsem cítil, že bych teď neusnul. Po hotelu se potloukají Hincusovi dvojníci. Děťátko du Barnstokera lže. A s paní Mausesovou taky není všechno v pořádku. Buď spala jako dřevo, a pak je nepochopitelné, co ji probudilo a proč předstírá, že skoro nespala. Nebo nespala, a pak je nepochopitelné, že neslyšela lavinu ani hluk v sousedním pokoji. A už vůbec nerozumím tomu, co se ve skutečnosti přihodilo Simonetovi… Jak by se na mém místě zachoval Zgut? Ten by si okamžitě vybral všechny, kteří by měli sílu zakroutit dvoumetrovému Vikingovi krkem, a věnoval by se výhradně jim. A zatím já se tady babrám s tím neduživým děťátkem, s mrňavým schizofrenikem Hincusem…

Podíval jsem se na hoteliéra. Svědomitě mačkal knoflíky kalkulačky a něco si zapisoval do účetní knihy.

„Poslyšte, Aleku,“ řekl jsem, „mohl by se ve vašem hotelu ukrýt tak, aby nebyl zpozorován, Hincusův dvojník?“

Šéf zvedl hlavu a podíval se na mě.

„Zrovna Hincusův dvojník?“ zeptal se věcně.

„Ano. Zrovna Hincusův dvojník, Aleku. Ve vašem hotelu totiž bydlí Hincusův dvojník. A neplatí za pobyt, Aleku. Zřejmě krade potraviny.

Zamyslete se nad tím, Aleku.“

Hoteliér se zamyslel.

„Nevím,“ řekl po chvilce. „Nic takového jsem nezpozoroval. Cítím jen jedno, Petře. Jdete po nesprávné cestě. Zkoumáte alibi, sháníte důkazy, hledáte motivy. Jenže mně se zdá, že v tomhle případě ztrácejí obvyklé pojmy vašeho umění veškerý smysl, stejně jako pojem času při nadsvětelných rychlostech…“

„Takhle se na to díváte?“ zeptal jsem se trpce.

„Jak to myslíte?“

„Myslím celou tu vaši filozofii ohledně alibi při nadsvětelných rychlostech. Mně hlava div nepraskne, a vy mi tu vykládáte nesmysly.

Kdybyste radši přinesl kafe.“

Hoteliér vstal.

„Přece jenom jste ještě nedozrál, Petře,“ řekl mi. „A já čekám, kdy už konečně dozrajete.“

„Proč na to čekáte? Náhodou už jsem přezrálý, co nevidět se utrhnu a spadnu.“

„Neutrhnete,“ uklidnil mě šéf. „Ještě zdaleka nejste zralý. A já bych se chtěl dočkat okamžiku, kdy vám moje slova budou připadat jako jediný klíč k pochopení celého tohoto případu.“

„Proboha,“ zamumlal jsem, „umím si živě představit, jaká to budou slova!“

Hoteliér se shovívavě usmál a zamířil ke kuchyni. Na prahu se zastavil a řekl provokativně: „Víte co? Co kdybych vám teď pověděl, jakou konkrétní příhodu zažil náš bláznivý fyzik?“

„No, zkuste to,“ vybídl jsem ho.

„Náš bláznivý fyzik vlezl do postele k paní Mausesové a místo živé ženy tam našel bezduchou loutku. Figurínu, Petře, studenou figurínu.“

11

Stál na prahu a šklebil se na mě.

„Heleďte, pojďte sem,“ řekl jsem. „A povídejte.“

„A co káva?“

„Kašlu na kafe! Vidím, že něco víte. Tak mě netahejte za nos a vysypte všecko, jak to je.“

Vrátil se ke stolku, ale nesedl si.

„Jak je to všecko, to nevím,“ prohlásil. „Mohu jen tu a tam něco předpokládat.“

„Od koho víte, co objevil Simonet?“

„Aha, tak jsem uhodl…“ Usedl a pohodlně se roztáhl. „Musíte uznat, že mi to vyšlo dost efektně.“

„Poslyšte, Aleku,“ řekl jsem, „co bych to tajil — docela se mi líbíte.“

„Vy mně taky,“ oplatil mi.

„Ale jděte! Fakticky se mi líbíte. Jenže to ještě nic neznamená. Já vás nepodezřívám, Aleku. Nemám bohužel žádné důvody vás podezřívat…

A přitom už bych někoho podezřívat měl, je nejvyšší čas…

Tak jestli mě budete tahat za nohu, budu podezřívat vás. A budete z toho mít nepříjemnosti, Aleku. Jsem v případech podobného druhu velmi nezkušený, takže ty vaše nepříjemnosti mohou být sakramentsky velké… Vy si ani neumíte představit, kolik nepříjemností může spořádanému občanovi způsobit nezkušený policista.“

„No, když je to tak, prosím,“ řekl šéf. „V tom případě vám rychle přinesu kávu a vylíčím vám některé své pocity.“

Když odešel pro kávu, ležel jsem v křesle se zavřenýma očima a přemýšlel, jestli bych tohle všechno nemohl na chvíli pustit z hlavy a takové tři hodinky si zdřímnout. Pak zavoněla káva a hoteliér řekl: „Prosím.“ Vzal jsem koflík, trochu upil a zašilhal po hoteliérovi. I on držel v ruce kouřící koflík. Seděl ve svém křesle, rozložitý a ramenatý.

Už jsem se lekl, že začne mluvit oním dutým hlasem.

„Povídejte,“ pobídl jsem ho.

„No, pokud to správně chápu,“ spustil, „mám teď odpovědět na otázku, odkud vím, co viděl pan Simonet v ložnici paní Mausesové…“

Upil kávy a s požitkem několikrát našpulil rty. „Tak podívejte. Začneme teorií. Kouzelníci a šamani některých málo probádaných plemen v nitru Afriky ovládají odedávna umění vracet svým zemřelým soukmenovcům zdání života…“

Zasténal jsem a hoteliér zvýšil hlas.

„Tento jev reálného světa, totiž mrtvý člověk, který vypadá jako živý a který vyvíjí činnost na první pohled zcela logickou a samostatnou, má název sombi. Dá se říci, že sombi je třetí stav živého organismu.

A vyjádříme-li to terminologií dnešní vědy, pak sombi, vzato funkčně, je velmi přesným biologickým mechanismem plnícím…“